Drazí bratři a sestry,
Středem této dopolední liturgie je svěcení posvátných olejů: oleje katechumenů, oleje pomazání nemocných a křižma pro velké svátosti, kterými se sdílí Duch svatý: biřmování, kněžské a biskupské svěcení. Ve svátostech se nás Pán dotýká pomocí prvků stvoření. Jednota stvoření a vykoupení se zviditelňuje. Svátosti jsou výrazem hmatatelnosti naší víry, která objímá tělo a duši, celého člověka. Chléb a víno jsou plody země a lidské práce. Pán je zvolil jako nositele svojí přítomnosti. Olej je symbolem Ducha svatého a současně nás odkazuje ke Kristu: slovo „Kristus“ (Mesiáš) znamená „Pomazaný“. Ježíšovo lidství je prostřednictvím jednoty Syna s Otcem včleněno do společenství Ducha svatého a tak je „pomazáno“ jedinečným způsobem, je prostoupeno Duchem svatým. To co se v případě králů a kněží Starého smlouvy dělo symbolicky pomazáním oleje, když byli ustanovováni ke svému ministeriu, děje se u Ježíše naprosto reálně: jeho lidství je proniknuto mocí Ducha svatého. Otvírá naše lidství pro dar Ducha svatého. Čím více jsme sjednoceni s Kristem, tím více jsme naplněni jeho Duchem, Duchem svatým. Nazýváme se „křesťané“, tedy „pomazaní“ - osoby patřící Kristu, které mají účast na jeho pomazání a jsou dotknuty Jeho Duchem. Nechci se křesťanem jenom nazývat, ale chci jím také být, praví svatý Ignác z Antiochie. Dovolme, aby nám právě tyto oleje, které budou nyní posvěceny, připomenuly tento vnitřní rozměr slova „křesťan“ a prosme Pána, abychom se stále více nejenom nazývali křesťany, ale také jimi byli.
V liturgii tohoto dne, jak jsem již řekl, se světí tři oleje. V této triádě se vyjadřují tři podstatné dimenze křesťanské existence, o nichž nyní budeme uvažovat. Nejprve je tu olej katechumenů. Tento olej označuje první způsob dotyku Krista a Jeho Ducha, niterný kontakt, kterým Pán přitahuje lidi k Sobě. Toto první pomazání, ke kterému dochází ještě před křtem, se obrací k lidem, kteří jsou na cestě ke Kristu, k osobám, které hledají víru, hledají Boha. Olej katechumenů nám říká: nejenom lidé hledají Boha. Samotný Bůh se vydal hledat nás. Fakt, že On sám se stal člověkem a sestoupil do propastí lidské existence, až do temnot smrti, nám ukazuje, nakolik Bůh miluje člověka, svoje stvoření. Pohnut láskou, vydal se Bůh k nám. „Hledal jsi mne do umdlení... Kéž to pro mne marné není!“, modlíme se v Dies Irae. Bůh mne hledá. Chci jej poznat? Chci od Něho být poznán, nalezen? Bůh miluje lidi. Vychází vstříc neklidu našeho srdce, našich otázek a našeho hledání a neklid jeho vlastního srdce jej přivádí k uskutečnění mezního činu pro nás. Neklid ve vztahu k Bohu, bytí na cestě k Němu, abychom Jej lépe poznali a lépe milovali, v nás nesmí zhasnout. V tomto smyslu bychom měli být neustále katechumeny. „Hledejte stále Jeho tvář,“ říká Žalm (105,4). Augustin to komentoval slovy: Bůh je tak obrovský, že vždycky nekonečně přesahuje veškeré naše poznání a celé naše bytí. Poznání Boha se nikdy nevyčerpá. Pro celou věčnost Jej můžeme s rostoucí radostí nepřetržitě hledat dál, abychom Jej poznávali stále více a stále více Jej milovali. „Neklidné je naše srdce, dokud nespočine v tobě,“ řekl Augustin na začátku svých Vyznání. Ano, člověk je neklidný, protože všeho, co je dočasné, je příliš málo! Jsme však opravdu neklidní, pokud jde o Něho? Nerezignovali jsme snad na jeho absenci, takže se snažíme vystačit si sami sobě? Nepřipusťme takovouto omezenost lidského bytí! Zůstávejme neustále na cestě k Němu, ve stesku po Něm, ve stále novém přijímání Jeho poznání i lásky.
