Otázka: Svatý Otče, jsem Paolo Rizzi, farář a docent teologie na Vyšším institutu náboženských věd. Uvítali bychom Váš pastorační názor na situaci ohledně svátostí prvního sv. přijímání a biřmování. Stále častěji se děti, chlapci a děvčata, kteří přijímají tyto svátosti, usilovně připravují, co se týká katechetických schůzek, ale nepřistupují v neděli ke stolu Páně a tak vyvstává otázka: jaký to má smysl? Někdy by měl člověk chuť říci: „A tak si zůstaňte doma!“ Zatím se ale pokračuje jako předtím a přijímají se s tím, že je lepší neuhasit knot s rozechvělým plamínkem. Myslí se totiž, že Duch svatý může v každém případě zasáhnout, navzdory tomu, co vidíme a že v přechodné době, jak je tato, je moudřejší neudělat drastická rozhodnutí.
Řečeno obecněji, před 30-35 lety jsem si myslel, že směřujeme k tomu být jen malým stádcem, menšinovým společenstvím více méně v celé Evropě. Že by se měly udělovat svátosti jen tomu, kdo opravdu usiluje vést křesťanský život. Pak, také kvůli stylu pontifikátu Jana Pavla II., jsem to znovu promýšlel. Je-li možno dělat předpovědi, co si o tom myslíte? Jaké pastorační postoje nám můžete doporučit? Děkuji.
Odpověď Benedikta XVI.:
Nuže, v této chvíli nemohu dát neomylnou odpověď, mohu se pouze snažit odpovědět, podle toho, jak to vidím. Musím přiznat, že jsem prošel podobnou cestou jako vy. Když jsem byl mladý, byl jsem spíše přísný. Říkával jsem: svátosti jsou svátostmi víry a tedy, kde není víra, kde není praxe víry (život podle víry), tam také nemůže být udělena svátost. A pak jsem vždy diskutoval, když jsem byl mnichovským arcibiskupem, se svými faráři: také tam byly dvě frakce: jedna přísná a jedna naopak. A i já jsem během času pochopil, že musíme následovat spíše příklad Pána, který byl velmi otevřený i k osobám na okraji Izraele té doby, byl Pánem milosrdenství, příliš otevřený – podle mnoha oficiální představitelů – pro hříšníky, tím, že je přijímal nebo se dal jimi pozvat k jejich stolu a přitahoval je k sobě do svého společenství.
Tedy bych v podstatě řekl, že svátosti jsou přirozeně svátostmi víry. Kdyby první svaté přijímání byla pouze slavnost s velkým obědem, krásnými šaty, pěknými dárky, pak by to nebyla svátost víry Avšak na druhé straně, můžeme-li ještě zahlédnout malý plamínek touhy po společenství církve, také touhu těchto dětí, jež chtějí vstoupit do společenství s Ježíšem, zdá se mi, že bychom měl mít spíše široké srdce. Přirozeně, jistě to musí být jeden aspekt naší katecheze dát pochopit, že přijímání, první svaté přijímání není pouze „okamžitým“ faktem, nýbrž že to vyžaduje, aby přátelství s Ježíšem pokračovalo, že to znamená „jít s Ježíšem“. Já vím, že by děti chtěly jít v neděli na mši svatou, ale rodiče jim neumožní naplnit toto přání. Vidíme-li, že to děti chtějí, že mají touhu jít, zdá se mi, že je to jakoby svátost touhy, „slib“ účasti na nedělní mši svaté. V tomto smyslu bychom měli v kontextu přípravy udělat vše možné, aby na ni přišli i rodiče. A tak v nich vzbudit vnímavost pro cestu, kterou konají děti. Měli by pomáhat svým dětem následovat jejich touhu navázat přátelství s Ježíšem, který je formou života a budoucnosti. Přejí-li si rodiče, aby jejich děti šli k prvnímu sv. přijímání, pak by se toto jejich společenské přání mělo rozšířit a stát se náboženským přáním, aby umožňovali cestu s Ježíšem. Řekl bych tedy, že v souvislostí s katechezí pro děti je velmi důležitá práce s rodiči. Vždyť právě toto je jedna z příležitostí setkat se s rodiči. Tím, že zpřítomníme život víry také dospělým, aby se oni sami mohli znovu naučit víře od svých dětí a pochopit, že tato veliká slavnost má smysl jen tehdy, koná-li se v kontextu cesty s Ježíšem, v kontextu života víry. A tedy prostřednictvím dětí trochu přesvědčit rodiče, že je nutné přípravné údobí, které se ukazuje účastí na tajemstvích a začíná dávat milovat tyto tajemství.
Řekl bych, že tato odpověď neuspokojuje zcela, ale pedagogika víry je vždy putování a my musíme přijímat současné poměry, ale také je otevírat k něčemu většímu, aby nakonec nezůstala jen nějaká povrchní vzpomínka, nýbrž, aby se to opravdu dotklo srdce. Ve chvíli, kdy jsme přesvědčeni, se to dotklo srdce, pocítili jsem něco z Ježíšovy lásky, zakusili jsme touhu jít tímto směrem, sledovat tuhle linii. V té chvíli, jak se mi zdá, můžeme říci, že jsme udělali opravdovou katechezi. Vlastní smysl katecheze by totiž mělo být toto: nést oheň Ježíšovy lásky, i když je v srdcích dětí malý a prostřednictvím dětí jejich rodičům a tak otevírat v naší době nové prostory víry.
odeslat článek
vytisknout článek
