Poslední prázdninové dny hýbe českou společností několik medializovaných témat. Vedle zběsilých ministerských škrtů a úspor snad ve všech oblastech je to téma subtilnější, intimnější, byť nijak zásadně nové. Jde o sexuální výchovu na českých školách, přesněji řečeno o Doporučení MŠMT k realizaci sexuální výchovy v základních školách a metodickou příručku Sexuální výchova - vybraná témata. Ekonomické úspory a sexuální výchova nezletilých spolu zdánlivě nijak nesouvisí, ve skutečnosti ale mají společného jmenovatele. Jsme totiž účastníky sporu o roli a význam státu v našich životech, o rozsah a kvalitu služeb poskytovaných státem svým vlastním občanům.
V ekonomické rovině je to jasné. V době ekonomické krize začínáme intenzivněji řešit, co vlastně od svého státu chceme, jaké služby za daňové odvody dostaneme, a oč se budeme muset postarat sami. Rozsah zdravotní péče, výše důchodů, výstavba a údržba dopravních sítí, mateřská dovolená a rodičovský příspěvek - tam všude se stát tváří, že bude chtít od svých občanů méně peněz, ale méně jim toho také zajistí, nechává zodpovědnost a péči na nich. Nakolik je tento postoj upřímný a pravdivý, ukáže čas.
V oblasti školství a vzdělávání je tomu ale přesně naopak. Tam stát a jeho úředníci drží monopol a tvrdě si jej udržují. Příkladem může být nedávná kauza z Ostravy, kdy starostka zrušila oblíbenou a plně vytíženou školu integrující problémové žáky i přes nesouhlas rodičů. Prostě jen proto, že mohla - a že budovu školy již přislíbila soukromému subjektu.
Kromě byrokratické regulace je tu rovina obsahová. Matematiky, chemie či fyziky se to snad příliš netýká, ale škola nabízí řadu jiných předmětů, které se přímo podílí na vytváření postojů, hodnot a životního stylu dětí. Zodpovědný rodič by si o takových věcech rozhodoval raději sám, není mu to však vždy umožněno. Žijeme v době kultu odborníků - odborník vám ohlídá stravovací návyky, bydlení, finance, odborník poradí v politice, odborník rozhodne, jak vzdělávat - i v oblasti sexu a partnerských vztahů. Nemáme snad ale všichni od Boha vlastní svědomí, svobodnou vůli a rozum? Ano, je to obtížné a náročné, mnohem jednodušší je zbavit se zodpovědnosti, odsunout tíhu vlastního rozhodování na někoho jiného, na nějakého odborníka. Proto je ale potřebné a chvályhodné, že vznikají iniciativy jako Výbor na obranu práv rodičů, který se postavil proti ministerskému záměru sexuální výchovy, spustil petiční akci a dosáhl stažení problematického pedagogického materiálu. Většině rodičů možná příliš nezáleží na tom, co se děti ve škole dozví; ti angažovaní (a zvlášť se to týká křesťanů) by však měli mít možnost vybrat si pro své děti to nejlepší dle vlastního svědomí. Kristus přece nikdy neřekl: Zvol si takové státní úředníky, kteří ti vytvoří dokonalé podmínky k mému následování a řeknou ti, co je pro tebe nejlepší. Kristus se vždy obrací k jednotlivci a chce po něm osobní zapojení, osobní vztah. Ve víře i v celém životě.
Plánovaná školní sexuální výchova naráží ještě na jeden problém. Nenechme se mýlit oslavnými články a nadšenými analýzami, reforma školství do většiny našich tříd ještě stále nedorazila. Stále není důležité provázání učiva a jeho pochopení, ale většinou jen tupé memorování. Nakonec těžko to mít školám za zlé - jsou hodnoceny podle umístění svých žáků na nejrůznějších žebříčcích, ne podle toho, jak skutečně porozuměli učivu a jak ho dokáží uplatnit v životě. Známá mi popisovala šok dětí své kamarádky, když z alternativních škol a školek přešly na ty naše ?obyčejné? maloměstské. Když si uvědomím, jak špatnou učitelku matematiky například má moje neteř, a že by podobně špatný pedagog přednášel sexuální výchovu, nejsem z toho nijak nadšený. Ano, jinde v evropských zemích je to běžné a jde to, ale tam funguje spousta krásných a dobrých věcí, které se u nás příliš neujaly.
Křesťanství bývá svými kritiky často označováno za pouhou ideologii. I kdybychom na tuto hru přistoupili, víra v Boha nikdy a život z Boha nikdy nemůže být pouhou ideologií srovnatelnou s ostatními. Ptejme se však - a co současná vlna genderových studií, genderového řešení společenských pnutí a problémů, detabuizace nejširších společenských i sexuálních témat - komu prospívá, jaké sleduje skutečné cíle? Opravdu nás osvobodí a vytvoří lepší společnost? Stále znovu a znovu se sluší připomínat údajný slavný výrok Woodyho Allena: To, že jste paranoidní, neznamená, že po vás doopravdy nejdou. Když postmoderní společnost odmítla objektivní a vyšší pravdy, nemůže čekat, že budou všichni brát vážně nově vyhlašovaná společenská dogmata - o zaměnitelnosti pohlaví, o sexuální svobodě a otevřenosti, o maximalizaci vlastní rozkoše, abychom jmenovali alespoň ta, která se dotýkají sexuální výchovy na českých základních školách.
Takže k naší věčné Pekařovské otázce po smyslu českých dějin, po obsahu pojmu český národ a jeho role v Evropě nám přibývají další otázky. Co to vlastně je Česká republika, co chce po svých občanech a co chtějí oni po svém státu? Dříve, například za Rakouska-Uherska, to bylo všechno jednodušší, jak ve své poslední hře České nebe přesvědčivě dokazuje Divadlo Járy Cimrmana. Postava Karla Havlíčka Borovského zde cituje vlastní kritiku divadelní hry J. K. Tyla o Janu Husovi: ?Kdo nepláče, není Čech.? V souvislosti s plánovanou povinnou sexuální výchovou na základních školách je děsivé domýšlet si, co všechno by mohlo Čecha definovat. Možná by tedy bylo nejlepší chtít po státu jen zajištění základního ekonomického fungování společnosti. O to ostatní bychom se mohli postarat sami.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"