25. 5. 2016

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.1114
Poslechem z webových stránek.721
Četbou textů na webových stránkách.1388
Poslechem i četbou.686


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek
Váš e-mail:

Nejčtenější

P. Pavel Konzbul novým pomocným biskupem Brna

Benedikt XVI. se ohrazuje proti výmyslům ohledně fatimského tajemství

Kardinál Duka papežským vyslancem pro výroční oslavy sv. Martina z Tours




Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory seniorů

Návštěva papeže v České republice





 
Svatý otec

 Encykliky, exhortace 

26.11.2013 

EVANGELII GAUDIUM

Úvod

Česká sekce RV

1. Radost evangelia naplňuje srdce i život těch, kdo se setkávají s Ježíšem a kdo se od Něho nechávají vysvobodit z hříchu, smutku, vnitřní prázdnoty a osamění. S Ježíšem Kristem se vždycky rodí a obrozuje radost. V této exhortaci se obracím k věřícím křesťanům, abych je vyzval k nové etapě evangelizace vyznačující se touto radostí a ukázal putující církvi cesty příštích let.

I. Radost, která se obnovuje a sděluje

2. Velké riziko nynějšího světa s jeho rozmanitou a dotěrnou konzumní nabídkou je individualistický smutek, který prýští ze zpohodlnělého a lakomého srdce, z chorobného dychtění po povrchních rozkoších a z izolovaného vědomí. Když se vnitřní život uzavře do vlastních zájmů, není už prostor pro druhé, nemohou už vstoupit chudí, nenaslouchá se Božímu hlasu, nezakouší se již radost z Jeho lásky a nerodí se nadšení pro konání dobra. I věřící jsou ohrožováni tímto jistým a trvalým rizikem. Mnozí do něj upadají a stávají se rozmrzelými a nespokojenými lidmi bez života. Toto není volba důstojného a plného života, toto není touha po Bohu, toto není život v Duchu, který pramení ze srdce vzkříšeného Krista.

3. Zvu každého křesťana, ať už je kdekoli a v jakékoli situaci, aby dnes obnovil svoje osobní setkání s Ježíšem Kristem nebo alespoň přijal rozhodnutí nechat se od Něho potkat a denně Jej bez ustání hledat. Nikdo nemá sebemenší důvod myslet si, že se jej toto pozvání netýká, protože „nikdo není vyloučen z radosti, kterou přinesl Pán“[1]. Kdo riskuje, nebude Pánem zklamán, a kdo učiní malý krůček směrem k Ježíši, objeví, že On už jeho na příchod čekal s otevřenou náručí. Toto je chvíle, kdy je třeba říci Ježíši Kristu: „Pane, nechával jsem se oklamávat, tisícero způsoby jsem unikal před tvou láskou, ale nyní jsem znovu zde, abych obnovil svoji smlouvu s Tebou. Potřebuji Tě. Vysvoboď mne znovu, Pane, přijmi mne opět do své vykupitelské náruče“. Tolik dobrého se nám dostává, když se k Němu vracíme poté, co jsme bloudili! Znovu naléhám: Bůh nikdy neochabuje v odpouštění, jsme to my, kdo ochabujeme v žádosti o odpuštění. Ten kdo nás vyzval odpustit „sedmdesát sedmkrát“ (Mt 18,22), nám dává příklad. On odpouští sedmdesát sedmkrát. Vrací se, aby nás znovu a znovu bral na svá ramena. Nikdo nám nebude moci odejmout důstojnost, kterou nám uděluje tato nekonečná a nezlomná láska. S jemnocitem, který neklame a vždycky umí vrátit radost, umožní nám pozvednout hlavu a začít znovu. Neutíkejme před Ježíšovým vzkříšením, nikdy se nevzdávejme, ať se děje, co se děje. Nic nás nemůže hnát kupředu více než Jeho život!

