Homilie
 Až procitnu, nasytím se pohledem na tebe
Homilie k 15. neděli liturgického mezidobí
Richard Čemus  „Jak je ten film svůdný,“ prohodil můj kolega po shlédnutí amerického filmu Kmotr, který natočil r. 1972 režisér Francis Ford Coppola. Pak pokračoval: „Když člověk vyjde z kina, řekne si uznale: ,In fondo erano dei grandi uomini!‘ – vlastně to byli velcí mužové! A přitom to byli prachsprostí zločinci.“ Připadá mi to tak dávno, ale ta diskuse, která následovala, mi utkvěla v paměti. Kmotr je film plný krutého násilí. A přesto milionům lidí učaroval jako epopej o životě, lásce, nenávisti a umírání. Tato všelidská témata jsou v něm zpracována s technickou dokonalostí, která umocňuje účinek: divák je tak fascinován, že zapomene, že tu jde o zlo, ďábelské zlo.
Fascinaci zlem prožil i sv. Ignác z Loyoly krátce po svém obrácení. Při modlitbě upoutal jeho pozornost zvláštní jev. Viděl jakoby ve vzduchu před sebou něco, co vypadalo jako kroutící se had, s barevnými šupinami, které vytvářely hru jiskřících barev. Ta čerstvého konvertitu tak přitahovala, že odvrátil pozornost od modlitby, aby se věnoval, tomuto, jak věřil „duchovnímu“ úkazu. Záhy si uvědomil, jak rafinovaně byl ošálen právě při modlitbě. Srovnejme s těmito zážitky okouzlení Druhé čtení této neděle:
„Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí ve svém milovaném Synu. V něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost, kterou nám tak bohatě projevil s veškerou moudrostí a prozíravostí: seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, jak se mu to líbilo a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy: že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi. […] Duch je zárukou, že nám jednou připadne dědictví. Tak se dovrší naše vykoupení, protože si nás Bůh získal jako svůj majetek, abychom sloužili ke chvále jeho božské velebnosti.“ (Ef 1,3-14)
Jak je toto shrnutí výkupného díla Ježíše Krista krátké a výstižné, tak je nezáživné. Člověk si nedovede představit, že by ten text mohl někoho nadchnout pro Krista, ba dokonce fascinovat ho. Sotva by vyslaní kázat radostnou zvěst mohli s něčím podobným vůbec uspět. Naštěstí apoštolové a učedníci lidem nic nepředčítávali, ale vydávali svědectví o tom, jak setkání s Kristem změnilo jejich život. Patří k nim i sv. Pavel. Víme přece, že autor dnešního Listu všechny v něm vyslovené pravdy na vlastním těle dramaticky zažil. Jak to tedy, že zlo tak fascinuje, zatímco dobro, krása a pravda nezáří, ale zůstávají jak popelka v koutě, a my ze strachu tam krčíme s ní?
Narážíme zde na nutnost druhé či nové evangelizace. Patří k ní jistě i výklad současného života společnosti, kultury a světových událostí ve světle evangelia. Karl Barth měl říci, že křesťan má žít s novinami v jedné a s Písmem v druhé ruce. Zajímat se o dění ve světě, hledět naň však skrze Slovo Boží. Je to však bez výhrady možné? Dá se interpretovat klíčem evangelia i takový film jako Kmotr? Nejen, že dá, ale přímo se to nabízí! Útoky na sv. Otce a na Církev svědčí o tom, že souboj dobra se zlem – „mors et vita duello“ (Sequentia paschalis) – se zradikalizoval. Svádí se boj o celého člověka s duší i tělem, o to, komu bude patřit. Sběr dat internetovými společnostmi je alarmujícím znamením, že usilují o tak dokonalou kontrolu jednotlivce, o které se StB, KGB, Stasi a Gestapo dohromady ani nezdálo. Už nemůžeme jen z dálky přihlížet, zůstat jakoby na povrchu, ale musíme sestoupit ke kořenům skutečnosti samé, tzn. sestoupit s Kristem do pekel a s Ním vstávat z mrtvých každý den.
Tato naše velikonoční cesta je předznamenána křtem a biřmováním, kdy dostáváme kmotra, který se má za nás před Církví zaručit a být nám oporou v křesťanské víře. Tento pravý význam pojmu „kmotr“ mnoho lidí už vůbec nezná. V nejlepším případě jej spojuje s lahví šampaňského při uvedení na trh nové knihy či CD, v horším případě s hollywoodským filmem či s pražským podsvětím. Tím je smysl výrazu „kmotr“ ovšem pervertován. Nevyjadřuje už pomocníka na cestě křtěnce-biřmovance ke svobodě Božích dětí patřit pouze a jedině Bohu, ale člověka, který má moc druhé ovládat, rozhodovat o jejich životě a smrti a stavit se tím na místo Boží. V situaci, kdy dnešní lidé už evangelium a jeho hlavní témata neznají, ale znají ale přesně obrazy z filmu, musíme je podchytit tam, kde jsou.
