Rádio Vaticana

Evropským tiskem proběhla zpráva, která stojí za zamyšlení. Více než jedna třetina profesorů (143 z 400) vyučujících na katolických teologických fakultách v německy mluvících zemích podepsala manifest pod názvem Církev 2011 ? nezbytná změna (Sueddeutsche Zeitung, 3.2.2011, Kirche 2011: Ein notwendiger Aufbruch). Podle signatářů musí být letošní rok časem změny pro církev, která prochází hlubokou vnitřní krizí, jež nemá obdoby. Řešení spatřují tito profesoři v zavedení následujících změn: ?zrušení kněžského celibátu, svěcení žen, uznání homosexuálních svazků? a vůbec je třeba, aby se církev, jak píší, ?zbavila morálního dogmatismu? a ?osvobodila se od svých fosilních struktur?. To prý ?vrátí církvi její věrohodnost?. Není náhoda, že autoři manifestu se ozývají právě nyní, kdy se připravuje návštěva Benedikta XVI. v Německu.

Nic nového pod sluncem, stará písnička, pokud jde o myšlenkový obsah a styl zmíněného manifestu, který na své signatáře prozrazuje jen jediné, že totiž zcela ztratili ze zřetele realitu života z víry. Spíše než stokrát omleté požadavky oněch 143 německy mluvících profesorů teologie proto stojí za zmínku několik jiných, pozoruhodných souvislostí. Vychází totiž najevo, že katolická teologie je patrně jediná disciplina, ve které lze dosáhnout akademických titulů a přitom ignorovat její principy i metodu. A nejen to. Ani takováto mizerná úroveň poznání podstaty katolické teologie není v případech zmíněných profesorů na překážku tomu, aby ji vyučovali na církevní půdě a pobírali za to mzdu. Toto zjištění samo o sobě není právě povzbudivé, ale konstatuje ho již v roce 1993 Jan Pavel II. v encyklice Veritatis splendor (č.4): ?Obzvláště je třeba zdůraznit nesoulad mezi tradiční církevní odpovědí a některými teologickými stanovisky, která se šiří i v seminářích a na teologických fakultách a týkají se nanejvýš důležitých otázek pro církev i pro křesťanský život podle víry a dokonce i pro samo lidské soužití.? Tolik Jan Pavel II.

Na druhé straně však manifest německých teologů také jasně ukazuje, že církev jako společenství víry dokáže takovouto situaci unést, nežije z literárních pojednání těch, kteří úspěšně předstírají teologické vzdělání. Řadový věřící a praktikující účastník katolické liturgie se nijak neznepokojuje eskapádami těchto teologů, rozpoznatelných jen podle jejich akademického titulu, a ve svých modlitbách je objímá také, byť ne vždycky dovede nalézt správný racionální argument na jejich světské mytologie. Ponechává jej v klidu i fakt, že tito takzvaní teologové se většinou těší nemalému mediálnímu věhlasu. Není na tom ostatně nic divného. Tento druh teologů totiž dovede velmi přesně vycítit, co od nich chce slyšet tento svět v osobě konkrétního žurnalisty či žurnalistky a umějí to pěkně říci. Hlavně na tom totiž stojí jejich věhlas a samozřejmě případné honoráře.

Požadavky zmíněného manifestu 143 německých katolických teologů jsou natolik zvláštní, že by jejich původ jen s mírnou nadsázkou bylo možno označit za mimozemský. Bývají vznášeny víceméně cyklicky už po několik desetiletí, třebaže učitelský úřad církve již několikrát vysvětlil, že nejsou slučitelné s řádným a všeobecným učením víry. I když je sečtělost signatářů zmíněného manifestu nepochybně veliká, jak vidno, nestačí k tomu, aby neupadli do omylů, které si už nejsou schopni připustit. Velmi totiž záleží na tom, co člověk čte? Z toho, co oni sami píší, vyplývá, že je to asi zejména produkce denního tisku a kvapného internetového zpravodajství. Proto je jejich argumentace tak tristně povrchní a děravá. Irituje je neomylnost Božího zjevení, a zdá se, že v ní spatřují spíše konkurenci, protože na neomylnost zjevně aspirují oni sami. Jde o krizi víry.

Když roku 1989 protestovalo několik desítek německých a holandských teologů proti pontifikátu Jana Pavla II. odpovědělo církevní magisterium dokumentem Donum veritatis O církevním povolání teologa. Tehdejší ani dnešní signatáři podobných manifestů takové dokumenty zřejmě nečtou, stejně jako všichni, kdo se ohánějí titulem teolog a zároveň ohrnují nos nad Katechismem. Ve zmíněném dokumentu Kongregace pro nauku víry z roku 1990 O církevním povolání teologa, čteme: ?Úkony přilnutí a poslušnosti vůči Slovu, které bylo svěřeno církvi pod vedením učitelského úřadu, se nakonec vztahují na Krista samotného a přivádějí do světa pravé svobody? (č.41)

Věřící se dnes musí neustále probíjet z obklíčení subjektivismu, který vládne v médiích a který ostatně ohrožuje každého jedince uvnitř jeho vlastního nitra. Neustále je proto třeba překračovat totalitní nárok egocentrického myšlení, které si zpupně snaží podrobit veškerou realitu, bytí jako takové. Tato úchylka novověkého myšlení, jehož kreativita jakoby se snažila konkurovat výsostně božské činnosti Stvořitele, není nic jiného než zárodkem možného zhroucení lidské duše do sebe samé na způsob imploze hvězdného tělesa do stadia černé díry.

Bůh, v něhož věříme, existuje skutečně a nezávisle na tom, že v Něho věříme. Ba naopak, věříme-li v Boha, je to možné jenom proto, že skutečně existuje, dává se nám poznat a k této víře nás osobně inspiruje.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"