Nový portál Vatikánského rozhlasu

Rozdělení Korejského poloostrova a šířeji také téma smíření a pokoje bylo konstantou poslední apoštolské cesty papeže Františka. Papežův přístup k této otázce byl jasně evangelní a křesťanský. Snažil se pracovat v hloubce a navodit postoje, které jsou předpokladem národního smíření, míní v obsáhlém bilančním rozhovoru ředitel Tiskového střediska Svatého stolce, O. Federico Lombardi.

“Papež si je plně vědom toho, že není politik ani instituce, vybavená politicko-vojenskou silou, aby mohl ve světě nastolit mír. Je morálním a náboženským vůdcem a na této rovině musí jednat. Míří ovšem mnohem hlouběji – ke konverzi lidských srdcí, k dialogu, vedenému v úplnosti, a tedy předpokládajícímu obrácení a vzájemné naslouchání. Myslím, že právě toto poselství pokoje a smíření papež v Koreji zanechal. Někdo tím byl možná trochu zklamán, protože doufal v rozhodné odsouzení severokorejského režimu a tamního pronásledování křesťanů. To však při této cestě nebyla papežova úloha. Svatý otec si uvědomuje situaci, která bohužel existuje už 66 let, a snaží se vytvářet předpoklady k její změně. Ovšem ke změně, která by byla trvalá a hluboká, a tudíž musí vycházet ze smíření srdcí. Papež to vědomě vyslovil a Korejci to velmi dobře pochopili. Homilii závěrečné mše mnozí ocenili s vděčností.“

Předseda Korejské biskupské konference v bezprostředním hodnocení papežovy návštěvy prohlásil, že je František rozesmál a utěšil. Projevil tak vlastně vůči korejskému národu onu empatii, o níž promlouval k tamním biskupům…

“Jistě. V oné promluvě k biskupům papež velice přesně vyjádřil postoj, jaký má církev zaujímat při setkávání s národy, lidmi jiných názorů, či jiné víry, s nimiž ale máme vést dialog. Tento postoj běžně označuje jako „kulturu setkávání“, pro Asii zvolil pojem empatie. Lidé tu vstupují do vztahu, který je cele pojímá, nejenom tedy na rozumové a slovní rovině, která není vším a rovněž není tím nejhlubším. Papež tuto hlubokou lásku projevil při setkáních s trpícími, což Korejce velmi zasáhlo. Jsou totiž velice vnímaví ke zvláštní péči katolické církve o nejslabší členy společnosti, kterou projevovala už od svých počátků.“

Výjev, který se Korejcům v této souvislosti hluboce vryl do paměti, byla návštěva Svatého otce v centru pro zdravotně postižené děti v Khottongnae. Tady skutečně nemělo smysl pronášet velká slova, podotýká O. Lombardi.

“Objetí, pohlazení, projevům fyzické, konkrétní lásky tu naopak každý rozuměl, protože takový jazyk je zcela univerzální. Je to nutné docenit a děkovat nebi za to, že existuje tato všeobecně srozumitelná řeč, jazyk konkrétní lásky. To pochopili všichni světci – sv. František, ale také Matka Tereza, která při své práci v Asii ztělesňovala poselství křesťanské lásky. Papež František tímto jazykem mluví velice prostě a přirozeně, což je jeho velký dar. A také je to jeden z nejúčinnějších způsobů, jakým církev dosvědčuje Krista v jeho podstatě, v lásce.“

Papeže Františka velice zasáhla žádost kambodžské dívky o beatifikaci mučedníků jejího národa. Oslovilo jej, že se mladý člověk vůbec něčím takovým zabývá. Pro evropského katolíka jsou asijské církve málo známé. Nejsou náhodou navzdory svým nevelkým dimenzím cílevědomější a pevnější ve víře?

“Od asijských církví se skutečně můžeme mnohému naučit. A toto poznání je na úrovni všeobecné církve cennou hodnotou poslední papežské cesty. Co se týče korejské církve, byly v minulých dnech opakovaně připomínány její dva aspekty – za prvé její založení domácími laiky, a nikoli zahraničními misionáři, a za druhé její mučednictví. Víra, která se zrodila z naslouchání Božímu slovu, dlouhodobě překonávala i to nejstrašnější pronásledování. Všechny asijské církve s výjimkou Filipín jsou menšinové a menšina s sebou vždy nese hluboké osobní přesvědčení. Kromě tohoto hlediska bych se rád zmínil o inkulturaci evangelia, které korejská církev jedinečně dosvědčuje. Evangelium tu přijímají po hluboké osobní reflexi korejští laici, kteří se zanícením hledali pravdu. Podle mého soudu je toto nejsilnější argument, který potvrzuje, že evangelní jazyk vstupuje do kultur a národů jako cosi, co mluví zevnitř. Není to cosi „nalepeného“ zvnějšku či povrchně dodaného. Evangelium se tu živě spojuje s duší, vnímavostí a národní kulturou.“

Zatímco Petrův nástupce cestoval po Jižní Koreji, pověřil svého zvláštního vyslance kard. Fernanda Filoniho misí v Iráku. Při závěrečné mši v Soulu papež spontánně připojil přímluvu za tuto cestu papežského vyslance a za situaci v Iráku…

“Když to naši rozhlasoví kolegové při natáčení telefonického rozhovoru kardinálu Filonimu řekli, velmi ho to potěšilo. Je to důkaz papežova hlubokého souznění se všemi církevními dimenzemi, zejména trpícími. Papež se denně informoval o misi svého vyslance a nadále hledá možné cesty. Při závěrečné konverzaci v letadle dokonce prohlásil, že uvažuje o své cestě do Kurdistánu. Situaci tedy nesleduje pouze teoreticky a zpovzdálí, ale skutečně z celého srdce.“

Uzavírá tiskový mluvčí Svatého stolce, který hodnotil poslední apoštolskou cestu do Jižní Koreje.

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky