28. 9. 2016

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.1746
Poslechem z webových stránek.1097
Četbou textů na webových stránkách.2021
Poslechem i četbou.1081


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek
Váš e-mail:

Nejčtenější

Beatifikace „Anděla z Dachau“

Na útoky démona lze odpovídat jedině Božími skutky: odpuštěním, láskou a úctou

Marnivost je duševní osteoporóza




Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory seniorů

Návštěva papeže v České republice





 
Svatý otec

 Encykliky, exhortace 

26.11.2013 

EVANGELII GAUDIUM - II.

Česká sekce RV

Kapitola první
Misionářská transformace církve

19. Evangelizace je poslušna Ježíšovu misijnímu poslání: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20). Tyto věty podávají chvíli, ve které Zmrtvýchvstalý posílá učedníky hlásat evangelium do každé doby a na každé místo, aby se víra v Něho rozšířila do všech koutů země.

I. Církev vycházející

V Božím Slovu se neustále vyskytuje tato dynamika „vycházení“, kterou chce Bůh ve věřících vyvolat. Abraham přijal povolání odejít do nové země (srov. Gen 12,1-3). Mojžíš vyslechl Boží povolání: „Jdi tedy, já tě posílám“ a vyvedl lid do zaslíbené země (srov. Ex 3,17). A Jeremiáš řekl: „Kamkoli tě pošlu, půjdeš“ (Jer 1,7). Dnes jsou v tomto Ježíšovu „jděte“ přítomny neustále nové scénáře a výzvy evangelizačního poslání církve a všichni jsou povoláni k tomuto novému misionářskému „vyjití“. Každý křesťan a každé společenství rozlišuje, na jakou cestu je Pán posílá, ale všichni jsme zváni toto poslání přijmout, vyjít z vlastní pohodlnosti a mít odvahu dosáhnout všech periferií, které potřebují světlo evangelia.

21. Radost evangelia, která naplňuje život učednického společenství, je radostí misionářskou. Zakouší ji dvaasedmdesát učedníků, kteří se vrátili s radostí ze své mise (srov. Lk 10,17). Prožívá ji Ježíš, který zajásá radostí v Duchu svatém a velebí Otce, protože Jeho zjevení dostihuje chudé a maličké (srov. Lk 10,21). Plni úžasu ji pociťují první z obrácených, když o Letnicích každý slyší kázání apoštolů „ve vlastní řeči“ (Sk 2,6). Tato radost je znamením, že evangelium bylo hlásáno a přináší plody. Vždycky má však dynamiku exodu a daru, vychází ze sebe a ustavičně putuje a rozsévá, stále dál. Pán říká: „Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel“ (Mk 1,38). Když je setba na jednom místě zaseta, nezdržuje se tam, aby dále vysvětloval nebo konal další setby, ale Duch jej vede, aby šel do dalších vesnic.

22. Slovo má v sobě potenciál, který nemůžeme předvídat. Evangelium mluví o semenu, které po zasetí vyklíčí a roste samo od sebe, i když rolník spí (srov. Mk 4,26-29). Církev musí přijmout tuto svobodu, neuchopitelnou svobodu Slova, které je účinné svým způsobem a velmi odlišnými formami, které často unikají našim předpovědím a rozbíjejí naše schémata.

23. Důvěrnost mezi církví a Ježíšem je důvěrností na cestě, a společenství „je ze své povahy společenstvím misionářským“.[20] Církev je vitální, když ve věrnosti Mistrovu vzoru vychází zvěstovat evangelium všem, všude, při každé příležitosti, neprodleně, bez nechuti a beze strachu. Radost evangelia je pro všechen lid a nemůže nikoho vylučovat. Anděl oznamuje pastýřům v Betlémě toto: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid. “ (Lk 2,10). Apokalypsa mluví o „věčné platném radostném poselství zvěstovaném obyvatelům na zemi, každému národu, kmeni, jazyku i lidu“ (Zj 14,6).