4. Knihy Starého zákona nabídly radost spásy, jež se měla naplnit v mesiášské době. Prorok Izaiáš se obrací k očekávanému Mesiáši radostným pozdravem: „Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost“ (9,2). A povzbuzuje obyvatele Siónu, aby jej přijali písní: „Zpívej a jásej!“ (12,6). Toho kdo jej už spatřil na obzoru, prorok vybízí, aby se stal poslem pro druhé: „Vystup na vysokou horu, ty, který hlásáš pro Sión radostnou zvěst, pozdvihni mocně svůj hlas, ty, který hlásáš pro Jeruzalém radostnou zvěst“ (40,9). Celé stvoření se podílí na této radosti spásy: „Jásejte, nebesa, plesej, země, radostně se veselte, hory, neboť Hospodin těší svůj národ, smilovává se nad svými ubožáky“ (49,13).

Když spatřil Zachariáš den Páně, vyzývá k provolávání Krále, který je pokorný a přijíždí na oslátku: „Hlasitě zajásej, siónská dcero, zaplesej, dcero jeruzalémská, hle, tvůj král k tobě přichází, je spravedlivý a přináší spásu!“ (Zach 9,9). Možná, že ještě nakažlivější je zvolání proroka Sofoniáše, který nám ukazuje téhož Boha jako zářivý střed slávy a radosti a který chce toto spásonosné zvolání sdělit svému lidu. Četba tohoto textu mne naplňuje životem: „Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, hrdina, vítěz, bude nad tebou plesat v radosti, obnovil k tobě svou lásku, s veselím nad tebou zajásá“ (Sof 3,17).

Je to radost prožívaná mezi maličkostmi všedního života jako odpověď na vroucí výzvu Boha našeho Otce: „Synu, máš-li z čeho, dopřávej si... Neupírej si přítomné štěstí“ (Sir 14,11.14). Kolik jen otcovské něhy se zračí za těmito slovy!

5. Evangelium, kde slavně září Kristův kříž, naléhavě vyzývá k radosti. Stačí pár příkladů: „Raduj se“, zdraví anděl Marii (Lk 1,28). Navštívení Marie u Alžběty způsobí, že Jan se pohne radostí v lůně svojí matky (srov. Lk 1,41). Maria ve svém chvalozpěvu prohlašuje: „Můj duch plesá v Bohu, mém spasiteli“ (Lk 1,47). Když Ježíš začíná svoje poslání, Jan zvolá: „A tak je má radost dovršena“ (Jan 3,29). Samotný Ježíš „zajásal v Duch svatém“ (Lk 10,21). Jeho poselství je zdrojem radosti: „To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila“ (Jan 15,11). Naše křesťanská radost pramení v jeho překypujícím srdci. Učedníkům slibuje: „Vy budete sice zarmouceni, ale váš zármutek se obrátí v radost“ (Jan 16,20). A zdůrazňuje: „Ale zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat, a vaši radost vám nikdo nevezme“ (Jan 16,22). Když jej oni potom spatřili vzkříšeného „zaradovali se“ (Jan 20,20). Kniha Skutků apoštolů podává, že v prvotním společenství „jedli pokrm v radosti“ (2,46). Kam přišli učedníci, tam zavládla „převeliká radost“ (8,8), byli „plní radosti“ (13,52) i uprostřed pronásledování, a žalářník „jásal nad tím, že on i celý jeho dům uvěřil v Boha“ (16,34). Proč nevstoupit do této řeky radosti?

6. Jsou křesťané, jejichž styl vypadá jako postní doba bez Velikonoc. Uznávám ovšem, že radost se neprožívá stejným způsobem ve všech životních etapách a okolnostech, které jsou někdy velmi tvrdé. Přizpůsobuje se a přetváří a vždycky zůstává alespoň paprskem světla, který se rodí z osobní jistoty, že jsme nekonečně a nadevše milováni. Chápu lidi, kteří inklinují ke smutku kvůli vážným těžkostem, které je sužují, avšak postupně je třeba dovolit, aby se začala probouzet radost víry jako tajemná, ale pevná důvěra i uprostřed těch nejhorších protivenství: „Má duše je zbavena pokoje, zapomněl jsem, co je štěstí... Hle, co připomenu svému srdci, abych opět nabyl naděje. Jahvova přízeň se neskončila, nevyčerpal se jeho soucit. Každého rána se obnovují, veliká je jeho věrnost... Dobré je potichu očekávat Jahvovu spásu“ (Pláč 3,17.21-23.26).