Spontánně mi přichází na mysl dvě takříkajíc nesmrtelné scény.
Ta první. Člen klanu Corleone, Sonny, bezmezně miloval svojí sestru. Ta byla provdána za člena konkurenčního klanu Tartaglia, její muž ji činil násilí. Jednou ji zvlášť krutě bil. Ona se utekla k telefonu postěžovat si bratrovi. Sonny, muž prudké povahy, skočil do auta neozbrojen a sám vyrazil jak zběsilý sestře na pomoc. Marné byly pokusy jeho společníků zatarasit mu cestu. Šlápl na plyn a zmizel jim z očí. Dojel jen ke vjezdu na dálnici. Tam jej už čekala smrt v ohni samopalů. Sám si naběhl. Byla to totiž léčka.
Druhá scéna: Sonnyho bratr, Michael, kterého hraje Al Pacino, jde navštívit svého umírajícího otce, šéfa klanu, ztvárněného hercem Marlon Brando. V tom vidí z okna jak dole na ulici zastavující auta, vystupují z nich muži v kloboucích a dlouhých kabátech se samopaly v rukou, a obkličují budovu nemocnice. Michael se zdá být ztracen, neboť i on, jako onehdy Sonny, je beze zbraně a sám. Klid ale přesto neztrácí. Stoupne si rozkročený do vchodu nemocnice s gestem muže odhodlaného střílet. Tak šílenou odvahu mohl mít jedině ten, kdo si byl jist pohotovou palbou za ním schovaných ozbrojenců. Ti však existovali pouze ve strachem roznícené fantasii útočníků. Proto naskákali do aut a opustili scénu.
Sotva by se našel názornější obraz základů duchovního boje, oblíbeného tématu v křesťanské asketice už od dob Athanášova Života sv. Antonína (4. stol). Sonny zemřel, protože jednal impulsivně, bez náležitého rozlišování skutečného dobra od jeho zrádné imitace. Odmítl radu přátel a nechal se vést nezkrocenou vášní, která jej pod rouškou soucitné lásky vehnala do smrti. Napomůže nám to pochopit, co myslí duchovní autoři tím, když říkají o vášních, že je třeba je z lidského srdce vykynožit. V srdci se pak rozhostí mír a rozvine se duchovní cit, který poskytuje poznání celku na rozdíl od rozumu, který vidí pouze jednotlivé aspekty. Byť svým způsobem, je zde také vyjádřena pravda, že vášeň není totéž, co láska. Dokonalou lásku, naopak, Otcové líčí jako stav bez vášní (apatheia), ve kterém člověk netříští své energie přeletováním z květu na květ, ale soustředí se na jeden jediný cíl, v jediném aktu lásky, naděje a víry v jednoho jediného Boha.
Že sjednocení všech schopností v centru vlastní osoby dává člověku takovou kuráž, energii a sílu, že může konat zázraky, přibližuje dnešnímu člověku právě druhá scéna filmu více než tradiční zbožná literatura. Představí nám Michaela jako totálně soustředěného, do sebe ponořené osoby, který ale neustále, intensivně a střízlivě hodnotí situaci – koná tedy svého druhu nepřetržité rozlišování. Jeho gesta jsou tak promyšlená, esenciální a efektivní, že přichází na mysl slova, kterými charakterizovali současníci sv. Ignáce: contemplativus in actione. Proto Michael nejen přežije, ale nastoupí, po smrti otce, do čela klanu.
Tu lze už předem vytušit námitku: neopomíjí takový výklad filmu, že všechny schopnosti člověka tu jsou ve službě zla, zatímco v duchovním boji jde o dobro? Je vůbec možné srovnávat zločince a vrahy s křesťanskými poustevníky? Nebylo-li by to možné, jak si pak vysvětlíme, že sv. Ignác dává svým prvním Tovaryšům poučení, jak získávat lidi pro Krista, v němž doslova říká, že pro dobro duše bližního je třeba postupovat obdobnou metodou jako postupuje zlý duch pro její zkázu. Úplně to vypadá na to, že Ignác před pěti sty léty pochopil, co my se stále zdráháme chápat, totiž, že doba od nás žádá dát se svobodně a radostně tak Bohu k disposici, jako se dávají zločinci k disposici ze strachu a z donucení. Není právě tu vysvětlení, proč sám Pán se v evangeliu srovnává se zlodějem, který ví, kdy v noci přesně přijít, a proč nám dává za vzor nečestného správce, tedy opět zloděje?
A přesto někomu mohou přijít pochybnosti. Nezaznívá tu ono jesuitům neprávem připisované „cíl světí prostředky“? Nikoliv. Nejde o to volit nečestné cesty k dosažení dobrých cílů. Ale o to s nasazením zločince, kterému jde o život, hledat v tomto krutém světě milosrdnou Boží tvář.
 odeslat článek  vytisknout článek
|
