Nový portál Vatikánského rozhlasu

„Volba kardinála Bergoglia na Petrův stolec je známkou evropského ekonomického, politického, kulturního a částečně také církevního úpadku, míní profesor Guzman Carriquiry Lecour. Rodák z Montevidea, který vystudoval právo a sociální vědy, pracuje 43 let ve službě Svatého stolce. Na latinskoamerickém kontinentu spolupracoval s místními biskupy na přípravách papežských cest či Světových dní mládeže. V rámci římské kurie byl prvním laikem, který zastával úřad místopředsedy jednoho z vatikánských úřadů (konkrétně Papežské rady pro laiky od září 1991). A rovněž dnes je prvním laikem na postu sekretáře Papežské komise pro Latinskou Ameriku (od května 2011). Je autorem četných publikací. Některé z nich (Una apuesta po America Latina, 2003; El bicentenario de la Independencia de los Paises latino-americanos: ayer y hoy, 2011) uvozuje předmluva bývalého arcibiskupa Buenos Aires. S kardinálem Bergogliem se však Guzmán Carriquiry přátelil už v době, kdy byl současný papež provinciálem jezuitů.

Pro internetový portál rossoporpora.org (12.4.2014) uruguayský profesor mluví nejenom o změnách, kterých církevní geopolitika doznala po posledním konkláve.

“Evropa byla po řadu století kolébkou rozvoje víry a jejího šíření. Od roku 1945 už Evropa není středem světa, ale pro katolickou církev nadále zůstávala tím nejdůležitějším kontinentem. Druhý Vatikán – jistě dar pro celou církev – byl ještě koncilem převážně evropského střihu. Latinskoameričtí otcové koncilu přispěli jen velice skromně ke zpracování koncilových textů, což jim vysloužilo ironickou přezdívku „zástupci mlčící církve“. Ale po koncilu, když se jednalo o jeho naplnění, zahájily naše církve intenzivní, leckdy až dramatickou pouť, s cílem dospět k větší zralosti a přijetí nových zodpovědností. Všeobecná církev je stále multipolárnější…“

Multipolární v tom smyslu, že už Řím není jejím středem?

“Ne, Řím je stále středem. Střed je tam, kde je Petrův nástupce. Ovšem už v sedmdesátých letech významný brazilský vzdělanec a jezuita Henrique Claudio de Lima Vaz mluvil o církvích, které jsou zdrojem, a církvích, které jsou odrazem. Evropská církev byla až do druhého vatikánského koncilu církví-zdrojem, zatímco naše latinskoamerická církev jejím odrazem. Dnes se začíná situace obracet. Vy Evropané někdy vznášíte poněkud zvláštní nároky - kupříkladu ztotožňujete racionalitu pouze s Evropou, jako by všechny ostatní národy byly barbarské. Snažte se, prosím, pochopit, že Latinská Amerika je Západ stejně jako Evropa a severní Amerika.“

A latinskoamerický papež?

“Jako jezuita má hlubokou a solidní intelektuální formaci, kterou Tovaryšstvo Ježíšovo rozvíjí ve 14 dlouhých letech studia. Je to člověk se širokou kulturní výbavou, který ovšem dává přednost gramatice jednoduchosti, aby oslovil srdce svého lidu, zejména pak lidí chudých a maličkých.“

Jeden z Františkových spolubratrů, O. Antonio Spadaro, ředitel časopisu La Civiltá Cattolica nedávno prohlásil, že papež „otevírá staveniště a nechává je otevřená“. Pro Bergoglia „být jezuitou znamená být člověkem nekompletního, otevřeného myšlení, jež neustále hledí k horizontu Boží slávy.“ (Homilie Svatého otce na svátek Jména Ježíš, římský kostel del Gesú, 3.1.2014)

“To je krásné vyjádření“.

V katolickém světě se ale někteří domnívají, že otevírat nová staveniště a nedokončit stavbu značí určitou identitární nejistotu, zvláště ve světě, který se už sám o sobě vyznačuje vykořeněním člověka…

“Tak co vlastně chceme? Sebereferenčí církev, která by se uchylovala k opakování svých principů, aniž by se poměřovala s realitou, do níž má vnášet evangelium? Myslíte si, že nám ke stvrzení totožnosti nestačí papežovo každodenní sdílení a rozjímání evangelia, jeho katecheze o církevních svátostech, apoštolská exhortace Evangelii gaudium, které cele odkazují k církevní tradici? Papež nás všechny volá k osobní, pastorační a misijní konverzi. Konverze znamená změnu života, jeho uvedení do souladu s Kristovou přítomností. A také revizi církevních struktur, abychom zabránili jejich zkostnatění ze setrvačnosti, abychom prověřili, nakolik slouží Božímu království. Misijní vycházení ovšem může vyvolat závratě u těch, kdo vedou příliš sedavý způsob života.“

Sedavý způsob života?