7. Pokušení se objevuje často ve formě výmluv a obviňování, jako by bylo zapotřebí nesčetných podmínek, které by umožnily radost. Děje se tak, protože „technologická společnost dokázala rozšířit možnosti potěšení, avšak stěží dovede opatřit radost.“[2] Mohu říci, že nejkrásnější a nejvíce spontánní radosti jsem během svého života spatřil mezi chudými lidmi, kteří neměli na čem lpět. Vzpomínám si na ryzí radost těch, kteří si i uprostřed velkých profesních závazků uchovali srdce věřící, velkorysé a prosté. Tyto radosti různými způsoby čerpají ze zdroje vždy větší Boží lásky projevené v Ježíši Kristu. Nepřestanu opakovat tato slova Benedikta XVI., která nás přivádějí k jádru evangelia: „Na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření“.[3]

8. Jedině díky tomuto setkání – či opětovnému setkání – s Boží láskou, která se proměňuje na šťastné přátelství, jsme vyproštěni ze svého izolovaného vědomí a sebevztažnosti. Stáváme se plně lidští, když jsme více než lidští, když dovolíme Bohu, aby nás vedl nad nás samotné, abychom dosáhli své opravdovější existence. Tam spočívá zdroj evangelizační činnosti. Protože, přijal-li někdo tuto lásku, která jej obdarovává smyslem života, jak by mohl potlačovat touhu sdělit ji druhým?

II. Sladká a útěšná radost z evangelizace

9. Dobro se vždycky chce sdílet. Každá autentická zkušenost pravdy a krásy sama sebou expanduje a každý člověk, který prožívá hluboké osvobození, dostává větší vnímavost pro potřeby druhých. Dobro se sdílením ujímá a rozvíjí. Kdo tedy touží žít důstojně a plně, nemá jinou cestu, než uznávat druhého a usilovat o jeho dobro. Neměla by nás proto udivovat některá vyjádření svatého Pavla: „Kristova láska nás nutí“ (2 Kor 5,14); „Běda, kdybych nehlásal evangelium!“ (1 Kor 9,16).

10. Je to nabídka k životu na vyšší úrovni, ale s nemenší intenzitou: „Život sílí, když se daruje, a slábne v izolaci a pohodlnosti. Ti kdo nejvíce využívají možnosti života, opouštějí bezpečný břeh a nadchnou se posláním předávat život druhým“.[4] Když církev vybízí k evangelizačnímu nasazení, nedělá nic jiného než to, že ukazuje křesťanům pravou dynamiku osobní realizace: „Tady objevujeme další hlubokou zákonitost reality: život roste a zraje v míře, s jakou jej odevzdáváme za život druhých. Koneckonců, toto je misijní poslání.“[5] Evangelizátor by se proto neměl tvářit pořád jako na pohřbu. Obnovme a posilme horlivost, „sladkou, útěchyplnou radost ze šíření evangelia a to i tehdy, musíme-li zasévat v slzách. ... Kéž by současný svět mohl slyšet radostnou zvěst, po níž ve své úzkosti i naději touží, nikoliv od hlasatelů smutných, malomyslných, netrpělivých a úzkostlivých, ale od hlasatelů evangelia, jejichž život kypí horlivostí. Od těch, kteří jako první zakusili Kristovu radost“.[6]

