21. 10. 2014

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Četl (a) jste již apoštolskou exhortaci papeže Františka Evangelii gaudium?

Ano.2031
Dosud ne, ale chystám se ji číst.2145
Ne, ani ji číst nebudu.1530


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek
Váš e-mail:

Nejčtenější

Závěrečná synodální zpráva pozměnila zmínky o homosexualitě

Prohlášení generálního sekretariátu biskupské synody

Papež: Pokušeními se nemáme nechat děsit či rozrušovat, ba ani odrazovat




Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory seniorů

Návštěva papeže v České republice





 
Svatý otec

 Encykliky, exhortace 

5.7.2013 

Lumen fidei

Encyklika papeže Františka o víře

Česká sekce RV

1. Světlo víry – tímto výrazem označuje tradice církve velký dar, jejž přinesl Ježíš, který se v Janově evangeliu takto představuje: „Já jsem přišel na svět jako světlo, aby žádný, kdo uvěří ve mne, nezůstal v temnotě“ (Jan 12,46). Také svatý Pavel se vyjadřuje obdobně: „Bůh, který řekl: »Ať ze tmy zazáří světlo!«, zazářil v našem srdci“ (2 Kor 4,6). V pohanském světě hladovějícím po světle se ujal kult boha Slunce, Sol invictus, vzývaného při úsvitu. Ačkoli slunce vycházelo každý den, bylo zcela jasné, že nedokáže svým světlem prozářit celou lidskou existenci. Slunce totiž neosvěcuje celou realitu, jeho paprsek nemůže proniknout do stínu smrti, kde se lidské oko před jeho svitem zavírá. „Pro víru ve slunce – říká svatý mučedník Justin – dosud nikdo nebyl ochoten zemřít“.[1] Křesťané, vědomi si velkolepého horizontu, který jim otevřela víra, nazývali Krista pravým sluncem, které „svými paprsky dává život“.[2] Ježíš praví Martě, která oplákává smrt svého bratra Lazara: „Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží“ (Jan 11,40). Kdo věří, vidí; vidí ve světle, které osvěcuje celou cestu, protože k nám přichází od zmrtvýchvstalého Krista, jitřenky, která nezapadá.

Iluzorní světlo?
2. A přece, mluvíme-li o světle víry, můžeme zaslechnout námitku mnoha našich současníků. V novověku se myslelo, že toto světlo snad mohlo stačit antickým civilizacím, ale nic už nepřináší nové době, člověku, který dozrál, je hrdý na svůj rozum a touží zkoumat budoucnost novým způsobem. Z tohoto hlediska se víra jevila jako nějaké iluzorní světlo, které člověku bránilo pěstovat smělost vědění. Mladý Nietzsche vybízel sestru Elisabeth, aby riskovala a vydala se „novými cestami..., v nejistotě autonomního jednání“. A dodal: „V tomto bodě se cesty lidstva dělí. Chceš-li dosáhnout pokoj duše a štěstí, věř si, ale chceš-li být učednicí pravdy, tak hledej“[3]. Víra jakoby odporovala hledání. Odtud Nietzsche začne odvíjet svoji kritiku křesťanství, které mělo údajně minimalizovat smysl lidské existence a odnímat životu novost a dobrodružství. Víra potom byla jakousi iluzí světla, která je pro nás svobodné lidi překážkou na cestě k zítřku.

3. Tímto procesem byla víra připočtena k temnotě. Mělo se za to, že ji lze uchovat, najít pro ni nějaký prostor, kde by mohla koexistovat se světlem rozumu. Tento prostor pro víru se otevíral tam, kde rozum nedokázal osvěcovat, tam kde člověk nemohl dosáhnout jistoty. Víra byla tedy pojata jako skok do prázdna, který konáme při nedostatku světla, podníceni slepým sentimentem; anebo jako subjektivní světlo, jež je snad schopno zahřát u srdce a privátně potěšit, ale nemůže se předkládat druhým jako objektivní a společné světlo, které svítí na cestu. Ponenáhlu se však ukázalo, že světlo autonomního rozumu nedovede dostatečně osvěcovat budoucnost. Ta nakonec zůstává v temnotě a ponechává člověka ve strachu z neznáma. Takto člověk rezignoval na hledání velkého světla, velké pravdy a spokojil se se světélky, která krátce zasvítí, ale nedovedou ukázat cestu. Když chybí světlo, všechno je zmatené, nelze rozlišovat dobro od zla, cestu, která vede cíli, od té, která nás vodí dokola, aniž by ukázala směr.