“Ano, příliš sedí a ve své „identitě“ hledají útěchu před bouřemi tohoto světa.“

Mnozí z těchto katolíků ale mají velkou chuť bojovat, hic et nunc, okamžitě…

“Skutečnost je taková, že mnozí z nich, mnozí z nás, reagují jako starší syn z podobenství o návratu ztraceného syna. „Ale jak to, já jsem tu přece stále byl“…Nynější papež je misionář, hledá oněch 99 ztracených ovcí, a tudíž jde s otevřenou náručí vstříc těm, kteří jsou daleko. Jako Ježíš. A s nalezenou ovečkou oslavuje a věnuje se jí…Jakou zásadní otázku bychom si s tímto papežem měli klást? Tuto: Jakou změnu v našem životě po nás Bůh žádá prostřednictvím Františkova papežského úřadu?“

Někteří katolíci jsou rozčarováni ještě jiným postojem papeže Bergoglia – prý nikdy včas nevystoupí na obranu nezadatelných hodnot, když některá ze zemí vykolejí. Uznávají, že na principiální rovině papež František hájí hodnotu života, rodiny jako svazku muže a ženy, školního vzdělání, které by nemělo být diktátem jediného myšlení…Stěžují si ale, že v konkrétních situacích se papež nikdy přímo nevysloví, čímž odrazuje militantní katolíky. Často je slyšet – papež Wojtyla nebo papež Ratzinger by byli zasáhli, třeba při nedělním Anděl Páně…

“Každý kontrast mezi papeži je dílem Zlého, který rozsévá lež a rozdělení! Pokud staveniště zůstávají otevřená, děje se to na základě pevného přilnutí ke katolické církevní tradici, jíž je papež svědkem a šiřitelem. Papež František s rostoucí silou promlouvá o těchto základních hodnotách, které jsou podstatné pro morální učení církve. Označuje je raději jako „zásadní hodnoty“ rozumu a víry, a nikoliv jako nezadatelné hodnoty, což se jeví jako zcela jasný termín, ale ve skutečnosti jeho význam není moc zřejmý. K diplomatickému sboru papež mluvil o „hrůze, kterou budí pouhá myšlenka na potrat“ (13.1.2014, pozn. překl.). Tiskové prohlášení po setkání s Obamou uvádí, že k projednávaným otázkám patřila obrana života, výhrada svědomí, manželství a rodina. Jazyk tiskových sdělení není moc konkrétní, ale opravdu se domníváte, že tato témata nadnesl Obama?“

Pravděpodobně nikoliv…

“Je evidentní, že se papež nechce stát rukojmím trvalých a nutně okamžitých reakcí, týkajících se zmíněných hodnot. Musel by to dělat denně a ve vztahu k mnoha zemím. Italové by jej kupříkladu žádali o komentář každého navrhovaného zákona nebo soudního výnosu. A nejenom oni. Papež už zpočátku oznámil, že vkládá důvěru do místních episkopátů, které mají pozvedat svůj prorocký hlas proti tomuto veškerému barbarství, které nezpochybňuje pouze křesťanské hodnoty, nýbrž samotné základy společnosti. Vyjasnil také, že nemíní upadnout do jisté disproporce promluv a postojů, kterou jsme zažívali dříve. František si přeje, aby se ihned a jasně zdůrazňovalo základní jádro poselství, jeho pravda a krása, křesťanova existence ve světle Kristova Vtělení, Smrti a Vzkříšení.“

To už tu bylo také v předchozích pontifikátech…

“Samozřejmě. Někdy se však pozornost křesťanských společenství zaměřila přednostním a trochu chorobným stylem pouze na některá témata. Bylo to pochopitelné, protože to byla reakce na každodenní agresi vůči životu, manželství a rodině. Avšak křesťanské Zjevení se tak redukovalo na morálku. Vážím si toho, že papež František v jistém smyslu prolomil tento kruh agresí a reakcí, aniž by se vzdal odkazu na tyto zásadní hodnoty. Má však plně na vědomí, že tím, kdo ohromuje a přitahuje k sobě, je Bůh. A to jistě mnohem více, než naše, byť nezbytné, kulturní a politické bitvy na obhajobu mravních principů, které nevedou ani ke komunikaci, ani k dialogu. Evangelizace postupuje díky tomu, co je na ní přitažlivé.“

Soudí profesor Guzman Carriquiry po čtyřech desetiletích práce po boku tří papežů.

Přeložila Jana Gruberová