Dneškem skončila dvoudenní pracovní návštěva delegace ministerstva zdravotnictví u Svatého stolce. Doc. MUDr. Leoš Heger, CSc. poskytl Vatikánskému rozhlasu rozhovor.

Pane ministře, co bylo tématem vašich jednání u Svatého stolce?

„Pro nás bylo tím nejvýznamnějším tématem jednání setkání se zástupcem sekretáře pro zahraniční věci Svatého stolce, který vznesl dotazy na restituční záležitosti v České republice a na smlouvu mezi Vatikánem a Českou republikou. Vláda zákon o restitucích velmi intenzivně připravuje. Samozřejmě jde i o pohled církve na to, jak si s majetkem bude počínat. Byli jsme potěšeni, když jsme slyšeli, že jedno z největších poslání, které si v budoucnosti představuje církev kromě záležitostí víry, je služba v oblasti zdravotní a sociální. To je v České republice věc, která je zejména v oblasti péče o staré a dlouhodobě nemocné lidi nedoceněna, a je potřeba v ní udělat mnoho práce. Byli bychom rádi, kdybychom v tomto směru mohli s církví spolupracovat.“

Před vaším odjezdem do Vatikánu jste v tiskové zprávě velmi pochvalně hovořil o katolických zdravotnických zařízeních. Přesto tato zařízení od státu v současné době dostávají výrazně nižší dotace než státní nemocnice. Nedořešeno je třeba i financování hospicové péče. Jak se tato ochota státu ke spolupráci projeví vůči katolickým zařízením ještě před majetkovým narovnáním?

„Dotační systém, který fungoval dodnes, preferoval více velké nemocnice univerzitního typu a klíčové nemocnice, které jsou přímo řízeny ministerstvem zdravotnictví. Všechny menší nemocnice – jednak nemocnice řízené kraji, tedy veřejnoprávní nemocnice, a nemocnice, které jsou soukromé – do nich patří více méně nemocnice městské, ale i ty církevní – dotace nedostávaly. Žijí jenom z toho, co dostanou od zdravotních pojišťoven přímo za poskytovanou péči. Nyní se snažíme systém úhrad do nemocnic za zdravotní péči narovnat tak, aby nemocnice všech typů – od těch velkých akademických až po malé a soukromé – byly placeny stejným mechanismem. Tento proces byl zahájen v letošním roce, je naplánován na tři až čtyři roky a na jeho konci by měla být úhrada pro všechny stejně, což bude pro menší nemocnice pravděpodobně velmi povzbuzující. Možnost dotovat menší nemocnice tady byla, ale nebyla našimi předchůdci příliš využívána. Teď, když už máme jenom poslední zbytečky peněz, se můžeme alespoň pochlubit tím, že pražskou nemocnici Pod Petřínem jsme dotovali několika miliony korun. Není to nic, za co by se dal postavit nebo zrekonstruovat nový pavilon, ale jim to pomůže při rekonstrukci kuchyně. V letošním roce už je to opravdu výjimečné, ale alespoň něco jsme pro tuto sféru udělali.“

Dalším předmětem jednání byla pastorační služba v nemocnicích. Co byste mohl říci k tomuto tématu?

„To je zajímavé téma, které se nyní dostalo již do konečného řešení po formálních stránkách. Pastorační péče jinak funguje docela dobře – její začátek spadá ještě do doby před naší československou revolucí v roce 1989. Rozhodně každému pacientovi v nemocnici je dnes nabízena pastorační služba, ať je členem jakékoliv církve. Nemyslím, že je to stoprocentně pokryto, ale v těch větších nemocnicích to určitě funguje. Jediné, co není úplně přesně dořešeno, je právní stránka věci. Kaplani mohou být i zaměstnanci nemocnice, ne že by tam měli nějaké rozsáhlé pracovní úvazky, ale přeci jenom někde ano. Nemocnice na to však nemá správnou personální nomenklaturu. Takže to nám zbývá ještě dodělat v zákonu, který mluví o pracovnících ve zdravotnictví, kteří jsou buďto zdravotníky a mají příslušné vzdělání, nebo jsou to tzv. – v té naší terminologii – jiní odborní pracovníci. Tedy je třeba zapsat po konzultacích s církvemi požadavky na vzdělání a na činnost nemocničních kaplanů. Počítáme, že to do zákona projde celkem bez problémů.“

Předmětem jednání byla i hospicová a paliativní péče. Katolická zdravotnická zařízení se snaží o doprovázení člověka a o uchování důstojnosti života až do terminálního stadia. Nynější zdravotnická reforma ale zavádí tzv. institut „living will“, dříve se hovořilo o konceptu předběžného přání nebo dřívějšího přání, kde člověk bude moci vyjádřit za vědomí svou vůli ohledně případného odložení lékařské péče. Není to v rozporu s uchováním této důstojnosti života, není to nějaký předběžný krok k eutanazii?