Věčná novost

11. Obnovená zvěst nabízí věřícím - i těm vlažným a nepraktikujícím - novou radost ve víře a evangelizační plodnost. Její jádro a podstata je vskutku stále tatáž: Bůh projevující svoji nezměrnou lásku v Kristu usmrceném a vzkříšeném. On neustále obnovuje svoje věřící, ať jsou jakéhokoli věku, obdařuje je silou, „jako orli dostávají křídla, běží a neumdlí, jdou bez únavy“ (Iz 40,31). Kristus je „věčně radostné poselství“ (Zj 14,6); je „stejný včera i dnes i navěky“ (Žid 13,8), ale jeho bohatství a krása jsou nevyčerpatelné. On je stále mladý, je trvalým pramenem novosti. Církev nepřestává žasnout, jak „bezedná je Boží štědrost, moudrost a poznání!“ (Řím 11,33). Sv. Jan od Kříže říkal: „toto houští moudrosti a vědění Božích je tak hluboké a nesmírné, že i kdyby o něm duše věděla sebevíc, vždy bude moci vstoupit hlouběji“[7]. Anebo také, jak pravil svatý Irenej: „Kristus svým příchodem přinesl s sebou veškerou novost“.[8] On může svojí novostí vždycky obnovit náš život a naše společenství a nabízené křesťanství, byť prochází temnými dobami a církevními slabostmi, nikdy nestárne. Ježíš Kristus může také rozbít nudná schémata, v nichž se Jej snažíme uvěznit a překvapuje nás svojí neustálou, božskou kreativitou. Pokaždé vracíme-li se k prameni a obnovujeme původní svěžest evangelia, ukazují se nové cesty, kreativní metody, jiné výrazové formy, výmluvnější znamení, slova nabitá novým významem pro dnešní svět. Ve skutečnosti je každá autentická evangelizační aktivita vždycky „nová“.

12. Ačkoli po nás toto poslání požaduje velkorysé nasazení, bylo by chybou chápat je jako heroický osobní úkol, poněvadž toto dílo je především Jeho a přesahuje to, co můžeme objevit a pochopit. Ježíš je „prvním a největším hlasatelem evangelia“.[9] V jakékoli formě evangelizace má primát vždycky Bůh, který nás povolal ke spolupráci s Ním a podněcuje nás mocí svého Ducha. Pravou novotou je ta, kterou chce Bůh sám tajemně vytvořit a kterou inspiruje, provokuje, orientuje a doprovází tisícero způsoby. V celém životě církve se musí vždy projevovat, že iniciativa patří Bohu, který „si nás zamiloval“ jako první (1 Jan 4,10) a že jenom „Bůh dává růst“ (1 Kor 3,7). Toto přesvědčení nám umožňuje uchovávat radost uprostřed tak náročného a vyzývavého úkolu, který zaujme celý náš život. Vyžaduje všechno, ale současně nám nabízí všechno.

13. Novost tohoto poslání bychom neměli chápat ani jako nějaké vykořenění, zapomenutí živých dějin, které nás pojímají a ženou vpřed. Paměť je dimenzí naší víry, kterou bychom mohli nazvat „deuteronomickou“ v analogii k paměti Izraele. Ježíš nám zanechává eucharistii jako každodenní památku církve, jež nás stále více uvádí do Velikonoc (srov. Lk 22,19). Na pozadí vděčné paměti neustále září evangelizační radost, milost, o kterou potřebujeme prosit. Apoštolové nikdy nezapomněli na chvíli, kdy se Ježíš dotknul jejich srdce: „Bylo kolem čtyř hodin odpoledne“ (Jan 1,39). Spolu s Ježíšem nám paměť zpřítomňuje „nesmírné množství těch, kteří se na nás dívají“ (Žid 13,7). Někdy nás zasvětili k životu z víry lidé prostí a blízcí: „V paměti mi ožívá, jak upřímná je tvoje víra. Ale tak věřila už dávno tvoje babička Lois a tvoje matka Euniké“ (2 Tim 1,5). Věřícím je v zásadě „ten, kdo pamatuje“.

