Před dvaceti lety byla svatořečena Anežka Přemyslovna a pár dnů poté se nad zeměmi Koruny české rozplynula mračna ohlupující komunistické ideologie, tedy tmářství ve vlastním smyslu slova. Je příznačné, že se tak stalo v podivuhodné návaznosti na svatořečení královské dcery, která svůj život zasvětila službě nikoli proletariátu, ale chudému Kristu a těm nejchudším lidem, ve kterých ho křesťané přednostně spatřují. Prorocká předpověď litoměřického probošta Jana Papouška z roku 1453, že ?pokojné a šťastné časy zemi české nastanou, když obyvatelé tělo blahoslavené Anežky najdou,? je méně důležitá než právě tento fakt. Svatá Anežka Česká to zkrátka se službou člověku myslela opravdu vážně, nehnala se za předvařenými chimérami pyšných nevzdělanců. A nám bylo dáno ujistit se o tom, že svou misi splnila, zatímco marxismus-leninismus skončil na smetišti dějin.
Zdá se ovšem, že ?pokojné a šťastné časy,? které po neuvěřitelně snadném vyprchání atmosféry strachu očekávali mnozí, aniž by měli tušení o existenci naší světice, se jaksi nedostavují. Nebo aspoň ne úplně pro všechny. Někdo z toho může být smutný nebo se zlobit spravedlivým hněvem, což je častější asi proto, že už není třeba se za takovýto projev smýšlení obávat materiálního či fyzického postihu. Avšak přece jen rozšířenějším pocitem, alespoň u pamětníků, je možná určité rozčarování, pramenící z toho, že už není tolik zřejmé, po čem toužit. Je to ovšem způsobeno ochladnutím touhy a nikoli absencí jejího cíle, na který kanonizace jako taková především ukazuje. Zhroucení socialismu zkrátka nebyla parusie, tedy konečný příchod nebeského království.
Občas bývá dokonce kladena otázka, zda v oněch dnech i přes všechny hmatatelné změny k lepšímu nešlo také o určité střídání ideologií, střídání chimér pozemského ráje, budovaného občanskou svépomocí. Není to vyloučeno, vezme-li se do úvahy, jak snadno se vžil pojem ?sametová revoluce?, který poprvé s nadšením vyslovila v televizi té doby jakási roztomilá studentka.
Výraz revoluce nikdy nevěští nic dobrého, ani když má přívlastek sametová nebo něžná. Je totiž plodem utopického myšlení, kterého byl tzv. reálný socialismus jen jednou z forem. Utopismus je určitým druhem abstraktního myšlení, bezděčně vyvíjeného samozvanými proroky pokrokovosti nebo - stále zoufaleji hledané - aktuálnosti a schopného neustálé transformace. Slibuje vždycky podmanivě, ale neuvádí do ráje, který Bůh vpravdě určil člověku a o který šlo Anežce Přemyslovně, protože tomu se utopismus programově vyhýbá.
S touto chorobou ducha, která zaměňuje pravou naději za víru v sociálně-ekonomický pokrok, tedy člověk nadále bojuje a zdaleka ne jenom v zemích Koruny české. Extatické listopadové dny v sobě nepochybně skrývaly i příznaky této choroby, tedy budoucí rozčarování. A to tím více, čímž více se podléhalo davové radosti. Nemyslelo se na budoucnost v kategoriích problémů a rizik. A pokud ano, tak ne těch skutečných. Tato euforie zkrátka byla kontaminována určitou iluzí, nebo jinak řečeno, lidský duch byl zároveň silně pokoušen přesvědčením, že už nemusí hledat pravdu, natož ji milovat.
Výrazem či pokračováním tohoto pokušení je moralizující mýtus o ztraceném kreditu církve, o kterém lze občas slýchat při ohlížení se zpět, a to na rovině spíše politizující, ačkoliv politická obec v této souvislosti příliš skloňována nebývá. Kredit církve však nebyl a ani nemohl být promarněn. Je totiž neměnný. U věřících - a s věřícími sympatizujících ? lidí byl a stále trvá na způsob konta, které je neustále doplňováno shůry, třebaže zdola se jím nezřídka mrhá.
Svatá Anežka nám to dosud připomíná nejenom z bankovky nejnižší hodnoty.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