Světlo, které třeba objevit
4. Je tedy nezbytné znovu objevit povahu světla, jež je vlastní víře, protože, zhasne-li tento jeho plamen, pak všechna ostatní světla ztratí svůj jas. Světlo víry má totiž jedinečnou povahu, neboť dokáže osvěcovat celou lidskou existenci. A protože je to světlo tak mocné, nemůže vycházet z nás samotných, ale musí přicházet z původnějšího zdroje. V posledku musí přicházet od Boha. Víra se rodí v setkání s živým Bohem, který nás volá a zjevuje nám svoji lásku, která nás předchází a na níž můžeme pevně spočinout a stavět život. Přetvořeni touto láskou, obdržíme nové oči, zakusíme, že je v ní velký příslib plnosti, a otevře se nám pohled do budoucnosti. Víra, kterou dostáváme od Boha jako nadpřirozený dar, jeví se jako světlo na cestu, světlo, jež orientuje naši cestu v čase. Na jedné straně vystupuje z minulosti, je světlem zakládající paměti Ježíšova života, kterým se zjevila Jeho naprosto spolehlivá láska schopná přemoci smrt. Poněvadž Kristus vstal z mrtvých a táhne nás za smrt, je víra současně světlem, které přichází z budoucnosti a otevírá před námi velké horizonty, vede nás za naše izolované „já“ vstříc šířce společenství. Chápeme tedy, že víra nepřebývá v temnotě, je světlem v našich temnotách. Dante v Božské komedii, poté co svoji víru vyzná před svatým Petrem, popisuje ji jako „jiskru žhavou, která se v plamen sálající nítí a hvězdou ve mně jiskřit neustává“[4]. Právě o tomto světle víry bych chtěl mluvit, aby rostlo, osvěcovalo přítomnost a stalo se nakonec hvězdou ukazující horizonty naší cesty v době, kdy má člověk toto světlo obzvláště zapotřebí.

5. Pán před svým umučením ujišťoval Petra: „Já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla“ (Lk 22,32). A potom jej žádal, aby v téže víře „utvrzoval své bratry“. Vědom si poslání svěřeného Petrovu nástupci, vyhlásil Benedikt XVI. Rok víry, čas milosti, který nám pomáhá pocítit velkou radost z víry, oživit vnímání šíře horizontů, které otevírá víra, a vyznávat ji v její jednotě a celistvosti, ve věrnosti památce Páně s podporou Jeho přítomnosti a působením Ducha svatého. Přesvědčení víry, která dává životu velkolepost a plnost, soustředí jej na Krista a na sílu Jeho milosti, podněcovalo první křesťany k misijnímu působení. Ve Skutcích mučedníků čteme tento dialog mezi římským prefektem Rustikem a křesťanem Gerakem: „Kde jsou tvoji rodiče?“, ptal se soudce mučedníka, který mu odpověděl: „Naším pravým otcem je Kristus a naší matkou víra v Něho“[5]. Pro tyto křesťany, kteří se setkali s živým Bohem zjeveným v Kristu, byla víra „matkou“, protože je přivedla na svět, zrodila v nich božský život, novou zkušenost, zářivou vizi existence, pro niž byli hotovi vydávat veřejné svědectví až do konce.

6. Rok víry začal v den 50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu. Tato okolnost nám umožňuje nahlédnout, že Druhý vatikán byl koncilem o víře,[6] neboť nás vyzval, abychom do středu svého církevního a osobního života kladli primát Boha v Kristu. Církev totiž nikdy nepokládá víru za samozřejmý fakt, ale ví, že tento Boží dar musí být živen a posilován, aby ji na její pouti stále vedl. Druhý vatikánský koncil dal zazářit víře v lidské zkušenosti a vydal se tak cestami soudobého člověka. Tímto způsobem se ukázalo, jak víra obohacuje lidskou existenci ve všech jejích dimenzích.

7. Tyto úvahy o víře zamýšlejí v kontinuitě se vším, co o této teologální ctnosti církevní magisterium prohlásilo,[7] přiřadit se k tomu, co napsal v encyklikách o lásce a naději Benedikt XVI. Ten již témeř dokončil prvotní znění encykliky o víře. Jsem mu za to hluboce vděčný, přijímám v Kristově bratrství jeho cennou práci a vkládám do tohoto textu několik dalších příspěvků. Petrův nástupce, včera, dnes i zítra, je totiž vždycky povolán „utvrzovat bratry“ v onom nezměrném pokladu víry, který Bůh dává každému člověku jako světlo na cestu.

Ve víře, která je darem Boha a nadpřirozenou ctností Jím vlitou, rozpoznáváme, že nám byla nabídnuta obrovská Láska, byli jsme osloveni dobrým Slovem a přijetím tohoto Slova, kterým je Ježíš Kristus, vtělené Slovo, nás Duch svatý přetváří, osvěcuje budoucí cestu a dává nám křídla naděje, abychom se po ní mohli s radostí vydat. Víra, naděje a láska vytváří podivuhodné sepětí, dynamismus křesťanské existence směřující k plnému společenství s Bohem. Jaká je tato cesta, kterou před námi otevírá víra? Odkud přichází její mocné světlo, které svítí na cestu zdařilého života naplněného plody?

