Co je to vlastně pokora? Přiznám se, že už to slovo samo ve mně budí nelibost. Zažil jsem v tolika případech, jak bylo použito tak povrchně, že se pro mne stalo otřepaným, nic neříkajícím ? ba přímo opakem toho, co ve své hloubce znamená. Při slově ?pokorný? mi vyvstane obraz člověka, který si sice stoupne se sklopenýma očima a skloněnou hlavou do rohu, ale evidentně při tom čeká, až se octne ve středu zájmu a uznání právě za svou ?velikou? pokoru. Sice se pak náramně zdráhá, když ho zvou dopředu, ale proti svatořečení ještě za života by určitě nebyl. Je to zvláštní, ale Ježíš dělá v nedělním evangeliu dojem, jakoby takovou ?farizejskou? taktiku, jak se vyšplhat vzhůru, podporoval.
Situaci líčí evangelista Lukáš (Lk 14,1.7-14). Ježíš je pozván do domu ?jednoho z předních farizeů?. Musel to tedy být asi dost honosný dům s vybranými hosty, těmi, kterým se dnes říká VIP (very important persons), prominenti či honorace. A ti ? poznamenává Lukáš ? si ?na něj dávali pozor?. Zřejmě se cítili jeho přítomností znejistěni. Už ho znali a asi si říkali: určitě na nás zase něco najde! V jídelně muselo zavládnout napjaté očekávání toho, co se stane. Nemýlili se! Ježíš si hned jak vstoupil, všiml sebevědomých hostů, jak si vybírají přední místa. Ten nešvar nepřešel jen tak mlčením, ale ujal se slova a dal jim ?poučení?: ?Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: ?Uvolni mu místo!? Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo. Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: ?Příteli, pojď si sednout dopředu!? To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu.?
Co s tím? V první řadě je třeba si všimnout Ježíšova realismu: Chtít se dostat nahoru, či dopředu, je nejen přirozené a legitimní, ale Písmo svaté nás k soupeření o první místo vysloveně vyzývá. Minulou neděli jsme slyšeli o úzkých dveřích do Božího království. Ježíš opakovaně na nás naléhá, abychom byli neustále na pozoru, tak nějak jako běžci na startovních čárách. No a sv. Pavel, ten už bez zábran čerpá ze sportovního slovníku, aby nás popohnal běžet jak o závod za vavřínem vítězství, o kterém on sám si je jist, že ho má už jistý (srov. 2 Tim Mt 11,12, kde Pán praví, že Božího království se zmocňují právě ?násilníci? ? což mniši vždy vykládali jako pobídku snažit se! (?Ode dnů Jana Křtitele až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají?).
Co teď? Jeden možný závěr by byl, že Ježíš ve svém realismu nekritizuje touhu člověka po úspěchu, ale jen způsoby, jakými ho dosahuje. Angličané, kteří čekají na městský autobus ve frontě, se k cíli chtějí dostat stejně jako Rusové strkající do sebe v Moskevském metru. Že by šlo ale Kristu Pánu o etiketu, můžeme vyloučit. Ostatně, kdyby mu o ní šlo, vyhnul by se s klidem Angličana jakékoliv kritice přítomných hostů a věnoval se obědu. On ale dělá pravý opak. A jako by nestačilo dát nepříjemnou lekci pozvaným, rozdá ji zcela nediplomaticky i samotnému hostiteli a předepisuje, koho že má a nemá napříště zvát: ?Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale ? pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé ? protože oni ti to nemají čím odplatit?.
Nevíme, jak onen přední farizej zareagoval. Byl-li domýšlivec, pro jehož ?ránu není uzdravení?, neboť ? jak říká kniha Sirachovcova ? ?se v něm uchytilo ošklivé býlí? pořádně to Pánu Ježíši spočítal a nejen tím, že ho víc už nepozval? Měl-li, naopak ? jak říká Sirachovec ? ?rozumné srdce?, chápal Kristovy ?poučné výroky? (srov. Sir 3,19-21.30-31). Chápeme je i my?
Možná potřebujeme nápovědu apoštola Pavla. A ten nám ji dává Listem Židům (Žid 12,18-19.22-24a) kde nám připomíná, že Bůh, k nám už nemluví jako k lidem Starého zákona naturalisticky (nepřistoupili jste k hmotné hoře, z které šlehal oheň?), nedělá už žádnou velkolepou podívanou, show, na hoře (?která byla zahalena mračnou temnotou a bouří a přitom za zvuku trouby byly prohlášeny předpisy?), způsobem, který omračuje a nahání strach (?takže Izraelité prosili, aby Bůh už k nim nemluvil). Ne, díky Ježíši prostředníku nové smlouvy jsme přistoupili k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému ? k Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle.
Svatební hostina Božího království se tedy neodehrává někde daleko vepředu na jevišti, a já se nemusím prodrat do prvních řad. Děje se tam, kde se nachází Pán Ježíš. A ten z ?jeviště? sestoupil a je uprostřed nás, dole, na nejposlednějším místě. To poznal Charles de Foucauld (1858?1916), který po světské kariéře a bojích o první místo v pařížských salónech, začal hledat to poslední místo v Božím království. Zjistil však, že už je obsazeno Ježíšem. Spokojil se tedy s ?předposledním?, nejdříve v trapistickém klášteře, pak v marocké poušti mezi muslimy. Od něho pochází věta, kterou shrnul celoživotní hledání svého místa: ?Musíme bezpodmínečně najít onu formu života, ve které nás Bůh chce mít!? Mohli bychom to nazvat hledáním svého osobního povolání, které dává našemu životu smysl a druhým orientaci na společné cestě ke Kristu.
Nasadit veškerou snahu k nalezení svého místa v blízkosti Ježíše je totéž co ustoupit, aby On měl první místo v nás. ?Přijďte blíže k Bohu, a Bůh přijde blíže k vám?, říká list Jakubův (Jak 4,7-8a.10) a pokračuje: ?Pokořujte se před Pánem, a on vás povýší?. Pokora se latinsky řekne humilitas
a pochází od slova humus ? zemina, hlína, prsť. Pokora se proto rodí z vědomí, že jsem ?humus?! A z údivu nad tím, že i skrze ten může mluvit Bůh.
odeslat článek
vytisknout článek