Chopit se iniciativy, zainteresovat se, provázet, přinést plody a slavit

24. Církev „vycházející ven“ je učednickým společenstvím misionářů, kteří přebírají iniciativu, zainteresují se, provázejí, přinášejí plody a slaví. „Primerear – chopit se iniciativy“, promiňte mi tento neologismus. Evangelizující společenství zakouší, že Pán má iniciativu, předešel jej v lásce (srov. 1 Jan 4,10), a proto dovede učinit první krok, umí přijmout iniciativu beze strachu, jít v ústrety, hledat vzdálené a jít na křižovatky cest pozvat vyloučené. Prožívá nevyčerpatelnou touhu nabízet milosrdenství, plod zkušenosti nekonečného Otcova milosrdenství a jeho šířící se sílu. Naberme odvahu k větší iniciativě! Církev se umí „dát strhnout“. Ježíš umyl nohy svým učedníkům. Pán se nasazuje a zapojuje svoje učedníky, když pokleká před ostatními, aby je omýval. Hned poté však říká učedníkům: „Blaze vám, jestliže podle toho jednáte“ (Jan 13,17). Evangelizující společenství vstupuje svými skutky a gesty do každodenního života druhých, zkracuje vzdálenosti, snižuje se až k ponížení, je-li to nutné, a přijímá lidský život, dotýkajíc se trpícího Kristova těla v lidu. Evangelizátoři jsou pak „cítit ovcemi“, které slyší jejich hlas. Evangelizující společenství potom přistupuje k „doprovázení“. Provází lidstvo ve všech jeho procesech, jakkoli dlouhé a prodlužované mohou být. Zná dlouhé lhůty a apoštolskou trpělivost. Evangelizace užívá hojnou trpělivost a snaží se nezanedbávat omezení. Kdo je věrný Pánovu daru, umí také „přinášet plody“. Evangelizující společenství je vždycky pozorné k plodům, protože Pán chce, aby bylo plodným. Stará se o obilí a nezneklidňuje se kvůli koukolu. Když rozsévač vidí klíčit koukol, nereaguje stížnostmi ani alarmismem. Nachází způsob, jak vtělit Slovo do konkrétní situace, aby přineslo plody nového života, byť jsou zdánlivě nedokonalé a nezralé. Učedník dovede nabídnout celý život a nasadit jej až k mučednictví, aby dosvědčil Ježíše Krista, ale jeho snem není obklopit se nepřáteli, nýbrž spíše si přeje, aby Slovo bylo přijato a projevilo svoji osvobozující a obnovující moc. Evangelizující společenství nakonec vždycky umí „slavit“. Celebruje a slaví každé malé vítězství, každý krok evangelizace vpřed. Radostná evangelizace se v liturgii stává krásou uprostřed každodenního požadavku prokazovat dobro. Církev evangelizuje a evangelizuje sebe skrze krásu liturgie, jež slaví také evangelizační skutky a je zdrojem nového podnětu k sebedarování.

II. Pastorace v konverzi

25. Není mi neznámo, že dokumenty dnes nevzbuzují stejný zájem jako v minulých dobách a rychle upadají do zapomnění. Navzdory tomu však zdůrazňuji, že to, co zde zamýšlím vyjádřit, má programatický význam a závažné důsledky. Doufám, že všechna společenství přistoupí k nasazení prostředků nezbytných k pokroku na cestě pastorální a misionářské konverze, která nemůže nechat věci tak, jak jsou. Nyní nám nepomůže nějaké „zjednodušení administrativy“.[21] Ustavme se ve všech regionech světa do stavu „permanentního misijního poslání“.[22]

26. Pavel VI. vybídnul k rozšíření obnovy a mocně podtrhnul, že se neobrací jenom k jednotlivcům, nýbrž k celé církvi. Připomeňme si tento pamětihodný text, který neztratil nic ze své interpelující moci: „Církev musí prohloubit vědomí o sobě samé, meditovat o tajemství, které je jí vlastní... Z tohoto osvíceného a činorodého vědomí plyne bezděčná touha porovnat ideální obraz církve, kterou Kristus nahlížel, chtěl a zamiloval si jako Svoji svatou a neposkvrněnou Nevěstu (Ef 5,27), se skutečnou tváří, jakou má církev dnes... Odtud plyne velkorysá a téměř netrpělivá potřeba obnovy, tedy opravy defektů, které budou tímto vědomím vyjeveny a odvrhnuty jakýmsi niterným zpytováním v zrcadle vzoru, který nám Kristus o sobě zanechal.“[23] Druhý vatikánský koncil představil konverzi církve jakožto otevřenost vůči nepřetržité reformě skrze věrnost Ježíši Kristu: „Všechna obnova církve spočívá podstatně v růstu věrnosti jejímu vlastnímu povolání... Církev ji při svém putování volána Kristem k této neustálé reformě, kterou trvale potřebuje, nakolik je institucí lidskou a pozemskou“. [24] Existují církevní struktury, které mohou podmiňovat evangelizační dynamismus. Dobré struktury pomáhají, když v nich je život, který je oduševňuje, nese i posuzuje. Bez nového života a autentického evangelního ducha, bez „věrnosti církve vlastnímu povolání“ se jakákoli nová struktura zakrátko zkazí.