Kapitola první
UVĚŘILI JSME V LÁSKU
(srov. 1 Jan 4,16)

Abraham, náš otec ve víře
8. Víra nám otevírá cestu a provází naše kroky v dějinách. A proto, chceme-li porozumět, co je víra, musíme mluvit o jejím průběhu a cestě věřících lidí, jak ji dosvědčuje na prvním místě Starý zákon. Jedinečné místo patří Abrahamovi, našemu otci ve víře. V jeho životě se událo něco omračujícího: Bůh k němu pronáší Slovo, zjevuje se jako Bůh, který mluví a nazývá jej jménem. Víra se váže ke slyšení. Abraham Boha nevidí, ale slyší Jeho hlas. Tímto způsobem dostává víra osobní charakter. Bůh se ukazuje nikoli jako místní Bůh, ani jako Bůh vázaný na zvláštní posvátnou dobu, nýbrž jako osobní Bůh, totiž Bůh Abrahamův, Izákův a Jakubův, schopný vstoupit do kontaktu s člověkem a uzavřít s ním smlouvu. Víra je odpověď na Slovo, které osobně interpeluje, na určité Ty, které nás volá jménem.

9. Obsahem tohoto Slova řečeného Abrahamovi je povolání a zaslíbení. Především je povoláním k vyjití z vlastní země, pozváním, aby se otevřel novému životu, začátkem exodu, který jej povede do neočekávané budoucnosti. Vize, kterou víra dala Abrahamovi, bude vždycky spojena s vykonání tohoto kroku vpřed. Pravá víra „vidí“ do té míry, do jaké jde, v jaké vstupuje do prostoru otevřeného Božím Slovem. Toto Slovo obsahuje také zaslíbení: tvoje potomstvo bude početné, budeš otcem velkého národa (srov. Gen 13,16; 15,5; 22,17). Je pravdou, že Abrahamova víra jakožto odpověď na předešlé Slovo, bude vždycky úkonem paměti. Nicméně, tato paměť nepoutá k minulosti, ale poněvadž je památkou zaslíbení, je schopna otevírat budoucnost, osvěcovat kroky na cestě. Tak je zřejmé, že víra, jakožto paměť budoucího, memoria futuri, bude se vždycky úzce pojit s nadějí.

10. Po Abrahámovi je žádáno, aby se tomuto Slovu svěřil. Víra chápe, že slovo, zdánlivě prchavé a přechodné, je-li proneseno věrným Bohem, stává se tím nejjistějším a nejneochvějnějším, co může existovat a co umožňuje kontinuitu našeho putování v čase. Víra přijímá toto Slovo jako bezpečnou skálu, na níž může budovat s pevnými základy. Proto je v Bibli víra vyjádřena hebrejským slovem ʼemûnah odvozeným ze slovesa ʼamàn, jehož kořen znamená „podpírat“. Výraz ʼemûnah může znamenat jak věrnost Boha, tak víru člověka. Věřící člověk dostává svou sílu z toho, že se svěřuje do rukou věrného Boha. Sv. Cyril Jeruzalémský si pohrává s oběma významy tohoto slova, které se vyskytují také v příslušném řeckém (pistós) a latinském (fidelis) ekvivalentu a velebí důstojnost křesťana, jemuž se dostává jméno Boha samého: oba jsou „věrní“.[8] Svatý Augustin to vysvětluje takto: „Věrný člověk je ten, který věří Bohu, jenž slibuje; věrný je Bůh, který uděluje to, co slíbil člověku“.[9]

11. Pro pochopení Abrahamovy víry je významný poslední aspekt jeho příběhu. Boží Slovo, třebaže přináší novost a překvapení, nepředstavuje nic, co bylo cizí zkušenosti tohoto praotce. V hlasu, který se obrací k Abrahamovi, rozpoznává praotec hlubokou výzvu vepsanou v nitru jeho bytí odevždy. Bůh pojí svůj příslib s oním „místem“, ve kterém je lidská existence odevždy slibná, totiž s otcovstvím a zrozením nového života: „Tvá žena Sára ti opravdu porodí syna a dáš mu jméno Izák“ (Gen 17,19). Bůh, který žádá po Abrahamovi, aby se mu zcela svěřil, zjevuje se jako zdroj veškerého života. Takto se víra pojí s Otcovstvím Boha, z něhož pramení stvoření. Bůh, který povolává Abrahama, je Bůh Stvořitel, Ten, který „volá k bytí to, co není“ (Řím 4,17), Ten, který „si nás vyvolil ještě před stvořením světa... abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista“ (Ef 1,4-5). Víra v Boha osvěcuje nejhlubší kořeny Abrahamova bytí, umožňuje mu rozpoznat zdroj dobroty, která je u počátku všech věcí, a potvrzuje, že jeho život nemá původ v nicotě nebo náhodě, nýbrž v osobním povolání a v lásce. Tajemný Bůh, který jej povolal, není cizí Bůh, ale Ten, který je původem všeho a nese všechno. Velká zkouška Abrahamovy víry - oběť syna Izáka - ukazuje, že tato prvotní láska je schopna zaručovat život i po smrti. Slovo, které je schopno dát vzejít synu v jeho „nelodném“ těle a „neplodném lůně“ Sáry (srov. Řím 4,19), bude schopno zaručovat příslib budoucnosti přemáhající každou hrozbu nebo nebezpečí (srov. Žid 11,19; Řím 4,21).

