Rok po zvolení papeže Františka se mnozí radují. Očekávají reformy, do nichž se pustil. Avšak církev, která z nich vyjde, pokud se podaří je realizovat, bude dobrou zprávou možná jen pro Jih světa. Papež chce totiž církev chudou a bohatý Sever v tomto roce několikrát obvinil voláním „hanba“. Je to poprvé, co představitel nuznější části lidstva mluví jménem křesťanského světa a předsevzal si, že v celé katolické církvi zavede „přednost pro chudé“, jak to formulovaly latinsko-americké episkopáty roku 1968 v Medelinu. Aplauduje většinou i blahobytná část lidstva, navzdory invektivám, které jí adresuje, protože František zároveň zmírňuje ideologický konflikt se sekulární společností. Málokdo si však všimne, že se papež nevrhá do náruče moderního světa, nýbrž do misijního úsilí, a misie jsou pro Západ či přinejmenším pro Evropu něčím vzdáleným.
Směr, který vtiskl svému pontifikátu, se stal zjevný loni v červenci, kdy navštívil Lampedusu, a poté, když v chudinské čtvrti Ria de Janeiro představil církev jako „obhájkyni spravedlnosti a obránkyni chudých proti netolerovatelným sociálním a ekonomickým nerovnostem“. Zakrátko bude tento směr ještě zřetelnější. Papež, který přišel téměř z konce světa, má totiž na programu cesty na Blízký východ, do Asie a Afriky, které dají plný rozměr jeho výzvě k blahobytné části lidstva, do níž patří instituce, kterou řídí.
Žádný novodobý papež nepřinesl v tak krátké době tolik novot. Ani Roncalli, který otevřel okna beze strachu před větrem, ani Wojtyla, který byl první, jenž přišel ze „vzdálené země“. Odložil imperiální šarlat a zůstává v bílém hábitu misionáře, opustil papežské apartmá i vilu v Castel Gandolfo, vybral si pro svou dopravu menší automobil, sám si nosí svoji tašku k letadlu mířícímu do Brazílie nebo k autobusu, který jeho a římskou kurii odvezl do Ariccie. Nabízí zkrátka diskontinuitní pojetí postavy papeže nejenom vzhledem k Benediktu XVI., ale ve srovnání se všemi čtyřmi „koncilními“ papeži.
Podobně nový je jeho plán reformy. Návrhem reformovat církev tak, aby byla misionářská, vybízí katolictví k překonání modelu církve „ustavené“ evropskou tradicí a žádá „konverzi“ k misionářské církvi pojaté tak, aby sahala do každé periferie a nestarala se tolik o obranu výdobytků starého křesťanstva. Říká, že chce misionářskou konverzi i samotného papežství, které je hlavním štábem oné obrany. Církve v Evropě – nejenom ta katolická - byly donuceny k obraně osvícenskou evolucí mravů a zákonů. Obléhané modernitou, zvýšily hradby a zůstaly uvnitř více než dvě staletí, přičemž pokračovaly v misiích na ostatních kontinentech. Stojí za povšimnutí, že to je oněch „dvě stě let zpoždění“, o kterých mluvil na sklonku svého života kardinál Martini. A nyní, jezuitský papež, který přišel z Jihu, nabízí východisko ze slepé uličky. Možná, že pravý smysl této papežské volby spočívá tady. Poprvé v dějinách byl totiž vybrán kardinál, který nebyl formován v zákopech evropské katolicity.
Opustit pohodlnost a vykročit směrem k chudým - jak rád říká Bergoglio - to je ryzí evangelium. Opravdu radostnou zprávou však bude jenom pro chudé. Lze tedy předvídat vývoj vedoucí k otevřenému konfliktu s bezuzdnými egoismy, které charakterizují Sever světa. Doposud jsme viděli, jak se Západ vzdaluje církvím. S papežem Františkem začínáme vidět církev, která se vzdaluje Západu.
Z deníku Corriere della Sera, 12. března 2014
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