III. Nová evangelizace pro předávání víry

14. V naslouchání Duchu, který nám pomáhá rozpoznat společně znamení doby, se od 7. do 28. října 2012 konalo XIII. řádné a všeobecné zasedání biskupského synodu na téma Nová evangelizace pro předávání křesťanské víry. Bylo tam připomenuto, že nová evangelizace volá všechny a uskutečňuje se zásadně ve třech oblastech.[10] Nejprve zmiňme oblast řádné pastorace, která je „živena ohněm Ducha, aby zažehla srdce věřících, kteří pravidelně přicházejí do společenství v den Páně, aby se živili ze stolu Slova a Chleba života věčného“.[11] Do této oblasti je třeba zahrnout také věřící, kteří uchovávají intenzivní a upřímnou katolickou víru, vyjadřovanou různými způsoby, třebaže se neúčastní bohoslužeb pravidelně. Tato pastorace se zaměřuje na růst věřících, aby tak stále více a celým svým životem odpovídali na Boží lásku.

Za druhé vzpomeňme na oblast týkající se „pokřtěných osob, které nežijí podle křestních požadavků,“[12] nehlásí se již upřímně k církvi a nezakouší útěchu víry. Církev se jako ustavičně pozorná matka snaží, aby tito lidé prožili konverzi, která jim vrátí radost víry a touhu nasadit se pro evangelium. A nakonec naznačme, že evangelizace je podstatně spojena s hlásáním evangelia těm, kdo neznají Ježíše Krista anebo jej neustále odmítali. Mnozí z nich hledají Boha ve skrytu, pohnuti nostalgií po Jeho tváři i v zemích se starodávnou křesťanskou tradicí. Všichni mají právo obdržet evangelium. Křesťané mají povinnost hlásat jej, aniž by někoho vylučovali; nikoli jako někdo, kdo ukládá nový závazek, nýbrž jako někdo, kdo sdílí radost, poukazuje na krásný obzor a nabízí lákavou hostinu. Církev neroste proselytismem, nýbrž „přitažlivostí“.[13]

15. Jan Pavel II. nás vyzval, abychom uznali, že „se nesmí polevovat v hlásání radostné zvěsti“ těm, kdo jsou daleko od Krista, protože je to „první úloha církve[14] a „misionářské zájmy jsou na prvním místě“.[15] Misijní činnost „představuje i dnes pro církev velkou výzvu“.[16] Co by se stalo, kdybychom vzali tato slova skutečně vážně? Jednoduše bychom uznali, že misijní činnost je paradigmatem každé církevní činnosti. V tomto smyslu prohlásili latinskoameričtí biskupové, že „již nemůžeme zůstat klidní a pasivně čekat v našich kostelech“[17] a že je nezbytné „přejít od jednoduché konzervační pastorace k pastoraci rezolutně misionářské“.[18] Tato úloha je nadále zdrojem těch největších radostí církve: „Tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují“ (Lk 15,7).

Rozvržení a meze této exhortace

16. S potěšením jsem přijal pozvání synodálních otců redigovat tuto exhortaci.[19] Shromáždil jsem přitom bohatství synodální práce. Radil jsem se také s různými lidmi a zamýšlím kromě toho vyjádřit starosti, které na mne doléhají v této konkrétní chvíli evangelizačního úsilí církve. Existuje nesmírně mnoho témat, která souvisejí s evangelizací nynějšího světa a která by bylo možno rozvinout. Zřekl jsem se však zevrubného pojednání o těchto rozmanitých otázkách, které mají být předmětem studia a pozorného prohloubení. Nemyslím si ani, že je zapotřebí očekávat od papežského magisteria definitivní nebo kompletní slovo o všech otázkách, které se týkají církve a světa. Není na místě, aby papež zastupoval místní episkopáty při rozlišování všech problematik, které se rýsují na jejich územích. V tomto smyslu poukazuji na nezbytnost pokračovat v ozdravné „decentralizaci“.

