Marii Eleně Bergogliové je 65 let a je posledním žijícím sourozencem papeže Františka. Bydlí se svými dvěma syny v malé vilce se zahradou na periferii Buenos Aires. Když však hovoří s korespondenty italských listů
Famiglia Cristiana (23.3.) a
La Repubblica (17.3.), její myšlenky zabíhají k rodnému domu rodiny Bergogliových, ve čtvrti Flores:
Myslím, že rodiče tehdy onen dům koupili, protože měl obrovskou kuchyň. Pak ale nevěděli, kam umístit nás pět dětí. Jorge se narodil v prosinci třicátého šestého roku, o třináct měsíců později Oscar, pak Marta a o dva roky později Alberto. Než jsem přišla na svět já, o dvanáct let mladší než Jorge, jeden další sourozenec zemřel před narozením. Bylo mi třináct, když tatínek odešel na věčnost, zemřel na infarkt, vypráví papežova sestra a pokračuje: Do té doby jsme ale byli šťastná rodina – a hlavně italská, “tanos”, jak nám říkali Argentinci. Vzpomínám si na posvátnost každé neděle – nejprve mše svatá ve farním kostele San José a poté dlouhý oběd až do pozdního odpoledne. Byli jsme chudí, ale zachovávali jsme velkou důstojnost a věrnost italským tradicím. Maminka byla výborná kuchařka, ačkoliv před svatbou prý neuměla ani usmažit vajíčko. Vařit jí naučila až babička Rosa, která do Argentiny emigrovala v roce 1929. Utekla před fašismem. Pro nás byla tato babička hrdinka a nebojácná žena. Nezapomenu, jak nám vyprávěla o Mussoliniho diktatuře, kterou tvrdě odsuzovala.
Tatínek Mario byl účetní a také jediný, kdo domů nosil peníze. Jen Bůh ví, jak se musel namáhat, aby nás všechny uživil. V Argentině mu neuznali jeho italské vzdělání. Pracoval tedy v továrně na své odborné pozici, ale nemohl podepisovat výkazy. Méně ho proto platili, přesto však nikdy neztratil svůj humor. Byl stále veselý, nikdy se nezlobil – v tom mi hodně připomíná mého bratra Jorgeho. Také nás nikdy nebil – v tom byl velký rozdíl mezi rodinami Argentinců a italských emigrantů. U nás doma byl otec autoritou, ale bez mužské nadřazenosti – stačil jen pohled, když jsme zlobili. Někdy bych byla raději snesla výprask, než ten vyčítavý pohled, vzpomíná paní Elena Bergogliová.
Tatínek maminku velice miloval a stále jí nosil dárky. Když se vrátil z práce, bral mne za ruku a tajně mne vodil ven, abychom mamince něco koupili. Jorge mi vždy připomínal oba rodiče. Maminku kvůli tomu, že také výborně vaří. Když jsem se totiž narodila, maminka měla delší dobu zdravotní potíže, a Jorge vařil pro celou rodinu. Maminka mu vysvětlovala, jak na to, a bratr se vše dobře naučil. I jako arcibiskup si vařil sám. Hlavně se však bratr podobá otci, dodává paní Elena. Tatínek si někdy nosil práci domů – rozložil účetní knihy na stole v obývacím pokoji a pustil gramofon. Poslouchal operu a italské národní písně. Stejně jako Jorge, který miluje operu, dobré tango a Edith Piaf.
Naše rodina žila chudě, vysvětluje papežova nejmladší sestra, ale, jak už jsem řekla, důstojně. Nikdy jsme nic nevyhodili, maminka přešívala tatínkovo oblečení pro nás děti. Možná i kvůli tomu jsme uvyklí na krajní prostotu a jednoduchost. K Jorgemu jsem vždy vzhlížela jako k nejstaršímu bratrovi – hrál kopanou, chodil do Katolické akce a studoval. Nevzpomínám si, že by někdy rodiče něčím rozzlobil. Když dokončil technické lyceum a stal se diplomovaným chemikem, řekl mamince, že by chtěl studovat lékařství. Maminka mu tedy upravila pracovnu na půdě, kde by se mohl učit daleko od nás ostatních dětí. Jednou tam ale přišla uklidit a našla samé teologické knihy. Jorge přišel domů a maminka mu vyčetla, že jí lhal. Nikdy nezapomenu na jeho zcela vyrovnanou odpověď: Nelhal jsem ti, mami. Řekl jsem, že budu studovat medicínu – a toto je medicína duše. Bratr vstoupil do semináře v 19 letech – tatínek byl rád, ale maminku to velmi zasáhlo. Pochopila, že ho tím ztrácí.
Tak, jako ho dnes zase znovu ztrácím já, povzdechne si papežova sestra. Z naší rodiny jsme zůstali naživu pouze my dva. Jorge mi byl stále nablízku – podporoval mne a pomáhal mi také, když jsem se rozváděla. Stále nemohu uvěřit, že je papežem. Před jeho odjezdem do Říma jsme se rozloučili jako vždy. Svůj byt na kurii opustil tak, jako by se tam měl hned vrátit, měl i nakoupeno. Jakmile jsem se ale dozvěděla o jeho volbě, ihned jsem v srdci cítila, že do Říma nepojedu. Ještě dříve, než o to bratr Argentince požádal a vybídl je, aby raději dali peníze chudým. Vím, že až se setkáme, beze slov se obejmeme. Jsme sice Italové, ale ze severu – hluboce vše prožíváme, avšak v nitru, říká papežova sestra. Na kardinálské jmenování jsem s bratrem do Říma jela. Den před konzistoří se Jorgeho jeden kardinál zeptal, zda už si vybral limuzínu, kterou přijede do Vatikánu. Ano, ovšem, odpověděl bratr. Jaképak ovšem – šli jsme pěšky! Trmáceli jsme se přes celé město – já a on s nohama, které má ploché a věčně bolí. Takový je totiž můj bratr, papež František, řekla italskému tisku Elena Bergogliová.
S použitím rozhovorů paní Marie Eleny Bergogliové pro italský katolický týdeník Famiglia Christiana a italský deník La Repubblica
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