Víra Izraele
12. Dějiny Izraelského lidu pokračují ve stopách Abrahamovy víry v knize Exodus. Víra se rodí opět z původního daru. Izrael se otevírá působení Boha, který jej chce vysvobodit z jeho bídy. Víra je povoláním na dlouhou cestu, aby se mohl klanět Pánu na Sinaji a zdědit zaslíbenou zemi. Božská láska má rysy otce, který vede svého syna po cestě (srov. Dt 1,31). Izraelovo vyznání víry se odvíjí jako vyprávění o dobrodiních Boha, jeho jednání, kterým vysvobozuje a vede lid (srov. Dt 26,5-6), příběh, který tento lid předává z generace na generaci. Světlo Boží svítí Izraeli prostřednictvím památky skutků, které učinil Pán, připomínaných a vyznávaných bohoslužbou, předávaných dětem od rodičů. Učíme se tak, že světlo, které víra přináší, patří ke konkrétnímu životnímu příběhu, ke vděčné vzpomínce na Boží dobrodiní a k postupnému plnění Jeho zaslíbení. Gotická architektura to vyjádřila velmi dobře. Ve velkolepých katedrálách přichází světlo shůry skrze vitráže znázorňující posvátné dějiny. Boží světlo k nám přichází skrze příběh jeho zjevení a je tak schopné osvěcovat naši cestu v čase, připomínat božská dobrodiní a ukazovat, jak se plní jeho zaslíbení.

13. Dějiny Izraele nám ještě ukazují pokušení nevíry, do něhož lid vícekrát upadl. Opak víry tu vystupuje jako modloslužba. Zatímco Mojžíš mluví na Sinaji s Bohem, lid nevydrží čekat. Víra ze své povahy vyžaduje zřeknutí se bezprostředního vlastnění, které je zdánlivě nabízeno viděním; je pozváním k otevření se zdroji světla v úctě k vlastnímu tajemství Tváře, která se chce zjevit osobně a ve vhodném čase. Martin Buber citoval definici modloslužby pocházející od rabína Kocka: modloslužbou je, „když se tvář obrací v úctě k tváři, která není tváří“.[10] Namísto víry v Boha se upřednostňuje uctívání modly, jejíž tvář lze stanovit a jejíž původ je známý, protože ji sami zhotovujeme. Před modlou nehrozí možnost nějakého povolání, které odvádí z vlastních jistot, protože modly „nemají ústa a nemluví“ ( Žl 115,5). Chápeme tedy, že modla je záminkou k tomu, abychom se sami postavili do středu reality klaněním se dílu vlastních rukou. Člověk, který ztratil základní orientaci, jež dává jednotu jeho existenci, rozplývá se v mnohosti svých tužeb, odmítá čekat na čas zaslíbení a rozpadá se na tisíce chvil svých dějin. Proto je modloslužba vždycky polyteismem, bezcílným pohybem od jednoho pána ke druhému. Modloslužba nenabízí cestu, nýbrž množství stezek, které nevedou k jistému cíli a spíše vytvářejí bludiště. Kdo se nechce svěřit Bohu, musí naslouchat hlasům četných model, které křičí: „Svěř se mi!“. Víra pojící se ke konverzi, je opakem modloslužby; je separací od model a návratem k živému Bohu skrze osobní setkání. Věřit znamená svěřit se milosrdné lásce, která vždy přijímá a odpouští, podporuje a orientuje život, ukazuje moc svou schopností narovnávat pokřivenost našich dějin. Víra spočívá v ochotě nechat se vždy znovu přetvářet Božím povoláním. Je to paradox: v ustavičném obracení se k Pánu nachází člověk stabilní cestu, která jej osvobozuje od disperze, do které jej uvrhují modly.