17. Tady jsem vybral návrh některých linií, které mohou v celé církvi povzbudit a orientovat novou etapu evangelizace plnou horlivosti a dynamiky. V tomto rámci a na základě učení dogmatické konstituce Lumen gentium jsem se rozhodl pozastavit se mimo jiné šířeji u následujících otázek:
a) Reforma církve v misionářském vycházení
b) Pokušení pastoračních pracovníků
c) Církev pojatá jako celek Božího lidu, který evangelizuje
d) Homilie a její příprava
e) Sociální zahrnutí chudých
f) Pokoj a sociální dialog
g) Duchovní motivace misionářského nasazení

18. Zdržel jsem se u těchto témat a rozvedl je způsobem, který se může zdát nadměrný. Avšak nečinil jsem to s úmyslem podat nějaký traktát, ale jen poukázat na důležitost praktického dopadu těchto argumentů v nynějším poslání církve. Všechny totiž pomáhají vymezit určitý evangelizační styl, k jehož přijetí v každé vykonávané činnosti vybízím. Takto budeme moci přijmout do svojí každodenní práce pobídku Božího Slova: „Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se!“ (Flp 4,4).

POKRAČOVÁNÍ je ZDE


[1] Pavel VI., Gaudete in Domino, 22.

[2] Ibid. , 8.

[3] Deus caritas est, 1.

[4] V. Generální konference episkopátů Latinské Ameriky a Karibiku, Dokument z Aparecidy (31.5.2007), 360.

[5] Ibid.

[6] Pavel VI., Evangelii nuntiandi, 80.

[7] Duchovní píseň, 36,10.

[8] Adversus haereses, IV, c. 34, n.1: „Omnem novitatem attulit, semetipsum afferens“.

[9] Evangelii nuntiandi, 7.

[10] Srov. Propositio 7.

[11] Benedikt XVI., Homilie při mši sv. na zakončení synodu, 28.10.2012.

[12] Ibid.

[13] Benedikt XVI., Homilie při mši sv. na zahájení V. generální konference episkopátů Latinské Ameriky a Karibiku v Aparecidě, 13.5.2007.

[14] Redemptoris missio, 34.

[15] Ibid. , 86.

[16] Ibid. , 40.

[17] Dokument z Aparecidy, 548. (31.5.2007).

[18] Ibid. , 370.

[19] Srov. Propositio 1.



Další články z podrubriky Encykliky, exhortace

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
26.11.13 Apoštolská exhortace Radost evangelia
26.11.13 EVANGELII GAUDIUM - II.
26.11.13 EVANGELII GAUDIUM - III.
26.11.13 EVANGELII GAUDIUM - IV.a
26.11.13 EVANGELII GAUDIUM - IV.b



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2016 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu Real Audio  

Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Český kanál Rádia Vaticán na You Tube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež: Každodenní svatost je anonymní

Vrchní imám univerzity Al Azhar: Islám nemá s terorismem nic společného

Kardinál Tauran: konkrétní perspektivy a atmosféra, jakou jsem ani neočekával

Kardinál Parolin: Doufám, že humanitární summit přinese konkrétní výsledky

Tisková konference představila Světové setkání rodin 2018

Papež František: Modlím se, aby Pán žehnal Číně

Kard. Nicols: sv. Tomáš Becket má rysy dnešních mučedníků – zůstal, aby svědčil

Imám přišel hájit mírovou kulturu Koránu

Radostný úžas je rozpoznávacím znamením křesťana

Vrchní imám univerzity Al-Azhar navštívil papeže

Začal první Světový humanitární summit OSN

Terorismus bez přívlastku „islámský“ aneb nutnost dialogu s al-Azhar

 Nově na webu
Svatý otec: Bůh je „rodina“ tří Osob

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): O umenšování Kristova náměstka

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Chce nám tím něco říci Bůh?

Rozhovory: O křesťanství pro Evropu

Homilie: Cyklus homilií dočasně přerušen

Archiv zpráv květen 16
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     

Starší zprávy >

Náš tip

Pohledem Panny Marie Guadalupské

Dneškem dějiny nekončí

Nový humanismus v Kristu Ježíši