Neodkladná církevní obnova

27. Sním o misionářské volbě schopné proměnit každou věc, aby se zvyklosti, styly, rozvrhy, slovník i každá církevní struktura staly vhodným kanálem pro evangelizaci nynějšího světa spíše než pro sebezáchovu. Reforma struktur, která vyžaduje pastorální konverzi, může být pojata pouze v tomto smyslu: počínat si tak, aby se všechny staly více misionářskými, aby řádná pastorace ve všech svých instancích byla více expanzivní, otevřená, stavěla pastorační aktivisty do ustavičného postoje „vycházení“ a usnadňovala pozitivní odpověď všech, kterým Ježíš nabízí svoje přátelství. Jak řekl Jan Pavel II. biskupům Oceánie: „účelem každé obnovy v církvi musí být misie, aby se nestala kořistí jakési církevní introverze“.[25]

28. Farnost není zanikající struktura. Právě proto, že má velkou pružnost, může nabývat velmi odlišných forem, které vyžadují misijní tvárnost a tvořivost pastýře i společenství. Ačkoli zajisté není jedinou evangelizující institucí, a pokud je schopná neustálé reformy a přizpůsobování, je nadále „církví, která žije uprostřed příbytků svých synů a dcer”.[26] To předpokládá, že je skutečně v kontaktu s rodinami a životem lidu a nestane se rozbředlou strukturou oddělenou od lidí nebo skupinou vyvolených, kteří si hledí sami sebe. Farnost je církevní přítomnost na daném území, prostředím, kde se naslouchá Slovu a kde roste křesťanský život, dialog, zvěst, velkodušná láska, adorace a bohoslužba.[27] Farnost prostřednictvím všech svých aktivit povzbuzuje a formuje svoje členy, aby byli vykonavateli evangelizace.[28] Je společenstvím komunit, svatyní, kam žíznící přicházejí pít, aby mohli dál putovat, a centrem neustálého misijního poslání. Musíme však uznat, že výzva k revizi a obnově farností dosud nepřinesla postačující plody, aby se farnosti mohly více přiblížit lidem, stát se prostředím živého sdílení a účasti a zcela se zaměřit na misijní poslání.

29. Ostatní církevní instituce, komunitní báze a malá společenství, hnutí a další formy sdružení jsou bohatstvím církve a Duch je probouzí kvůli evangelizaci všech prostředí a sektorů. Častokrát přinášejí nový evangelizační zápal a schopnost dialogu se světem, čímž obnovují církev. Velice však prospívá, neztrácejí-li kontakt s onou tak bohatou realitou místní farnosti a s chutí se integrují do organické pastorace místní církve.[29] Tato integrace zabrání tomu, aby se ona společenství ztotožnila jenom s částí evangelia a církve anebo se proměnila na nezakořeněné nomády.

30. Každá místní církev, část katolické církve pod vedením svého biskupa, je také povolána k misijnímu obrácení. Je podmětem evangelizace,[30] neboť je konkrétním projevem jediné církve v jednom místě světa, a „v ní je opravdu přítomna a působí jedna, svatá, katolická a apoštolská církev Kristova“.[31] Je to církev vtělená do určitého prostoru, vybavená všemi prostředky spásy darovanými Kristem, avšak i určitým místním vzhledem. Její radost komunikovat Ježíše Krista, se vyjadřuje jak v její starosti o Jeho zvěstování na jiných potřebných místech, tak v neustálém vycházení na periferie vlastního území nebo do nových sociálně-kulturních oblastí.[32] Snaží se být vždycky tam, kde nejvíce chybí světlo a život Zmrtvýchvstalého.[33] Aby byl tento misionářský impuls stále intenzivnější, velkorysejší a plodnější, vybízím také každou místní církev, aby rozhodně nastoupila cestu rozlišování, očištění a reformy.

31. Biskup musí ve své diecézní církvi vždycky favorizovat misionářské společenství a sledovat tak ideál prvních křesťanských společenství, v nichž věřící měli jedno srdce a jednu duši (srov. Sk 4,32). Proto je někdy vpředu, aby ukazoval cestu a podporoval naději lidu, jindy je svojí jednoduchou a milosrdnou blízkostí prostě uprostřed všech a v určitých okolnostech bude muset jít za lidem, aby pomohl těm, kteří zůstali vzadu, a také proto, že stádce má svůj čich pro rozpoznání nových cest. Ve svém poslání favorizovat dynamické, otevřené a misionářské společenství bude muset stimulovat a usilovat o zralost účastnických organismů navržených Kodexem kanonického práva[34] i další formy pastoračního dialogu. Má také podněcovat a toužit po tom, aby vyslechl všechny a ne jenom ty, kteří jsou ochotni mu nestále skládat komplimenty. Cílem těchto účastnických procesů nebude hlavně církevní organizace, nýbrž misionářské přání dosáhnout ke všem.

