Na postranní stěny kostelů se umísťují obrazy s tradičními čtrnácti zastaveními Křížové cesty. Na poutních místech, kde se pobožnosti účastnívají velké skupiny, bývají tyto obrazy venku, ve zvláštních kapličkách. Na Hostýně jsou dokonce dvě Křížové cesty, stará a nová. Jak tato pobožnost vznikla? Když ve středověku západní rytíři dobyli Jeruzalém, rozmnožily se pouti do Svaté země, na místa, kde žil a zvláště kde trpěl Ježíš. Pouti byly obdařeny i zvláštními odpustky. Bohužel se na tak dalekou cestu mohli vydávat jenom lidé zámožní, osvobození od nutných prací a zdraví. Otcové z řádu sv. Františka, kteří svatá místa opatrovali, chtěli tuto pobožnost umožnit i prostým lidem. Proto ta místa, kde se poutníci zastavovali, dali vymalovat a umístit v kostelích. Tak vzniklo 14 známých zastavení této pobožnosti.
Jaké motivy vedly k tomu, že se stala tato pobožnost tak oblíbenou? Naznačuje to sám její název ?Křížová cesta?. Spontánně porovnáváme život s cestou, na které zažijeme mnoho nečekaných setkání. Některá jsou potěšitelná, ale všichni si umějí i postěžovat, že tu jsou i setkání bolestná. V těch okamžicích potřebují někoho, kdo by jim obnovil odvahu a chuť pokračovat. Obyčejně se to děje poukazem na ty, kteří jsou na tom hůř než my sami a přesto neztrácejí odvahu. Když jsem si jako chlapec někdy postěžoval, že to mám do školy daleko a že prší, hned jsem uslyšel od matky: ?Podívej se na tvého kamaráda, má to třikrát tak daleko, nebere si ani deštník a píská si.? To jsou ovšem obtíže a potěchy jenom chlapecké. Lepší povzbuzení jsem slyšel od babičky, když jsem naříkal, že mne bolí zub: ?Copak je zub! Všimni si, že já ležím v posteli, bolí mne celé tělo a slyšíš mne plakat?? V náboženství se tato psychologie prohlubuje příkladem svatých a nejvíce samého Krista. Jeho životní cesta na zemi začala rozhodnutím na nebi a skončila nanebevstoupením a přesto se jeví jako křížová. Nerozjímáme tedy jeho utrpení proto, abychom uvažovali o tom, jak je život těžký, ale právě naopak, abychom přišli na lepší myšlenky, když nás životní těžkosti chtějí přinutit, abychom ztráceli odvahu a zapomněli na to, kam máme nakonec dojít.
Ve 14 obrazech se tu symbolicky shrnují ty nečastější potíže. Hned na počátku u prvního zastavení vidíme jejich kořen. Být nespravedlivě posuzován od druhých je něco tak častého, že už i děti se proti tomu podrážděně hájí a bojí se. Co dělá rozumný člověk v takových případech? Odvolává se k vyšším autoritám, aby by se ho zastaly. Kristus je nespravedlivě souzen nejvyššími zástupci lidské moci. Ale je si jist, že mu mohou uškodit jenom tolik, kolik je jim dáno shůry od Boha. Proto bere jejich rozsudek, jako od Boha a věří, že jenom tak může mít smysl. Jde tu o rozsudek nejtragičtější, jaký člověk nad člověkem může vyslovit: rozsudek k smrti. Rozsudek Boží je jenom k životu. Který z těch dvou rozsudků převládne? Fakta, která násedují, nám dokazují, že převládlo násilí lidské a že křížová cesta dovedla Ježíše k nejpotupnější smrti. A co Bůh Otec, k jehož autoritě se odvolal, jej opravdu opustil? Není myslitelné, že by ten, který dává i květům růsti a ptactvu stravu, nemohl uchránit svého Syna před Pilátem. Tedy i on jej vlastně odsoudil k smrti?
Dotýkáme se tu jednoho z velmi vážných teologických problémů. Jak rozřešíme zřejmý protiklad? Z jedné strany věříme, že vláda Boží na světem je absolutní, že bez vůle Boží nikomu ani vlas z hlavy nemůže spadnout a z druhé strany převládá ve světě tolik nespravedlností, že jim musel podlehnout i ten, kdo je nejnevinnější a Bohu nejmilejší. Odvolal se k Božímu soudu, ale soud Boží ustoupil soudu lidí. Je jasné, že pouhou spekulací bychom tuto otázku nikdy nerozřešili. Musíme proto k problému přistoupit poněkud z jiné strany, ne ze soudu lidského k Božímu, ale obráceně.
Řekli jsme, že Bůh odsuzuje všechny lidi jenom k životu, k tomu je stvořil. Ale nečteme snad v Bibli, že i on odsoudil Adama k smrti pro jeho neposlušnost? Nečteme. Když nemocný sám od sebe vypije jed, neodsoudil ho k smrti lékař. Smrt je přirozený následek pošetilého skutku nemocného. Lékař, který to zjistí, smutně pokrčí ramenu a povzdychne si, že zde už nemůže nic dělat. Takový je lékař lidský, ale takový není lékař Boží. On a jenom on může způsobit, že ten smrtelný jed se stane současně i lékem ke znovuobrození života. Svými hřtíchy, tj. svou neposlušností k principům věčného života lidé stále odsuzují sebe i své bližní ke smrti. Život všech se stává cestou křížovou. Vstupuje však na ni i Syn Boží, jemu se stala i cestou vzkříšení. Jak se to může projevit i nás?
Pokusme se to zase objasnit přirovnáním. Vzpomínám si na případ z mládí, o kterém celá ulice mluvila. Prodával se tehdy jed na myši, které se neobvykle rozmnožily. Obec dávala na vědomí i bubnováním, jak se má s jedem zacházet, jak se má držet daleko od dětí, aby se nestalo neštěstí. Jedna z našich sousedek jej tedy uzavřela v nějaké nádobě do temné komory. Muž, který pracoval kdesi venku, se večer vrátil a hledal, co by zhltnul v komoře a pojedl i jed. Zatočila se mu hlava, šel si lehnout. Když se dozvěděli, co udělal, všichni prorokovali, že to nepřežije. Ale přežil to a nakonec se tomu mnoho nedivili. ?Ten má tak silnou krev ? říkala žena ? že dokáže strávit všecko, dokázal to i s jedem.? Zakladatel homeopatické léčby Hahnemann píše, že nejsou na světě dva různé druhy lidí, nemocných a zdravých. Všichni jsou nemocní i zdraví současně; u jedněch však stále převládá zdraví, druzí se dávají přemoci nemocí. Metaforicky bychom mohli říci, že spojením s Kristem dostáváme od něho tak silnou krev, že dokáže přemoci všecky nemoci naší křížové cesty a nakonec i smrt, tak jako to dovedl on.
Takový je tedy pravý smysl pobožnosti Křížové cesty. Má dát odvahu a vnitřní sílu vítězit nad všemi slabostmi, kterým se životní pouti vyhnout nemůžeme. Povrchní léčby světa nás učí, jak před nimi utíkat, lékař Kristus nám dává sílu, jak je přemáhat.
odeslat článek
vytisknout článek
