První pocit, který jsem zakusil při čtení Ježíše Nazaretského byl obdiv. Mám hodně důvodů obdivovat tuto knihu jako křesťan, jako katolík i jako profesor. Rozpoznám dobrou knihu a tato je z formálního hlediska vynikající, hodná nejenom kardinála a papeže, ale také velkého profesora. Jeden pařížský arcibiskup, mons. Hyacinte-Louis de Quélen, řekl v roce 1820, že Ježíš Kristus byl nejenom Boží Syn, ale byl také po svojí matce z té nejlepší rodiny.
Dobrý profesor zná dobře svůj předmět, velký profesor je schopen ho jednoduše a jasně předložit. Matérií je v tomto případě pouhá a čirá křesťanská víra a papež, který je jejím strážcem, rozhodně nemá v úmyslu předkládat nějakou osobní interpretaci. V jeho knize se nenachází žádná ?autorova teologie?. Není v ní novinka, ale je nová. Tento papež nepřestává číst a studovat. Jde především o knihy německého jazyka, protože je to jeho jazyk a protože Němci toho napsali hodně. Cituje však také knihy jiných jazyků. Z francouzštiny nezapomíná zmínit Lubaca, jednoho ze svých učitelů, Feuilleta, Louise Bouyera.
Benedikt XVI. ovládá umění rozplétat složité otázky. Jeden příklad: datum Poslední večeře. Papež tvrdí, že je lépe sledovat Janovu chronologii na rozdíl od té, kterou podávají synoptikové. Vyvozuje z toho velmi důležitý teologický závěr: Ježíš neslavil židovskou Paschu, ale jinou, svoji Paschu, která má rovnocenný a zároveň odlišný smysl.
Toto vysvětlení je tak oslnivé, že umožňuje čtenáři zakusit potěchu nad zdařilým řešením dilematu obrovského dopadu. S touto potěchou jsem se setkával opětovně během četby celé této knihy. Voltaire napsal, že každý styl je dobrý, kromě toho nudného. Tato kniha je jednou z těch, kterou po jejím otevření nelze odložit. Je strhující.
Historicko-kritická interpretace byla katolickému myšlení zpřístupněna encyklikou Pia XII. Divino afflante spiritu (1943), na jejímž základě si katoličtí exegeté ve srovnání s protestantskou exegezí rychle znovu vydobyli pozice a přišli dokonce s ještě odvážnějšími hypotézami. Papež má za to, že tato interpretace, nyní velebená, již ?v podstatě dosáhla toho, co měla poskytnout? a nyní je třeba, aby ?tato exegeze uznala, že správným způsobem rozvinutá hermeneutika víry odpovídá textu a může se spojit s historickou hermeneutikou, která si je vědoma svých mezí, aby vytvořila metodologický celek?.
Metodologický celek? To je velmi ambiciózní cíl. V podstatě je třeba harmonizovat požadavky víry, která se nemění, se zřejmostí důvodů, které se neustále mění, lze je kritizovat a rekonstruovat, ale vždycky v jejich legitimním řádu. Tato výzva není nová. Sahá až k samotným počátkům křesťanského náboženství. Richard Simon, Spinoza, Osvícenství i německá erudice ji pouze radikalizovali. Je naléhavě zapotřebí ji přijmout. A právě to se děje v této knize způsobem klidným, pokojným a velkodušným. Takový je Benediktův konstantní styl.
Události se odvíjejí během jediného týdne, počínaje Květnou nedělí až k neděli Zmrtvýchvstání. Svatý týden má pro křesťany nevyčerpatelný smysl. Spíše než sled událostí je to sled tajemství. To však nebrání historikovi zkoumat to, co se skutečně stalo. Ratzingerova metoda spočívá v postupném sledování textu, přičemž jakoby mimochodem odsouvá stranou nepatřičné interpretace. Zmíním jenom dvě.
První z nich podává Ježíše Krista jako politického činitele či spíše revolucionáře. Během 19. století jsme se setkávali s Kristem radikálem z roku 1792 a s Kristem socialistou z roku 1848. Ve dvacátém století s Kristem ?teologie osvobození?. Jednalo se o injekce marxismu-leninismu do evangelia. Otřáslo to celými kontinenty a ubozí věřící nezřídka upřednostnili přímý přestup do leninské strany anebo utekli do sekt, kde se alespoň seriózně věřilo v Boha a ve spásu skrze Ježíše Krista. Z těchto teologií nezůstává vůbec nic, sleduje-li se v dobré víře vývoj celé knihy.