32. Poněvadž jsem povolán žít to, co žádám od ostatních, musím také pomýšlet na konverzi papežství. Jako biskupovi Říma mi náleží zůstat otevřený návrhům zaměřeným na výkon mého úřadu, aby byl věrnější smyslu, který mu dal Ježíš Kristus, i nynějším potřebám evangelizace. Papež Jan Pavel II. žádal o pomoc nalézt „způsob, jak vykonávat primát; způsob, který by nezpochybnil to, co je pro toto poslání zásadní, ale který by byl otevřený nové situaci“.[35] V tomto směru jsme učinili malý pokrok. Také papežství a centrální struktury všeobecné církve potřebují slyšet výzvu k pastorální konverzi. Druhý vatikánský koncil prohlásil, že podobně jako starobylé patriarchální církve mohou biskupské konference „poskytovat mnohostrannou a plodnou pomoc, aby sborové smýšlení nacházelo výraz v konkrétní realizaci“.[36] Toto přání se však plně neuskutečnilo, protože ještě nebyl dostatečně vyjasněn statut biskupských konferencí pojatých jako podmět konkrétních kompetencí, včetně určité autentické věroučné autority.[37] Přehnaná centralizace namísto pomoci komplikuje život církve i její misionářskou dynamiku.

33. Misionářsky pojatá pastorace vyžaduje opuštění pohodlného pastoračního kritéria „vždycky se to dělalo tak“. Vybízím všechny, aby při tomto úkolu směle a kreativně promýšleli cíle, struktury, styl a evangelizační metody vlastních společenství. Vytyčení cílů bez odpovídajícího komunitního hledání prostředků k jejich dosažení je odsouzeno k tomu stát se pouhou fantazií. Vybízím všechny, aby velkoryse a odvážně aplikovali ukazatele tohoto dokumentu bez zákazů a strachu. Důležité je neputovat osamoceně, vždycky počítat se svými bratry a zvláště s vedením biskupů ve zdravém a realistickém pastoračním rozlišování.

III. K jádru evangelia

34. Zamýšlíme-li klást všechno do misionářského hlediska, týká se to také způsobu sdělování poselství. Rychlost komunikací a zájmová selekce obsahu prováděná médii v dnešním světě, vystavují poselství, které hlásáme, více než kdy jindy riziku jeho zmrzačení a redukci na pár druhotných aspektů. Odtud plyne, že některé otázky, které jsou součástí morálního učení církve, zůstávají mimo kontext, který jim dává smysl. Větší problém nastává, když se pak poselství, které hlásáme, jeví jako totožné s těmito druhotnými aspekty, které však i přes svoji důležitost samy o sobě nevyjevují jádro poselství Ježíše Krista. Je tedy třeba být realisty a nepovažovat za samozřejmé, že ti, ke kterým mluvíme, znají kompletní pozadí toho, co říkáme, anebo že dovedou spojovat naši řeč s bytostným jádrem evangelia, od něhož dostává smysl, krásu a přitažlivost.

35. Misionářsky pojatá pastorace není posedlá nesouvislým podáváním množství nauk ve snaze uložit je silou nároku. Přijme-li se pastorační cíl a misionářský styl, který skutečně dosáhne ke všem, bez výjimky a bez vylučování, zvěst se soustředí na podstatné, na to, co je nejkrásnější, největší, nejvíce přitažlivé a současně nejvíce nezbytné. Nabídka se zjednodušuje, aniž by proto ztrácela hloubku a pravdivost, a tak se stává přesvědčivější a zářivější.

36. Všechny zjevené pravdy vycházejí z téhož božského zdroje a jsou věří v ně tatáž víra, ale některé z nich jsou důležitější pro bezprostřednější sdělení evangelního jádra. V tomto zásadním jádru září krása spásonosné lásky Boží zjevené v Ježíši Kristu usmrceném a vzkříšeném. V tomto smyslu Druhý vatikánský koncil prohlásil, že „existuje řád neboli „hierarchie“ pravd katolického učení, vzhledem k jejich různé spojitosti se základem křesťanské víry.“[38] To platí pro věroučná dogmata jakož i pro celek církevního učení, včetně toho morálního.