Potom je tu olej pomazání nemocných. Před námi jsou zástupy trpících lidí: hladoví a žízniví, oběti násilí na všech kontinentech, nemocní a jejich bolesti, naděje a zklamání, pronásledované a ponižované, lidi se zlomeným srdcem. Svatý Lukáš vypráví o tom, jak Ježíš poprvé svěřil poslání svým učedníkům: „Poslal je hlásat Boží království a uzdravovat nemocné“ (Lk 9,2). Uzdravování je prvotní úkol, který Ježíš svěřil církvi, podle příkladu, který dal On sám, když putoval po cestách země. Hlavní posláním církve je určitě zvěst Božího království. Avšak právě tato zvěst sama má být procesem uzdravení: „obvázat ty, jimž puká srdce“, praví dnešní první čtení z proroka Izaiáše (61, 1). Zvěst o Božím království, neomezené dobrotě Boha má působit především zahojení zraněného lidského srdce. Člověk je svou vlastní podstatou „bytí ve vztahu“. Pokud je však narušen základní vztah, vztah k Bohu, pak je narušeno i všechno ostatní. Pokud je náš vztah k Bohu narušen, pokud je základní orientace našeho bytí pomýlená, nemůžeme doopravdy vyléčit ani tělo, ani duši. Proto první a základní uzdravení nastává spolu s Kristem, který nás smiřuje s Bohem a hojí naše zlomené srdce. Kromě tohoto centrálního úkolu je podstatnou součástí poslání církve také konkrétní uzdravení z nemoci a utrpení. Olej pomazání nemocných je viditelným svátostným výrazem tohoto poslání. Již od počátků zrálo v církvi povolání uzdravovat, uzrála starostlivá láska k lidem souženým na těle i na duši. Nyní je proto příležitost poděkovat těm sestrám a bratřím, kteří na celém světě přinášejí uzdravující lásku lidem bez ohledu na jejich náboženské postoje či vyznání. Od Alžběty Durynské, Vincence z Pauly, Louisi de Marillac, Kamila de Lellis až k Matce Tereze, abychom připomněli jen některá jména, proniká světem zářivá lidská stopa, která má původ v Ježíšově lásce k trpícím a nemocným. Děkujme za to nyní Pánu. Děkujme všem, kteří v síle víry a lásky, stojí po boku trpících a vydávají tak svědectví o dobrotě, která je vlastní Bohu. Olej pomazání nemocných je znamením tohoto oleje dobroty srdce, kterou tito lidé vedle své profesní kompetence přinášejí trpícím. Aniž by mluvili o Kristu, dosvědčují Jej.
Na třetím místě je pak nejušlechtilejší z církevních olejů, křižmo, směsice olivového oleje a vonných rostlinných výtažků. Je to olej kněžského a královského pomazání, který navazuje na velkou tradici starozákonního pomazání. V církvi tento olej slouží především k pomazání během biřmování a svěcení. Dnešní liturgie spojuje s tímto olejem slova příslibu proroka Izaiáše: „Budete se nazývat »Hospodinovi kněží«, bude se vám říkat »služebníci našeho Boha« (Iz 61,6). Prorok tak přebírá velká slova o pověření a příslibu, kterými se Bůh obrátil na Izrael u Sinaje: „Budete mi královstvím kněží a svatým lidem“ (Ex 19,6). Izrael měl být v celém světě a pro celý svět svatyní Boha, měl plnit kněžskou funkci ve vztahu ke světu jako celku. Měl přinášet svět k Bohu, otevírat Mu ho. Svatý Petr ve své velké křestní katechezi aplikoval toto privilegium a toto pověření Izraele na celé společenství pokřtěných, když řekl: „Vy jste však »rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal« ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu. Kdysi jste »nebyli jeho lid«, teď však jste »lid Boží«“ (1 Petr 2,9). Křest a biřmování jsou začleněním do tohoto Božího lidu, který objímá celý svět; pomazání ve křtu a v biřmování je pomazáním, které uvádí do kněžské služby ve vztahu k lidstvu. Křesťané jsou kněžským lidem. Křesťané by měli zviditelňovat světu živého Boha, dosvědčovat Jej a vést k Němu. Když mluvíme o tomto našem společném úkolu jakožto pokřtěných, není to důvod k tomu, abychom se pyšnili. Je to záležitost, která nám zároveň dává radost i neklid: jsme opravdu svatyní Boha ve světě a pro svět? Otevíráme lidem přístup k Bohu nebo spíše zamykáme? Nestali jsme se právě my, lid Boží, z velké části spíše lidem nevěry a odstupu od Boha? Není snad pravdou, že Západ, hlavní země křesťanství jsou unavené svojí vírou, znuděné vlastními dějinami a kulturou a nechtějí už poznávat víru v Ježíše Krista? Máme důvod, abychom nyní k Bohu volali: „Nedovol, abychom nebyli lidem! Učiň, abychom tě znovu poznali! Pomazal jsi nás svojí láskou, vložil jsi svého Ducha svatého na nás. Učiň, aby se moc tvého Ducha v nás znovu stala účinnou, abychom s radostí dosvědčovali Tvé poselství!
I přes zahanbení nad vlastními omyly však nesmíme zapomínat, že také dnes existují zářivé příklady víry, že také dnes existují lidé, kteří svojí vírou a svojí láskou dávají světu naději. Až bude beatifikován papež Jan Pavel II. budeme na něho plni vděčnosti myslet jako na velkého svědka Boha a Ježíše Krista v naší době, jako na muže naplněného Duchem svatým. A zároveň budeme myslet na velký počet těch, které on beatifikoval a kanonizoval a kteří nám dávají jistotu, že příslib a pověření Boží nepadají ani dnes do prázdna.
Obracím se nakonec také k vám, drazí bratři v kněžské službě. Zelený čtvrtek je zvláštním způsobem naším dnem. Ve chvíli Poslední večeře Pán ustanovil novozákonní kněžství. „Posvěť je v pravdě“ (Jan 17,17), modlil se k Otci za apoštoly a za kněze všech dob. S velkou vděčností za povolání a s pokorou za všechny naše nedostatky obnovme nyní svoje přitakání na Pánovo povolání. Ano, chci se vnitřně spojit s Pánem Ježíšem, zřeknout se sebe sama, podnícen Kristovou láskou.
Amen
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