14. Ve víře Izraele vystupuje také postava Mojžíše, prostředníka. Lid nemůže vidět Boží tvář a Mojžíš mluví s YHWH na hoře a všem sděluje Pánovu vůli. Přítomnost tohoto prostředníka naučila Izraele putovat jednotně. Úkon víry jedince se začleňuje do společenství, do společného „my“ lidu, který je ve víře jako jediný člověk, „můj prvorozený syn“, jak Bůh nazve celý Izrael (srov. Ex 4,22). Prostředkování se nestává překážkou, nýbrž otevřením. V setkání s druhými se otevírá pohled na pravdu větší než my sami. J.J. Rousseau se stěžoval, že nemohl vidět Boha osobně: „Kolik jen lidí je mezi mnou a Bohem!“[11]; „Je to prosté a přirozené, že Bůh jde za Mojžíšem, aby mluvil s Jeanem Jacquesem Rousseauem?“.[12] Limitované a individualistické pojetí poznání neumožňuje chápat smysl prostředkování, schopnost podílet se na vidění někoho druhého, sdílet poznání, které je vlastní lásce. Víra je zdarma Bohem darovaný dar, který vyžaduje pokoru i odvahu důvěřovat a svěřit se, aby byla vidět osvětlená cesta setkání Boha s lidmi, dějiny spásy.

Plnost křesťanské víry
15. „Abrahám zajásal, že uvidí můj den. Uviděl ho a zaradoval se“ (Jan 8,56). Podle těchto Ježíšových slov byla Abrahámova víra orientována k Němu a v určitém smyslu byla anticipovanou vizí Jeho tajemství. Tak to chápe svatý Augustin, když říká, že se praotcové zachránili vírou, nikoli vírou v Krista, který již přišel, ale vírou v Krista, který měl přijít, vírou směřující k budoucí Ježíšově události.[13] Křesťanská víra se soustředí na Krista, je vyznáním, že Ježíš je Pán a Bůh jej vzkřísil z mrtvých (srov. Řím 10,9). Všechny linie Starého zákona se sbíhají v Kristu. On se stává definitivním přitakáním na všechna zaslíbení, základem našeho konečného „Amen“ vůči Bohu (srov. 2Kor 1,20). Ježíšovy dějiny jsou plným zjevením věrohodnosti Boha. Izrael si připomínal velké skutky Boží lásky, které byly středem jeho vyznání a otevíraly pohled jeho víry, a Ježíšův život se nyní jeví jako místo definitivního Božího zásahu, svrchovaný projev Jeho lásky k nám. Bůh se k nám v Ježíši obrací slovem, které není jedním z mnoha, nýbrž věčným Slovem (srov. Žid 1,1-2). Neexistuje větší záruka, kterou by Bůh mohl dát, aby nás ujistil o své lásce, jak připomíná svatý Pavel (srov. Řím 8,31-39). Křesťanská víra je tedy vírou v plnost Lásky, v účinnost její moci, v její schopnost přetvořit svět a osvěcovat čas. „My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám“ (1 Jan 4,16). V Boží lásce zjevené Ježíšem shledává víra základ, o které se opírá realita i její poslední určení.

16. Maximální důkaz věrohodnosti Kristovy lásky se nachází v jeho smrti pro člověka. Položit život za přátele je maximání důkaz lásky (srov. Jan 15,13) a Ježíš jej položil za všechny i za ty, kdo byli nepřáteli, aby proměňoval srdce. Proto evangelisté spatřují v okamžiku Ukřižování vrcholný moment víry, protože v něm září výše a šíře božské lásky. Svatý Jan sem klade svoje slavnostní svědectví, když spolu s Ježíšovou Matkou rozjímá Toho, kterého probodli (srov. Jan 19,37): Ten, který to viděl, vydává o tom svědectví a jeho svědectví je pravdivé. On ví, že mluví pravdu, abyste i vy věřili“ (Jan 19,35). F.M. Dostojevski ve svém díle Idiot dává říci hlavnímu hrdinovi, knížeti Myškinovi, který stojí před obrazem Hanse Holbeina ml. znázorňujícího mrtvého Krista v hrobě: „Ten obraz by mohl někoho i připravit o víru“.[14] Dílo totiž velice syrově znázorňuje destruktivní účinky smrti na Kristově těle. Nicméně, právě rozjímáním Ježíšovy smrti víra sílí, dostává se jí pronikavého světla a zjevuje se jako víra v nezlomnou lásku k nám, schopnou podstoupit smrt, aby nás spasila. V tuto lásku, která se nevyhnula smrti, aby prokázala nakolik mne miluje, je možné věřit. Její totálnost přemáhá každé podezření a umožňuje nám svěřit se plně Kristu.