37. Svatý Tomáš Akvinský učil, že také v mravním učení církve existuje určitá hierarchie ve ctnostech a ve skutcích, které z nich vycházejí.[39] Tady především platí, že „víra se projevuje láskou“ (Gal 5,6). Skutky lásky k bližnímu jsou nejdokonalejším vnějším projevem vnitřní milosti Ducha: „Hlavním prvkem nového zákona je milost Ducha svatého projevující se vírou, která prokazuje lásku.“[40] Proto praví, že milosrdenství jako vnější skutek je největší ze všech ctností: „Milosrdenství je v sobě samém největší z ctností, obdarovává totiž druhé a především ulevuje bídě druhých. Je to úkol především toho, kdo je nadřazený, a proto se tvrdí, že Bůh prokazuje milosrdenství a zejména tak projevuje svoji všemohoucnost.“[41]

38. Je důležité vyvodit pastorační důsledky z koncilního učení, které obsahuje starobylé přesvědčení církve. Především je třeba říci, že zvěstování evangelia potřebuje mít odpovídající proporce. Ta spočívá ve frekvenci, s níž se zmiňují určitá témata, a v akcentech, které se objevují při hlásání. Když například nějaký farář mluví během liturgického roku desetkrát o umírněnosti a jen dvakrát či třikrát o lásce či spravedlnosti, vytváří se disproporce, která zatemňuje právě ty ctnosti, které by měly být v kázáních a katechezích nejvíce přítomny. Totéž se děje, když se mluví více o zákonu než o milosti, více o církvi než o Ježíši Kristu, více o papeži než o Slovu Božím.

39. Organičnost ctností zamezuje tomu, aby jedna z nich byla z křesťanského ideálu vyloučena a nebyla popřena žádná pravda. Netřeba mrzačit celistvost evangelního poselství. Kromě toho každá pravda se chápe lépe, je-li dána do vztahu s harmonickou úplností křesťanského poselství. V tomto kontextu mají všechny pravdy svoji důležitost a vzájemně se osvěcují. Je-li zvěstování věrné evangeliu, jasně se ukazuje ústřední postavení některých pravd, a je zřetelné, že křesťanská morální zvěst není stoickou etikou, je více než askezí a není pouhou praktickou filosofií, ani katalogem hříchů a omylů. Evangelium především vyzývá, abychom odpověděli Bohu, který nás miluje a zachraňuje, tím že Jej uznáváme v druhých, vycházíme ze sebe a hledáme dobro všech. Tato výzva nemá být za žádných okolností zatemňována! Všechny ctnosti slouží této odpovědi lásky. Pokud tato výzva nezáří silně a přitažlivě, hrozí morální budově církve, že se stane domečkem z karet, což je naše nejhorší nebezpečí. Potom totiž tím, co se zvěstuje, nebude evangelium, nýbrž pár věroučných či morálních akcentů, které vycházejí z ideologických alternativ. Poselství je vystaveno riziku ztráty svojí svěžesti, takže už nebude mít „vůni evangelia“.

IV. Misijní poslání vtělené do lidských omezení

40. Církev, jež je misionářskou učednicí, potřebuje růst v interpretaci zjeveného Slova a v porozumění pravdě. Úkol exegetů a teologů pomáhá dozrávat „úsudku církve“.[42] Jiné vědy to činí jiným způsobem. Například o sociálních naukách Jan Pavel II. řekl, že církev věnuje pozornost jejich přínosu, „aby z nich získala konkrétní ukazatele, které jí pomohou plnit její poslání učitelského úřadu“.[43] Kromě toho existuje v lůně církve bezpočet otázek, o kterých se bádá a přemýšlí s velkou svobodou. Různé linie filosofického, teologického a pastorálního myšlení, pokud se dají Duchem sladit v úctě a lásce, mohou přispět k růstu církve, poněvadž pomáhají lépe objasnit bohatý poklad Slova. Těm, kteří sní o monolitickém a všemi obhajovaném učení bez odstínů, se to může jevit jako rozkladná nedokonalost. Avšak skutečnost je taková, že tato rozmanitost pomáhá lépe vyjevit a rozvíjet různé aspekty nevyčerpatelného pokladu evangelia.[44]

41. Enormní a rychlé kulturní změny zároveň vyžadují, abychom věnovali ustavičnou pozornost snaze vyjadřovat trvalé pravdy jazykem, který umožňuje rozpoznat jejich neustálou novost. Poněvadž v pokladu křesťanské víry »je jednou věcí podstata... a druhou způsob formulace jejího vyjádření«.[45] Nasloucháním zcela pravověrné řeči se někdy věřícím v důsledku jazyka, který používají a kterým mluví, dostává něčeho, co neodpovídá pravému evangeliu Ježíše Krista. Ve svatém úmyslu sdělit jim pravdu o Bohu a lidské bytosti podáváme jim v určitých okolnostech falešného boha anebo lidský ideál, který není doopravdy křesťanský. Tímto způsobem jsme věrní formulaci, ale nepředáváme podstatu. Toto je nejzávažnější riziko. Pamatujme, že „vyjádření pravdy může mít mnoho podob. A obnova vyjadřovacích forem je pro předávání neměnného významu evangelijního poselství dnešnímu člověku nezbytná“.[46]

