Bože můj, jak je ten jarní ŘÍM krásný! Celý zalitý sluncem, které hřeje, ale ještě nepálí, a v jehož paprscích se vznosná průčelí chrámů, fasády velkolepých paláců, ulice a sami lidé rozzáří. Svěží vánek hladí líce jak něžná ruka matky své dítě a oči se dotýkají nebe, tak modrého jak modře jenom nad Věčným městem se nebe klene.
Římské jaro je krátké! Záhy začne žár. Svatý Ján z Nepomuku si ale na svůj svátek 16. května objednal ten nejkrásnější ze všech římských jarních dnů, v samém srdci Města, při Piazza Navona, kde si zamilovaní dávají dostaveníčko u Berniniho Fontány čtyř řek. A nejen to, daroval ho kardinálu Josefu Beranovi ke dni narození pro nebe.
Je jedenáct hodin dopoledne a před chrámem sv. Apolináře zastavují vyleštěné státní limuzíny. Dostavili se už oba čeští velvyslanci, pan Vošalík od Svatého stolce a pan Zavázal od Itálie, polská velvyslankyně a bývalá premiérka Suchotská, plzeňský primátor, biskup Radkovský, kardinálové Vlk a Coppa. Tu přijíždí s ochrankou a důstojností církevního knížete i bývalý státní sekretář kardinál Sodano, děkan kardinálského sboru, a zanedlouho dorazí i předsedkyně parlamentu České Republiky paní Němcová, druhá nejvyšší reprezentantka českého státu. Ve slavnostní atmosféře stoupáme po schodišti papežské university Santa Croce až do auditoria, které se rychle zaplňuje prominentními hosty, v očekávání vernisáže výstavy o kardinálu Josefu Beranovi (29.12.1888–17.5.1965).
Proslovy jsou bez společenských frází, prosté, ryzí. V osobě paní Němcové se pražskému kardinálovi vyznavači dostává zástupně ocenění celé české společnosti, z úst kardinála Sodana zazní niterné vyznání obdivu k Beranově velikosti v pokoře, kardinál Vlk vykládá Boží slovo Beranovým životem. V auditoriu je necelých sto osob, ale zdá se, že přihlíží celá Evropa a – proč ne? můžeme říci – celý svět. Jsme v Římě, caput mundi, ve středu křesťanstva, kam přece vedou všechny cesty světa.
Vedla sem i cesta plzeňského rodáka a pražského arcibiskupa Josefa Berana L.P. 1965. Podle vystavených fotografií to tehdy vypadalo srovnatelně: i zde jsou vidět vyleštěné limuzíny na ruzyňském letišti v Praze, ochranka. Rozdíl nebyl v tom, že tehdy místo BMW a Mercedesů byly na scéně Tatraplány. Rozdíl nebyl ani v tom, že tam nečekali lidé, jásající nad tím, že si český primas jede pro kardinálský purpur. Rozdíl spočíval v tom, že to byl odjezd bez návratu, cesta do vyhnanství (exsilium). Nabízejí se tu slova jedné anglické písně z téže doby: It's a long, long road from which there is no return s podmanivě tesknou melodií.
Spolu s Kristem se kardinál Beran stal budovatelům nové komunistické společnosti „kamenem“, „který při stavbě odhodili“. Ale právě proto se spolu s Kristem stal i „kvádrem nárožním, kamenem, na který se naráží, balvanem, přes který se klopýtá. Narážejí na něj, protože odmítli přijmout víru“ (1 Petr 2,4-9) [srv. Památník kardinála Berana v Praze-Dejvicích]. Strůjci „světlých zítřků“ – ačkoliv měli veškerou moc – o osobnosti, jako byl kardinál Josef Beran, nakonec klopýtli. Chiméra nové společnosti bez Boha narazila na balvan Boží reality a rozplynula se jako dým. „Bůh,“ jak učil P. Špidlík, „působí skrze skutečnost – chimérami operuje naopak Odpůrce.“ Síla Boží skutečnosti však není hned zřejmá, Boží věci se prosazují jen pomalu a stěží. Ba zkušenost dokonce ukazuje, že čím víc je nějaká věc Boží, tím větší jsou porodní bolesti, za kterých přichází na svět. Svět pod hříchem se Božímu dílu staví na odpor, vytěsňuje jej. Již v Betlémě „nebylo pro Něj místo“.
Bolesti nejsou nikdy abstraktní a obecné, nýbrž konkrétní a osobní: někdo se musí najít, kdo se dá Bohu k disposici, kdo řekne: „Tady jsem, připraven plnit Tvou vůli Pane.“ „Hle, přicházím. Ve svitku knihy je o mně psáno: Rád splním tvou vůli, můj Bože, tvůj zákon je v mém nitru.“ (Ž 40) Nenašel se nikdo, než Boží syn. A byl vytěsněn dokonce i ve smrti, kterou musel jako zločinec podstoupit za hradbami Jeruzaléma. I v tom se mu kard. Beran stal podobný. Proč taková bezmoc, proč tolik bolesti, proč tolikero ponížení?
Každé duchovní poznání je plodem na stromu Kříže. Proto těm, kdo Krista následují, Pán života a smrti bolest neušetří. Spolu s ní dává ale útěchu: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne.“ A ujišťuje nás, že „v domě mého Otce je mnoho příbytků“, ve kterých nám jde připravit místo. Pro kardinála Berana v československé společnosti ani po smrti místo nebylo. Avšak právě proto mohl jít připravit místo nám, církvi i národu, a to vskutku jedinečné: v srdci církve, v centru křesťanstva, v blízkosti hrobu sv. Petra, přímo u prahů apoštolů (ad limina apostolorum). Že dnes nejen čeští poutníci, ale každá česká státní delegace, která přijede do Vatikánu, presidentem počínaje, se jde nejdřív poklonit památce kardinála Josefa Berana do Svatopetrské basiliky – to není čirá formalita, ale dílo osvícených mužů, kteří rozeznali znamení času. Tak jako mučednická smrt svatého Václava se na úsvitu našich dějin stala pověřovací listinou vstupu mezi kulturní národy tehdejšího světa, tak se osobnost kardinála Berana stává pramenem inspirace pro Církev, Evropu a svět.
Papež Pavel VI. dobře věděl, proč vyhradil 17. května 1969 v Římě zesnulému kardinálu Beranovi místo v centru basiliky mezi papeži. Prozrazuje to gesto papežových rukou, viditelné na plakátu výstavy: Pavel VI. tam má prsty doslova vpleteny do prstů rukou kardinálových. Gesto důvěry, něhy a přátelství. Ale i mocného svědectví světu: on mi nikdy nebyl na obtíž, je Boží miláček, můj bratr.
odeslat článek
vytisknout článek