17. Kristova smrt vyjevuje naprostou spolehlivost Boží lásky ve světle Jeho Zmrtvýchvstání. Kristus jakožto vzkříšený je spolehlivým svědkem, hodným víry (srov. Zj 1,5; Žid 2,17), pevnou oporou naší víry. „A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra“, prohlašuje svatý Pavel (1 Kor 15,17). Kdyby Otcova láska nedala Ježíšovi vstát z mrtvých, kdyby nemohla dát život jeho tělu, pak by nebyla plně věrohodnou, schopnou osvěcovat temnoty smrti. Když svatý Pavel mluví o svém novém životě v Kristu, mluví o „víře Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20, řec.). Tato „víra Božího Syna“ je zajisté vírou apoštola národů v Ježíše a předpokládá také důvěryhodnost Ježíše založenou na Jeho lásce až k srmti, ale také na Jeho bytí Božího Syna. Právě proto, že Ježíš je Syn absolutně zakořeněný v Otci, mohl přemoci smrt a plně dát zazářit životu. Naše kultura ztratila vnímavost této konkrétní přítomnosti Boha a Jeho působení ve světě. Myslíme si, že Bůh se nachází jedině na onom světě, v jiném stupni reality, odděleně od našich konkrétních vztahů. Avšak kdyby tomu tak bylo, kdyby Bůh nebyl schopen ve světě jednat, Jeho láska by nebyla opravdu mocná, nebyla by opravdu reálná a nebyla by tudíž ani opravdovou láskou, schopnou uskutečnit štěstí, které slibuje. Mezi vírou či nevírou v Něho by potom nebyl žádný rozdíl. Křesťané však vyznávají konkrétní a mocnou Boží lásku, která opravdu působí v dějinách a určuje jejich konečné vyústění, lásku, jež se nechává nalézt a plně se zjevila v Umučení, Smrti a Zmrtvýchvstání Krista.

18. Plnost, k níž Ježíš víru přivádí, má další rozhodující aspekt. Ve víře Kristus není pouze Tím, ve kterého věříme, maximálním zjevení Boží lásky, ale také Tím, s nímž se spojujeme, abychom mohli věřit. Víra nejenom hledí na Ježíše, ale dívá se také z Ježíšovy perspektivy, Jeho očima; je to účast na jeho způsobu vidění. V mnoha oblastech života se svěřujeme jiným lidem, kteří znají věci lépe než my. Máme důvěru v architekta, který staví náš dům, v lékárníka, který nám podává uzdravující lék, v advokáta, který nás obhajuje u soudu. Potřebujeme také někoho, kdo je důvěryhodný a zkušený ve věcech Božích. Ježíš, Jeho Syn, se prezentuje jako Ten, který nám vysvětluje Boha (srov. Jan 1,18). Život Kristův – Jeho způsob poznání Otce a život v plném vztahu s Ním – otevírá lidské zkušenosti nový prostor, do něhož můžeme vstoupit. Svatý Jan vyjádřil důležitost osobního vztahu s Ježíšem pro naši víru různými způsoby užití slovesa věřit. Výrazem „věřit, že“ označuje pravdu toho, co nám Ježíš říká (srov. Jan 14,10; 20,31), ale užívá také výraz „věřit“ Ježíši a „věřit v“ Ježíše. Ježíši věříme, když přijímáme Jeho Slovo, Jeho svědectví, protože je pravdivý (srov. Jan 6,30). „Věříme v“ Ježíše, když jej osobně přijímáme do svého života a svěřujeme se Mu, přimykáme se k Němu v lásce a následujeme Jej na cestě (srov. Jan 2,11; 6,47; 12,44).

Boží Syn přijal naše tělo, aby nám umožnil Jej poznat, přijmout a následovat, čímž se Jeho vidění Otce uskutečnilo skrze putování a plynutí časem také lidsky. Křesťanská víra je vírou ve Vtělení Slova a v Jeho tělesné Zmrtvýchvstání; je vírou v Boha, který se přiblížil natolik, že vešel do našich dějin. Víra v Božího Syna, který se stal člověkem v Ježíši Nazaretském, nás neodděluje od reality, ale umožňuje nám pochopit její nejhlubší význam, objevit nakolik Bůh miluje tento svět a nepřetržitě jej směruje k Sobě. To vede křesťana ke snaze, aby svoji pozemskou pouť žil ještě intenzivněji.

Spása skrze víru
19. Apoštol Pavel nám touto účastí na Ježíšově způsobu nazírání ve svých spisech zanechal popis věřící existence. Ten, který věří, je přijetím daru víry přetvořen v nové stvoření, dostává se mu nového bytí, synovského bytí, stává se synem v Synu. „Abba, Otče“ je nejvíce charakteristickým výrazem Ježíšovy zkušenosti, která se stává jádrem křesťanské zkušenosti (srov. Řím 8,15). Život ve víře je jakožto synovská existence uznáváním původního a radikálního daru, který je základem lidské existence a lze jej shrnout větou sv. Pavla z listu Korinťanům: „Máš něco, co bys nebyl dostal?“ (1 Kor 4,7). Právě tady je jádro polemiky sv. Pavla s farizeji, diskuse o spáse skrze víru nebo skrze skutky zákona. Sv. Pavel odmítá postoj toho, kdo chce před Bohem ospravedlnit sám sebe svými vlastními skutky. Ten, i když je poslušen přikázání a koná dobré skutky, klade sám sebe do centra a neuznává, že původcem dobroty je Bůh. Kdo tak jedná, kdo chce být zdrojem vlastní spravedlnosti, brzy se vyčerpá a zjistí, že nemůže zachovat věrnost ani zákonu. Uzavírá se, izoluje se od Pána a od druhých a jeho život se stává marným, jeho skutky sterilními jako strom, který je daleko od vody. Svatý Augustin říká svým hutným a účinným jazykem: „Ab eo qui fecit te noli deficere nec ad te – Od toho, který tě učinil, se nevzdaluj, ani kdybys šel k sobě“.[15] Když si člověk myslí, že vzdálením se Bohu nalezne sebe samého, jeho existence ztroskotá (srov. Lk 15,11-24). Počátek spásy je otevření se něčemu předcházejícímu, původnímu daru, který potvrzuje život a opatruje existenci. Jedině v otevřenosti tomuto původu a jeho uznáním můžeme být přetvořeni a dovolit, aby v nás spása působila a činila život plodným, plným dobrých plodů. Spása skrze víru spočívá v uznání primátu Božího daru, jak to shrnuje svatý Pavel: „Milostí jste tedy spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to dar Boží“ (Ef 2,8).