42. To má velký dopad na zvěstování evangelia, pokud máme opravdu na srdci, aby byla lépe vnímána a všemi přijata jeho krása. V každém případě však nikdy nebudeme moci činit učení církve pro všechny snadno pochopitelným a kladně přijímaným. Víra v sobě vždycky obsahuje aspekt kříže, určitou nejasnost, která nezpochybňuje, že přilnutí k této víře je pevné. Jsou věci, které lze chápat a jsou ceněny, jedině počínaje tímto přilnutím, jež souvisí s láskou a přesahuje zřejmost, s níž můžeme docenit jeho důvody a argumenty. Proto je třeba připomenout, že každé učení víry má být situováno v evangelizačním postoji, jež probouzí srdce blízkostí, láskou a svědectvím.

43. Církev ve svém neustálém rozlišování může také rozeznat, že její vlastní zvyklosti, které nesouvisejí přímo s jádrem evangelia, ale jsou velmi zakořeněny v dějinách, dnes už nejsou interpretovány stejně a jejich poselství zpravidla není vnímáno odpovídajícím způsobem. Mohou být krásné, ale při předávání evangelia neposkytují nyní stejnou službu. Nemějme strach je zrevidovat. Zároveň existují církevní normy či předpisy, které mohly být velmi účinné v jiných dobách, ale jakožto nositelé života už nemají stejnou výchovnou sílu. Svatý Tomáš Akvinský zdůrazňoval, že předpisů, které dal Kristus a apoštolové Božímu lidu, „je velmi málo“.[47] S užitím citace svatého Augustina poznamenal, že předpisy, které církev přidala později, je třeba vyžadovat s umírněností, „aby život věřících nebyl obtížen“ a naše náboženství se nestalo otroctvím, neboť „Boží milosrdenství chce, aby bylo svobodné“.[48] Toto upozornění vyslovené před několika stoletími je děsivě aktuální. Mělo by být jedním z kritérií při přemýšlení o reformě církve a jejího hlásání, které skutečně umožní dosáhnout všech.

44. Na druhé straně pastýři i všichni věřící, kteří provázejí své bratry ve víře nebo na cestě otevírání se Bohu, nesmějí zapomínat na to, co velmi zřetelně učí Katechismus katolické církve: „Přičitatelnost a odpovědnost za nějaké jednání může být snížena a dokonce potlačena neznalostí, roztržitostí, násilím, strachem, návyky, bezuzdnými vášněmi a jinými psychickými nebo sociálními činiteli.“[49] Proto aniž by se snižovala hodnota evangelního ideálu, je zapotřebí doprovázet milosrdenstvím a trpělivostí různé etapy růstu jednotlivých lidí vytvářející se den po dni.[50] Kněžím připomínám, že zpovědnice nemá být mučírna, nýbrž místo Pánova milosrdenství, které podněcuje ke konání možného dobra. Malý krůček uprostřed velkých lidských omezení může být Bohu milejší než zvnějšku korektní život toho, který tráví své dny, aniž by čelil vážným těžkostem. Ke všem musí dosahovat útěcha a podnět spasitelské lásky Boží, která působí tajemně v každém člověku, překračujíc jeho defekty a jeho pády.

45. Vidíme tedy, že evangelizační úsilí se pohybuje mezi jazykovými omezeními a vymezenými okolnostmi. Vždycky usiluje o co nejlepší předání pravdy evangelia v daném kontextu a nezříká se pravdy, dobra a světla, které může vnést, není-li možné zdokonalení. Misionářské srdce je si vědomé těchto omezení a stává se „u slabých slabým... pro všechny vším“ (1 Kor 9,22). Nikdy se neuzavírá, nikdy se nestahuje do vlastního bezpečí, nikdy nevolí sebeobrannou rigiditu. Ví, že samo musí růst v chápání evangelia a rozlišování cest Ducha, a proto se nezříká možného dobra, nýbrž riskuje, že se zašpiní blátem z cesty.

