Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán . Mimořádně vřelá atmosféra charakterizovala dnešní polední setkání papeže Františka se studenty římských papežských kolejí. Audienční aula Pavla VI. se doslova otřásala salvami smíchu a aplausů několika tisíc seminaristů a kněží postgraduálního studia, když jim papež František odpovídal na jejich otázky. Papež začal omluvou za to, že na něho přítomní studenti museli čekat:

„Problémem je, že jsou na návštěvě ad limina mexičtí biskupové, s nimiž čas utíká tak rychle a nepozorovaně.“

Petrův nástupce pak přešel na vážnou notu a zmínil nejprve přítomnost 146 studentů z Blízkého východu, k nimž připočetl také několik studentů z Ukrajiny, přičemž dodal:

„Chci vám říci, že jsem vám v těchto bolestných chvílích velmi nablízku, opravdu nablízku svojí modlitbou. V církvi je mnohé utrpení. Církev trpí a někde je také pronásledována. Jsem vám nablízku.“

Potom papež uvedl samotný dialog složený z otázek studentů. Bylo jich celkem osm. Po jedné z USA, Číny, Libanonu, Filipín, Kamerunu a Polska a dvě byly z Mexika.

„Vím, že máte připraveny otázky a viděl jsem je, ale jestli je chcete nějak změnit a vyslovit nějaké spontánní, tak není problém. Máte úplnou volnost!“

První otázka se týkala akademické formace, na kterou jsou posíláni do Říma kněží z různých místních církví, a jejího vyváženého spojení s formací kněžskou na rovině osobní i komunitní. „Existuje zde určité nebezpečí akademismu,“ řekl papež:

„A upadne-li někdo do tohoto nebezpečí akademismu, vrátí se nikoli jako otec ten a ten, ale jak doktor. A to je nebezpečné. Existují čtyři pilíře kněžské formace, jak už jsem řekl mnohokrát a možná, že už jste to slyšeli. Těmi pilíři je formace duchovní, akademická, komunitní a apoštolská.“

Jejich vzájemné propojení, pokračoval papež, je zcela nezbytné:

„Pokud se hledí jenom na akademickou stránku, je tu riziko sklouznutí do ideologie, což působí chřadnutí. Chřadne také koncepce církve. Pro pochopení církve je třeba ji chápat studiem, ale také modlitbou, komunitním a apoštolským životem. Sklouzneme-li do ideologie, trpíme makrocefalií a půjdeme cestou nekřesťanské hermeneutiky, hermeneutiky ideologické církve. A to je zlé, to je nemoc.“

Církevní hermeneutika, řekl dále Petrův nástupce, je ta, kterou nám podává sama církev. Církev je třeba chápat očima křesťana, myslí a srdcem křesťana, chápat církev křesťanským jednáním. Jinak je církev nepochopitelná anebo je pochopena špatně.
Druhá otázka se týkala komunitního života v semináři a papež s úsměvem poznamenal:

„Komunitní život není ráj, přinejmenším očistec. Ne, není to ráj. Jeden jezuitský světec řekl, že největším pokáním pro něho byl komunitní život.“

Je pár věcí, které nám v komunitním životě pomáhají, řekl dále papež. Nikdy nemluvit špatně o druhých. Mám-li něco proti někomu, řeknu to zpříma:

„Povídá se, že klevety jsou ženská záležitost, ale je také mužská, i naše. My to také dost umíme. A to komunitě škodí. Potom je zapotřebí naslouchat různým názorům a diskutovat o nich, ale správně, tedy hledáním pravdy a jednoty, to pomáhá komunitě.“

Čtvrtá otázka se týkala vnitřní bdělosti, které papež věnoval poměrně velkou pozornost:

„Bdělost je křesťanský postoj. Bdít nad sebou samým, nad tím, co se děje v mém srdci. Protože, kde je moje srdce, tam je můj poklad. Co se v něm děje? Východní otcové říkají, že je třeba dobře znát, zda je moje srdce rozbouřené nebo zklidněné. Je-li rozbouřené, nelze vidět, co je v něm. Jako v moři nejsou vidět ryby, je-li rozbouřeno. A když je rozbouřeno, radí ruští otcové, je třeba se skrýt pod plášť Matky Boží. Nejprve je třeba jít tam a čekat, až přijde trochu klidu. V modlitbě se svěřit Matce Boží. Někdo řekne, že dnes máme psychiatrii a psychologii, že by bylo lépe hledat pomoc u nich. Neodmítám to, ale především je třeba jít k Matce, protože když kněz zapomene na Matku, zvláště ve chvíli bouří, něco mu chybí. Je z něho sirotek, který zapomněl na svoji matku. V obtížných chvílích jde dítě vždycky za svojí matkou. A my jsme v duchovním životě děti. Na to nikdy nezapomínejme!“

Pátá otázka se týkala toho, jaký je ideál pastýře, k čemuž papež František mimo jiné poznamenal:

„Zbraní pastýře musí být pokora. Být stále pokorný a sloužit. … Boží lid ti odpustí mnoho věcí,odpustí ti uklouznutí na citovém poli. Odpustí ti, když ujedeš v pití vína. Ale neodpustí ti přilnutí k penězům a samolibost, protože ješitný pastýř nejedná dobře s lidmi. Tedy peníze, samolibost a pýcha. Tyto tři schůdky vedou ke všem hříchům. Boží lid chápe naše slabosti a odpouští je, ale lpění na penězích a špatné zacházení s lidmi pastýřům neodpouští. A s těmito defekty musíme bojovat, abychom je neměli.“

Poslední otázku položil polský kněz a týkala se »mystiky setkávání«…:

„Setkání, schopnost se setkat. Schopnost vnímat a naslouchat druhým. Schopnost společně hledat cestu, metodu atd. A znamená to také neděsit se, neděsit se věcí. Dobrý pastýř se nesmí děsit. Může snad pociťovat bázeň, ale nikdy se nesmí děsit. Ví, že mu pomáhá Pán. To je setkání s lidmi, který pastoračně sloužíš. A pak je tu také setkání s biskupem. Důležité je však také, aby se biskup nechal navštívit. To je důležité, ne?... Především vám však chci říci, že je důležité setkávání mezi vámi kněžími. Kněžské přátelství. Ne všichni mohou být důvěrní přátelé. Ale kněžské přátelství je krásné. Je krásné, když se kněží znají jako bratři a mluví spolu o problémech, radostech, očekáváních a pod. O to usilujte, protože to je důležité. Být přáteli v kněžském životě hodně pomáhá. Žít duchovním životem, apoštolským životem, komunitním i intelektuálním životem v kněžském přátelství. Přeji vám, abyste byli přáteli s těmi, které vám Pán pošle. To vám přeji v životě: kněžské přátelství, které je silou vytrvalosti, apoštolskou radost, odvahu a také smysl pro humor. Aspoň tak si to myslím.. Děkuji vám za trpělivost.“

Končil papež František mimo jiné na dnešním setkání se studenty papežských kolejí.

(mig)