Druhou interpretací je liberální protestantismus. Ratzinger nalezl spojence v autentickém protestantismu, zejména u Joachima Ringlebena, jehož označuje za ?ekumenického bratra?. Hlavním terčem je Rudolf Bultmann a v širším smyslu symbolický výklad událostí. Říkám terč, třebaže v tomto poklidném výkladu není ani náznak agresivity. Když má Bultmann pravdu, Ratzinger mu skládá poklonu.
Z analýzy vyplývá, že Kristus se co nejtěsněji drží Zákona a Proroků, které nikdy nepřestává citovat a k nimž se nepřetržitě odvolává. Krok za krokem sleduje tradici. Dodržuje Tóru a tak ji proměňuje, aniž by měnil jedinou čárku.
Jsem velmi hrdý, že to, co jsem zdůraznil v souvislosti s filmem Mela Gibsona Umučení Krista, nacházím tady důkladně rozvinuto. Týká se to Kaifáše a Piláta. Netřeba jim připisovat nějakou zvláštní zlovolnost. Jeden chtěl chránit svůj lid, druhý chtěl zachovat Pax Romana. Kristus byl vydán na smrt všemi lidmi, těmi špatnými přirozeně, ale také těmi dobrými, kteří jsou takoví potud, pokud nevědí, že potřebují být spaseni. Platí to o nás všech. Židovský svět přijal příznivě toto tvrzení, přičemž pozapomněl, že bylo vysloveno už na Tridentském a Druhém vatikánském koncilu. Není neužitečné to zopakovat.
Nový vztah k židovskému lidu, který dosud trvá, je jedním s nejdůležitějších výdobytků Druhého Vatikánu. Je však zapotřebí zachovat rovnováhu. Tu a tam lze u některých katolíků, stále nakloněných k idolatrii, spatřovat jakousi idealizaci židovského lidu, který se o ni vůbec neprosí. Mezi oběma Zákony existuje kontinuita. Ale je zde také řez. Kristus není nějaký rabín. Není to druhý Hillel.
Historicko-kritická exegeze se možná vyčerpala na Novém zákoně, ale pokračuje na Starém zákoně. Už sto let se na území Izraele pracuje na vykopávkách a hledají se důkazy. Ty se sice nenašly, ale archeologie se domnívá, že nalezla takové, které dokazují, že se věci neudály tak, jak to podává biblické vyprávění. Zdá se, že mezi archeology a židovskými, protestantskými a katolickými exegety vznikl široký konsensus. Jako mnozí jiní jsem četl knihy Finkelsteina, Silbermana a Liveraniho. Z židovské strany jsou velmi silně kritizovány.
My křesťané jsme na stejné lodi. Naším náboženstvím jsou dějiny. Nelze zařazovat příliš mnoho událostí mezi legendy. Dvě se jeví jako zásadní. První se týká pobytu vyvoleného národa v Egyptě a jeho osvobození Mojžíšem. Je to počátek jak judaismu, tak křesťanství. Kristus, vysvětluje Ratzinger, se prezentuje jako nový Mojžíš. Stěží lze připustit, že exodus je pouze legendický příběh.
Druhý se týká datace a statutu Davida, Šalomouna a Jeruzaléma. Nevyslovím se v očekávání, že se tyto nové teorie vyjasní. Papež ve své knize tyto otázky, jak se zdá, také odkládá na později. Otázky se nezbytně kladou.
Netrpělivě očekávám třetí část papežova bádání, kterou nám slíbil. Bude o evangeliu Ježíšova dětství. Rád bych byl informován o otázce ?Ježíšových bratří?, která se stala palčivou v naší době. Podle mne jde o jakýsi Šibolet (rozpoznávací znamení). Když vidím knihu, která se odvažuje tvrdit, že Panna Maria měla další děti, odmítám to se stejnou nevolí, jakou zakoušeli Luther a Kalvín, když před nimi někdo tuto tezi zastával. Ve hře je totiž Vtělení.
Z deníku Osservatore Romano, 23. dubna 2011
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