V. Matka s otevřeným srdcem

46. Vycházející církev má otevřené dveře. Vycházet ven k druhým a dosahovat lidských periferií, neznamená běžet za světem bezhlavě a beze smyslu. Častokrát je lepší zpomalit krok, odložit úzkost před pohledem do očí a naslouchat, anebo odmítnout naléhání a doprovázet toho, kdo zůstal na kraji cesty. Někdy je jako otec čekající na marnotratného syna u otevřených dveří, aby, až se vrátí, mohl vstoupit bez obtíží.

47. Církev je povolána být vždycky otevřeným domem Otcovým. Jedno z konkrétních znamení této otevřenosti je mít dveře kostelů opravdu otevřené, aby se někdo, kdo chce následovat hnutí Ducha a přiblížit se Bohu, nesetkal s chladem zamčených dveří. Ale jsou další dveře, které také nemají být zavřeny. Všichni se mohou určitým způsobem účastnit církevního života, všichni mohou být součástí společenství, a ani dveře svátostí by neměly být zavírány z ledajakého důvodu. Platí to zejména, pokud jde o onu svátost, která je „branou“ - křest. Eucharistie, byť tvoří plnost svátostného života, není odměnou dokonalých, nýbrž velkorysým lékem a potravou slabých.[51] Tato přesvědčení mají také pastorační důsledky, které jsme povoláni rozvážně a směle vzít v úvahu. Častokrát se chováme jako kontroloři milosti a nikoli jako její příznivci. Církev ale není celnice, je otcovským domem, kde je místo pro každého i s jeho úmorným životem.

48. Pokud celá církev přijme tento misionářský dynamismus, musí dosáhnout všech bez výjimek. Avšak koho upřednostnit? Při četbě evangelia lze nalézt velmi jasnou směrnici: nikoli přátelé a blízcí boháči, nýbrž zejména chudí a nemohoucí, ti kdo jsou často pohrdaní a zapomenutí, „ti kdo nemají čím odplatit“ (Lk 14,14). Nesmí zůstat pochybnosti a neobstojí vysvětlení, která toto tak zřejmé poselství oslabují. Dnes i navždy, „jsou chudí přednostními adresáty evangelia“[52] a evangelizace zadarmo směřující k nim je znamením království, které Ježíš přinesl. Je třeba bez slovních vytáček prohlásit, že existuje neoddělitelné pouto mezi naší vírou a chudými. Nikdy je nenechávejme samotné.

49. Vyjděme, vyjděme nabídnout všem život Ježíše Krista. Opakuji tady celé církvi to, co jsem mnohokrát řekl kněžím i laikům v Buenos Aires: preferuji církev havarovanou, raněnou a špinavou, protože vyšla do ulic, spíše než církev, která ochořela uzavřeností a pohodlností a drží se vlastních jistot. Nechci církev, která se stará o to, aby byla středem, a která se nakonec uzavírá do spleti obsesí a procesů. Pokud nás má něco posvátně zneklidňovat a dělat našemu svědomí starosti, pak to, že mnoho našich bratří žije bez síly, světla a útěchy přátelství s Ježíšem Kristem, bez společenství víry, které je přijímá, bez horizontů smyslu a života. Více než strach z pochybení námi doufám pohne strach z uzavřenosti do struktur, které nám dávají falešnou ochranu, do norem, které nás přetvářejí v nelítostné soudce, do zvyků, v nichž se cítíme klidně, zatímco venku je množství hladovějících a Ježíš nám bez ustání opakuje: „Vy jim dejte jíst“ (Mk 6,37).

POKRAČOVÁNÍ je ZDE


[20] Christifideles laici, 32.

[21] V. konference episkopátů Latinské Ameriky a Karibiku, Dokument z Aparecidy, 201.

[22] Ibid. , 551.

[23] Ecclesiam suam, 10.

[24] Unitatis redintegratio, 6.

[25] Ecclesia in Oceania, 25.

[26] Christifideles laici, 26.

[27] Srov. Propositio 26.

[28] Srov. Propositio 44.

[29] Srov. Propositio 26.

[30] Srov. Propositio 41.

[31] Christus Dominus, 11.

[32] Benedikt XVI., Promluva k účastníků Mezinárodního sympozia ke 40. výročí koncilního dekretu Ad gentes, 11.březen 2006.

[33] Srov. Propositio 42.

[34] Srov. cc. 460-468; 492-502; 511-514; 536-537.

[35] Ut unum sint, 95.

[36] Lumen gentium, 23.

[37] Jan Pavel II., Motu proprio Apostolos suos (21.května 1998).

[38] Unitatis redintegratio, o ekumenismu, 11.

[39] Srov. Summa Theologiae, I-II, q. 66, a.4-6.