„Zcela jasně jsme deklarovali, že Česká republika je proti eutanazii. Zákon o zdravotních službách ji neumožňuje. Snahou institutu living will je, aby každý pacient mohl vyslovit předběžné přání, že péče o jeho osobu v případě nějakého velmi vážného postižení nebude vykonávána až do konce a nikoliv až ad absurdum, za hranice nějaké rozumnosti. V současné době je to velký medicínský problém, protože není zcela jasně nadefinováno a je velmi těžké něco takového udělat tak, aby to bylo eticky i právnicky dokonalé, kdy péče má již být utlumována a kdy je třeba nechat pacienta, aby volně přirozeným způsobem zemřel. Jestliže existuje situace, kdy je člověk na intenzívní péči, napojen na přístroje, které ho udrží při takzvaném biologickém životě a on nemá šanci, aby se vrátil do normálního života, právě tam nastávají velké debaty, jak daleko v péči pokračovat. Je potřeba zcela férově říci, že takováto péče je také mimořádně drahá – ten člověk potřebuje nejenom dokonalou podporu drahých přístrojů, potřebuje i mimořádně zdatný personál, vysoce cvičený na intenzívní péči, potřebuje velké kvantum velmi drahých léků, například antibiotik. Přitom nemá prakticky žádnou šanci, aby se zotavil. Takovýchto lidí leží na přístrojích mnoho a někdy jsou to i léta. Institut living will směřuje právě k tomu, aby u těchto lidí byla ta péče postupně utlumena a oni přirozeným způsobem zemřeli.“

Pokud jsem ale dobře informována, nejedná se jenom o ukončení terapie, ale i o její nezahájení. Člověk se bude moci vyslovit k tomu, aby nebyl po havárii resuscitován...

„V tomto případě je to vázáno na stavy, u kterých je jasné, že nemohou mít rozumný výhled. Institut volby pacienta se nevztahuje na případy, které budou velmi akutní, kdy ani nelze zjistit přání člověka. Jestliže se tedy bude jednat o nehodu, kdy není známo přání člověka a není úplně jasné, zda je stav přechodný nebo nikoliv, lékař péči samozřejmě zahájí. Pak se bude podle vývoje situace uvažovat o tom, jestli se má ukončit. Něco jiného je, je-li člověk chronicky nemocný, nebo je to člověk v konečném stadiu onkologického onemocnění – na takovéto stavy se institut vytvořil.“

Zmínil jste se o finanční nákladnosti dlouhodobé terapie? Nemůže tedy být zavedení praxe living will způsobeno finančním tlakem, třeba ze strany pojišťoven?

„Myslím si, že je potřeba být naprosto otevření a nic nezastírat. Rozhodně do této praxe nebudou vůbec pojišťovny mluvit; jedná se o rozhodování lékařských týmů. I nynější rozhodnutí o pokračování léčby jsou ošetřeny vnitromedicínskými předpisy a posuzovány v rámci lékařského konsilia a všech zainteresovaných, kteří se o pacienta starají. Je zapotřebí také souhlasu rodiny s tím, že terapie nebude pokračovat v intenzívní složce. To, že by se mohli léčit lidi donekonečna a že ta péče je strašně drahá, není nic, co by se mělo zastírat. Jestliže peníze, které se na takovou péči nevydají, zůstanou zdravotnickým zařízením nebo celému systému veřejného zdravotního pojištění a mohou se použít někde jinde, není nic odsouzeníhodného. Je to věc, které se postupně společnost musí přizpůsobit, protože situace se do budoucna bude spíš ještě zhoršovat tak, jak přicházejí nové technologie, které jsou řádově dražší. Úvahy o tom, kde péči poskytovat tak, aby byla racionální, aby se peníze zbytečně nerozplynuly tam, kde nic nepřinesou, budou spíše ještě nabývat na další intenzitě.“

Domníváte se, že česká laická veřejnost je připravena na to, aby si dokázala nadiktovat takový biologický testament? Jak vůbec může neodborník posoudit, co se může stát s jeho zdravotním stavem? Není zde nebezpečí zneužití?

„Mezi laickou veřejností byl ohlas docela pozitivní, i když ne nijak masový. Když jsme od 1. dubna zákon spustili do reálného života, nezačaly se hlásit tisíce lidí, ale zájem se projevuje. Vždy jsme říkali, že nebudeme dělat žádné nátlakové kampaně, že uvidíme, jaký bude zájem a jaké budou zkušenosti lékařských týmů, které potom budou s lidmi pracovat, a že po roce-dvou celou záležitost vyhodnotíme. Do zákona jsme také napsali, že institut, pokud ho někdo podepíše, bude platit zatím jenom pět let a pak se bude muset obnovit. Je to výraz toho, že nechceme, aby se tato věc měnila ze dne na den, ale aby se na ní systém zadaptoval, aby se probrala všechna etická témata, která teprve třeba při fungování systému přijdou do diskuse. Rovněž tak se musí legislativní záležitosti ukázat v reálném životě, zda jsou dobře vázány či nikoliv. Předáváme tento institut svým nástupcům k dalšímu zkoumání a přehodnocování.“

Je tu zaručeno právo výhrady svědomí ze strany lékaře?

„Zcela určitě. Zákon zaručuje každému zdravotnickému pracovníkovi, že nemůže být nucen do činností, které by pokládal ze svého hlediska za porušení etického kodexu, s kterým je ochoten pracovat. Myslíme si ale, že pokud jde o konec života, institut svědomí tady aplikován nebude.“

Připravila Jana Gruberová