Bylo to před téměř dvaceti léty, v lednu 1993. Sedím v kuchyňce sovětského bytu na sídlišti v Sankt Petěrburgu. Není ani kde postavit kufr, podél zdí jsou navršené knihy, na skříni jízdní kolo. Na stole grječka ? kaše z pohanky, a za stolem on, astrofyzik a pravoslavný aktivista, ona ? učitelka, a já ? kněz.
Je po rozpadu Sovětského Svazu, v Moskvě vládne bezvládí a v Petěrburgu zejí obchody prázdnotou. Snažím se je oba chlácholit: ?будет хорошо (bude líp) jen co ekonomické reformy zaberou! Uvidíte!? Nechají mne domluvit, pak se ujme slova ona: ?Prosím Vás, otče, kde stojí v evangeliu, že se křesťanům musí dařit lépe? Za okny vysokého paneláku se mlha mísí s oblaky, grječka stydne, a já zahanbeně mlčím.
Co je to naděje? V listu k Římanům sv. Pavel píše pozoruhodná slova: ?Ačkoliv Abrahám už neměl naději, přece doufal a věřil?. Abrahám se Sárou nemohli vzhledem k jejich věku mít naději na potomstvo, chápeme-li zde naději jako rozumově zdůvodnitelnou pravděpodobnost. Tělo obou manželů už bylo zesláblé, nikoliv však Abrahámova víra. Proti neúprosné přírodní zákonitosti tu stálo slovo živého Boha, který ?má dost moci, aby splnil, když něco slíbí?. Abrahám mu věřil ?doufaje proti veškeré naději?: contra spem in spem credidit, a ?tím ? dodává sv. Pavel ? vzdal Bohu čest?. (Řím 4,18-25)
A co my ? společenství věřících? Bereme Boží zaslíbení nám daná vážně, a nebo děláme z církve jakousi neškodnou stranu mírného pokroku v mezích zákona? Modlíme se za komunisty, za podvodníky a za tuneláře, a nebo nevěříme, že se mohou obrátit? Tak jako celník Matouš! Kdo už to má věrohodněji dosvědčit, než on sám ? evangelista? A kdo může mluvit o obrácení přesvědčivěji než ex-farizej Pavel? Naše doba potřebuje nové svědky, když s Otou Mádrem a druhy odchází svědci doby minulé. Víra se předává svědectvím, témoignage (temoanáž), slovo, kterým ve Francii katolicismus žije.
Ano, křesťanka z Petěrburgu měla pravdu. Nikde v evangeliu není psáno, že se křesťanům bude dařit lépe. Spíš leccos nasvědčuje tomu, že název za totality psaného románu Jana Pelcla A bude hůř, platí dnes pro velkou část světa. Koneckonců ani sám Pán nám to nezastírá. Posílá nám ale svědky, jako pakistánského ministra Šahbáze Bhattího , kteří dosvědčují, že křesťanská víra není chlácholením, že bude lépe, ale zdrojem síly, i když bude hůř: síly žít, a síly umírat.
Krásně to vyjadřuje Benedikt XVI v encyklice Spe salvi: ?Víra dodává životu nový zdroj, nový základ, na němž člověk stojí, [?] novou svobodu. [?] Tato nová svoboda, tj. vědomí nového darovaného zdroje, se projevila u mučedníků, kteří se postavili proti absolutní moci ideologií a jejich politických orgánů a skrze umučení a vlastní smrt obnovovali svět. [?] Zde se nový ?základ? osvědčil skutečně jako ?zdroj?, protože z naděje těch, kterých se dotkl Kristus, vytryskla naděje pro ostatní, kteří žili ve tmě a beznaději.? (Spe Salvi, 8)
Tuto naději uchopil celník Matouš, když do jeho života vstoupil Ježíš a vyzval ho: ?Pojď za mnou?. Pochopil, že se mu v Kristově osobě otevírají úplně jiné zdroje, než ze kterých doposud (podvodně) žil. Proto okamžitě vstal a šel za ním. Obrátil se. Obrácení, řecky metanoia, je vnitřní změna smýšlení. Matoušovi by však nepomohla, kdyby nezměnil také své jednání, kdyby nevstal a nevykročil za Ježíšem (epistrefein). Svou konkrétností to odpovídá hebrejskému šúb, které popisuje změnu cesty, návrat po ní v protisměru.
Písmo nežádá jen obrácení člověka k Bohu. Slibuje i obrácení Boží k člověku. Neboť Bůh se odvrací od svého nevěrného lidu. Jak může člověk obrátit Pána Boha k sobě zpět? Pokáním! Jeremiáš proto volá: ?Obrať mě, chci se vrátit? (Jer 31, 18 n). A Ozeáš ujišťuje ?Jako jitřenka jistě vysvitne, přijde k nám jako déšť raný, jako déšť pozdní, který zavlaží zemi [?] Má spravedlnost vyjde jak světlo, ? praví Hospodin ? protože chci lásku, a ne oběť?.(Oz 6, 3b-6). Ježíšova slova z Matoušova evangelia: ?Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky? (Mt 9,13), nejsou pouhé echo Ozeášova proroctví, ale jeho naplněním: Kristus je tváří k nám obrácený Bůh!
odeslat článek
vytisknout článek