20. Nová logika víry se soustředí na Krista. Víra v Kristu nás zachraňuje, protože v Něm se život radikálně otevírá Lásce, která nás předchází a přetváří zevnitř, jedná v nás a s námi. Jasně se to ukazuje v exegezi, kterou apoštol národů činí nad textem z Deuteronomia, exegezi, která zapadá do hlubší dynamiky Starého zákona. Mojžíš říká lidu, že příkaz Boha není pro člověka přehnaný ani mu není příliš vzdálen. Nelze říci: „Kdo vystoupí do nebe, aby jej vzal?“ nebo „Kdo pro nás přepluje moře, aby jej vzal?“ (srov. Dt 30,11-14). Tato blízkost Božího Slova je svatým Pavlem interpretována ve vztahu ke Kristově přítomnosti v křesťanovi: „'Neříkej si u sebe: Kdo vystoupí do nebe?' – aby totiž Krista přivedl dolů – ani 'Kdo sestoupí do propasti?' – aby totiž Krista vyvedl z mrtvých“ (Řím 10,6-7). Kristus sestoupil na zem a vstal zmrtvých. Svým Vtělením a Vzkříšením Boží Syn objal celého člověka a přebývá v našich srdcích skrze Ducha svatého. Víra ví, že se nám Bůh stal velice blízkým, že Kristus nám byl dán jako velký dar, který nás vnitřně přetváří, přebývá v nás a tak nám dává světlo, jež osvěcuje počátek i konec života, celý oblouk lidské pouti.

21. Můžeme tak pochopit novost, k níž nás přivádí víra. Věřící je přetvořen Láskou, které se otevřel ve víře, a ve svém otevření této Lásce, která mu byla nabídnuta, rozpíná se jeho existence za sebe. Svatý Pavel může tvrdit: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20), a povzbuzuje: „ať Kristus vírou přebývá ve vašem srdci“ (Ef 3,17). Ve víře se věřící „já“ zvětšuje, aby bylo obýváno Jiným, aby žilo v Jiném, a tak se rozšiřuje jeho život v Lásce. Sem patří vlastní působení Ducha svatého. Křesťan může mít Ježíšův zrak, jeho cítění, jeho synovskou ochotu, protože má účast na Jeho Lásce, kterou je Duch. V této lásce se nějakým způsobem přijímá Ježíšovo vlastní vidění. Mimo toto připodobnění v Lásce, mimo přítomnost Ducha, který ji vlévá do našich srdcí (srov. Řím 5,5), je nemožné vyznávat Ježíše jako Pána (srov. 1 Kor 12,3).