[40] Summa Theologiae, I-II, q. 108, a. 1.

[41] Summa Theologiae, II-II, q. 30, a. 4. Srov. ibid. , q. 30, a. 4, ad 1: »Nekonáme bohoslužbu vnějšími oběťmi a dary ku prospěchu Boha, ale k prospěchu nás a bližního. Bůh totiž nepotřebuje naše oběti, ale chce, abychom je přinášeli ze své zbožnosti a ku prospěchu bližních. Milosrdenství, které pomáhá bídě druhých, je proto obětí, která je Mu nejvíce milá a blížeji zajišťuje dobro bližního.«

[42] Dei Verbum, 12.

[43] Jan Pavel II., Motu proprio Socialium Scientiarum, 1. ledna 1994.

[44] Svatý Tomáš zdůrazňoval, že mnohost a distinkce »pochází z úmyslu prvního hybatele«, Toho, který chtěl , aby »to, co každé věci chybělo k tomu, aby prezentovalo božskou dobrotu, bylo kompenzováno jinými«, protože Jeho dobrotu »nemůže vhodně prezentovat jedno jediné stvoření« (S.Th. I, q. 47, a.1). Proto potřebujeme chápat rozmanitost věcí v mnohosti jejich vztahů (srov. S. Th. I, q. 47, a. 2, ad 1; q. 47, a. 3). Z analogických důvodů si potřebujeme vzájemně naslouchat a doplňovat se ve svém částečném vnímání reality a evangelia.

[45] Jan XXIII., Promluva na zahájení Druhého vatikánského koncilu (11. října 1962): »Est enim aliud ipsum depositum Fidei, seu veritates, quae veneranda doctrina nostra continentur, aliud modus, quo eaedem enuntiantur« .

[46] Ut unum sint, 19.

[47] Summa Theologiae, I-II, q. 107, a. 4.

[48] Ibid.

[49] KKC, 1735.

[50] Familiaris consortio, 34c

[51] Srov. Sv. Ambrož, De Sacramentis, IV, VI, 28: PL 16, 464: »Musím ji přijmout vždy, protože mi vždycky odpouštíš hříchy. Hřeším-li ustavičně, musím mít vždycky nějaký lékibid. , IV, V, 24: SC 25, 116: »Zpytoval jsem se a zjistil jsem, že jsem nehodný. Těm, kteří takto mluví, říkám: a kdy budete hodni? Až se ocitnete před Kristem? A pokud vám hříchy zabrání se přiblížit, a nepřestanete-li nikdy upadat – kdo zná svoje přestupky? , říká Žalm – zůstanete tedy bez účasti na posvěcování, které oživuje pro věčnost?«.

[52] Benedikt XVI., Promluva na setkání s brazilskými biskupy v katedrále Sao Paolo, 11. května 2007, 3.



Další články z podrubriky Encykliky, exhortace

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
26.11.13 EVANGELII GAUDIUM
26.11.13 Apoštolská exhortace Radost evangelia
26.11.13 EVANGELII GAUDIUM - III.
26.11.13 EVANGELII GAUDIUM - IV.a
26.11.13 EVANGELII GAUDIUM - IV.b



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2016 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu Real Audio  

Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Český kanál Rádia Vaticán na You Tube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež kázal o tom, co je duchovní neútěcha a jak si při ní počínat

Papež přijal vedení Světového židovského kongresu

Arcibiskup Minassian: papež přijíždí objasňovat, co je pravda, svoboda a pokoj

V Itálii přibývá žádostí o exorcismus, ale chybí exorcisté

Příčinou úbytku řeholníků je špatná interpretace koncilu

Arcibiskup Lahham: Hattarova vražda je politická, nikoli náboženská

Papež přijal prezidenta Demokratické republiky Kongo

Kardinál Parolin při podpisu mírové dohody v Kolumbii

Civilisté umírají v obou částech Aleppa

Další kněz zavražděn v Mexiku

Papež: Boží láska se zvěstuje prokazováním lásky, nikoli mocí přesvědčovat

Na útoky démona lze odpovídat jedině Božími skutky: odpuštěním, láskou a úctou

 Nově na webu
Svatý otec: Křesťan má tvořit dějiny

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): O lidském spiknutí proti pravdě

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Poslední amen

Rozhovory: Obdaroval mne otcovsko-bratrským vztahem

Homilie: Cyklus homilií dočasně přerušen

Archiv zpráv září 16
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  

Starší zprávy >

Náš tip

Svět je unaven lživými nadšenci

Paměť Boha není harddisk, nýbrž něžné srdce

Amoris laetitia činí krok směrem, kterým se vydal Wojtyla