Církevní forma víry
22. Tímto způsobem se existence věřícího stává církevní existencí. Když svatý Pavel mluví k římským křesťanům o jediném těle, kterým jsou všichni věřící v Kristu, vybízí je, aby nebyli domýšliví. Každý má o sobě smýšlet „ve shodě s tím, v jaké míře udělil Bůh každému víru“ (<Řím 12,3). Věřící se učí vidět sebe samého, počínaje vírou, kterou vyznává - postava Krista je zrcadlo, ve kterém objevuje svůj uskutečněný obraz. A jako Kristus zahrnuje v sobě všechny věřící, kteří tvoří Jeho tělo, křesťan chápe sebe samého v tomto těle, v původním vztahu ke Kristu a k bratřím ve víře. Obraz těla nemá redukovat věřícího na pouhou část anonymního celku, na pouhý prvek velké mašinerie, ale zdůrazňuje spíše živoucí sjednocení Krista s věřícími a všech věřících vzájemně (srov. Řím 12,4-5). Křesťané jsou „jeden“ (srov. Gal 3,28), aniž by pozbývali svoji individualitu a ve službě druhým se každému dostává vlastního bytí až do dna. Rozumí se tak, proč mimo toto tělo, mimo tuto jednotu církve v Kristu, tuto církev, která je – podle slov Romana Guardiniho – „historickou nositelkou Kristova všeobsahujícího pohledu na svět“,[16] víra ztrácí svoji „míru“, nenachází už svoji rovnováhu a nezbytný opěrný prostor. Víra má nutně církevní formu, vyznává se uvnitř Kristova těla jako konkrétní společenství věřících. Z tohoto církevního umístění otevírá víra jednotlivého křesťana všem lidem. Svým vlastním dynamismem se slyšené Kristovo Slovo přetváří v křesťanovi na odpověď a samo se stává pronášeným slovem, vyznáním víry. Svatý Pavel tvrdí: „Víra v srdci... a vyznání ústy“ (Řím 10,10). Víra není privátním úkonem, individualistickým pojetím, subjektivním míněním, ale vzniká z naslouchání a je určena k vyjádření a k tomu, aby se stala zvěstí. Neboť, „jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm mohou uslyšet bez hlasatele?“ (Řím 10,14). Víra se tedy v křesťanovi projevuje, počínaje obdržením daru, Lásky, která jej táhne ke Kristu (srov. Gal 5,6), dává účast na putování círve, která putuje v dějinách vstříc dovršení. Kdo je tímto způsobem přetvořen, otevírá se novému způsobu vidění a víra se pro jeho oči stává světlem.

DALŠÍ POKRAČOVÁNÍ JE ZDE


[1] Dialogus cum Tryphone Iudeo, 121, 2.

[2] Klement Alexandrijský, Pobídka Řekům, IX.

[3] Brief an Elisabeth Nietzsche (11. červen 1865), in Werke in drei Bänden, München 1954, 953s.

[4] Ráj XXIV, 145-147.

[5] Acta Sanctorum, Iunii, I, 21.

[6] „Třebaže koncil nepojednává výslovně o víře, mluví o ní na každé stránce, přiznává ji životný a nadpřirozený charakter, předpokládá její celistvost a moc a staví na ni svoje učení. Stačí připomenout koncilní výpovědi..., abychom si uvědomili, že podstatný význam připisuje koncil v souladu s věroučnou tradicí církve víře, pravé víře, jejímž zdrojem je Kristus a řečištem magisterium církve“ (Pavel VI., gen. audience z 8. března 1967).

[7] První vatikánský koncil, Dei Filius, kap. III., Druhý vatikánský koncil, Dei Verbum, 5, KKC 153-165.

[8] Srov. Catechesis V,1.

[9] In Psal. 32, II, s. I, 9.

[10] M. Buber, Die Erzählungen der Chassidim, Zürich 1949, 793.

[11] Émile, Paris 1966, 387.

[12] Lettre à Christophe de Beaumont, Lausanne 1993, 110.

[13] Srov. In. Ioh. Evang., 45,9.

[14] Část II, IV.

[15] De continentia, 4,11.

[16] Vom Wesen katholischer Weltanschauung (1923), in: Unterscheidung des Christlichen. Gesammelte Studien 1923-1963, Mainz 1963, 24.



Další články z podrubriky Encykliky, exhortace

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
13.6.14 Papež František brzy dokončí svou druhou encykliku
7.4.14 Papež zve ke spolupráci nad encyklikou rakouského misionáře z Brazílie
22.8.13 Encyklika Lumen fidei bestsellerem
7.7.13 Svatý otec o nové encyklice Lumen fidei
5.7.13 Lumen fidei - 2. díl



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2014 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu Real Audio  

Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Český kanál Rádia Vaticán na You Tube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež František: blízkovýchodní terorismus je lidstvu lhostejný

O. Tony Anatrella: Genderová teorie je antropologická hereze

Iráčtí křesťané se uchylují do Jordánska

Papež: Denně je třeba přemáhat bázeň před Božími překvapeními

Papež: Pokušeními se nemáme nechat děsit či rozrušovat, ba ani odrazovat

Závěrečná synodální zpráva pozměnila zmínky o homosexualitě

Papež se setkal s premiérem Vietnamu

Jihokorejská prezidentka navštívila Svatého otce

List papeže Františka generálnímu řediteli FAO

Papež jmenoval legáta na oslavách 100. výročí Schönstattského hnutí

Cesta k nebi vede odtud

Eucharistií vstupujeme do tajemství, jež nelze chápat jen hlavou, ani jen srdcem

 Nově na webu
Svatý otec: Bůh nemá strach z novot

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): O bojišti a nepříteli

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Reflexe v poločase biskupské synody o rodině

Rozhovory: Na synodě to není jako v parlamentu...

Homilie: Cyklus homilií dočasně přerušen

Archiv zpráv říjen 14
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031  

Starší zprávy >

Náš tip

Nic není důležitějšího než přivést lidi k Bohu

Všichni jsme pro všechny drahocenní

EVANGELII GAUDIUM