Nový portál Vatikánského rozhlasu

Pokaždé když obnovujeme naše vyznání víry a recitujeme Credo, vyznáváme, že církev je „jedna“ a je „svatá“. Je jedna, protože má svůj původ v Trojjediném Bohu, který je tajemstvím jednoty a plného společenství. Církev je také svatá, protože je založena na Ježíši Kristu, je oživována jeho Svatým duchem, je zahrnována jeho láskou a spásou. Avšak ačkoliv je svatá, je zároveň složena z hříšníků – nás všech, kdo každý den zakoušíme vlastní křehkost a vlastní ubohost. Tato víra, kterou vyznáváme, nás nutí k obrácení, k odvaze usilovat o jednotu a svatost každý den znovu, a pokud nejsme jednotní a nejsme svatí, je to proto, že nejsme věrni Ježíši. Ale on, Ježíš, nás nenechává samotné, neopouští svou církev! On kráčí s námi, On nám rozumí. Rozumí našim slabostem, našim hříchům, odpouští nám – stále (přece) potřebujeme zažívat odpuštění, nemám pravdu? Ale on je stále s námi a pomáhá nám, abychom byli méně hříšníky, a více svatými a ve vzájemné jednotě.

1. První útěchu (v našem úsilí) nám dává skutečnost, že se Ježíš tolik modlil za jednotu učedníků. To je ona (známá) modlitba při Poslední večeři, kdy Ježíš prosil: „Otče, ať jsou jedno.“ Prosil za jednotu. A právě v bezprostřední chvíli utrpení, když se chystal obětovat za nás svůj život. Jsme vybízeni, abychom o tom stále znovu četli a rozjímali v jednom z nejsilnějších a nejdojemnějších textů Janova evangelia, v sedmnácté kapitole (srov. vv. 11.21-23). Jak je krásné vědět, že Pán (Ježíš) těsně před svou smrtí se nestaral o sebe, ale myslel na nás! A ve svém sklíčeném rozhovoru s Otcem prosil právě o to, abychom byli jedno s Ním i mezi sebou. Právě těmito slovy se Ježíš stal naším přímluvcem u Otce, abychom i my mohli vstoupit do plného společenství lásky s Ním; zároveň nám tato slova zanechává jako svůj duchovní odkaz, aby jednota byla stále více rozlišujícím znakem našich křesťanských společenství a nejkrásnější odpovědí každému, kdo se ptá po důvodech naší naděje (srov. 1 Pt 3,15). Jednota.

2. „Ať jsou všichni jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal (Jan 17,21).“ Od počátku se církev snažila uskutečnit tento záměr, který Ježíši tolik leží na srdci. Skutky apoštolů nám připomínají, že první křesťané se dali poznat podle toho, že měli „jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4, 32); apoštol Pavel pak vybízel své komunity k tomu, aby nezapomínaly, že (křtem) tvoří dohromady „jedno tělo“ (1 Kor 12,13). Zkušenost nám ale říká, že existuje mnoho hříchů proti jednotě. Nemyslím pouze na schizmata, ale na nedostatky, které jsou velmi obvyklé v našich společenstvích, na „farní“ hříchy v našich farnostech. Je smutné, že naše farnosti, které jsou povolány, aby byly místem vzájemného sdílení a společenství, jsou občas poznamenány skutečnou závistí, žárlivostí, nesympatií… Pomlouvání je všem po ruce. Jak snadno se ve farnostech šíří drby a klepy! Je to snad správné? Když je někdo zvolen předsedou nějakého (církevního) sdružení, už se o něm šíří fámy. A když se některá žena stane vedoucí katechetů, ostatní už proti ní štěbetají. Ale to přece není církev! To se nemá dělat, to nesmíme dělat! Neříkám vám, abyste si uřízli jazyk, to ne … Ale proste Pána o milost, abyste to nedělali. K tomu všemu dochází, když se dereme do popředí, když klademe do středu sami sebe, se svými osobními ambicemi a s naším úhlem pohledu na věc, a když soudíme druhé; když se díváme na nedostatky svých bratří, místo toho, abychom viděli jejich nadání; když klademe větší důraz na to, co nás rozděluje, než na to, co nás spojuje …

Kdysi jsem v jedné diecézi slyšel zajímavý příběh. Hovořili o jedné staré paní, která celý život pracovala ve farnosti, a osoba, která ji dobře znala, řekla: „Tahle paní nikdy nikoho nepomluvila, o nikom nešířila drby, byla jeden velký úsměv.“ Když se tak mluví o té ženě, tak (to už je svatá), hned zítra by mohla být kanonizována, ne? Je to krásný příklad, nemám pravdu? Ale když se podíváme na dějiny církve – kolik rozdělení je tam mezi křesťany! Také dnes jsme rozděleni. I ve své minulosti spolu křesťané válčili kvůli teologickým rozdílům. Myslím teď na třicetiletou válku. Ale to (přece) není křesťanské. Jsme křesťany, nebo ne? Jsme mezi sebou rozděleni, a proto musíme prosit také o jednotu mezi všemi křesťany, vykročit na cestu jednoty, kterou si Ježíš přeje a o niž prosil.

3. Ohledně toho musíme vážně zpytovat svědomí. V křesťanském společenství je rozdělení jedním z nejtěžších hříchů, protože z církve činí nikoliv znamení Božího působení, ale působení ďáblova, který je ze své definice tím, kdo rozděluje, kdo ničí vztahy, kdo podsouvá předsudky … Rozdělení křesťanského společenství, ať už ve škole, nebo ve farnosti, nebo v nějakém církevním sdružení, je velmi těžkým hříchem, protože je to dílo ďáblovo. Bůh naopak chce, abychom rostli ve schopnosti vzájemně se přijímat, odpouštět si a mít se rádi, abychom se co nejvíce podobali Jemu, který je společenstvím lásky. V tom spočívá svatost církve: že poznáváme, že jsme stvořeni k Božímu obrazu, který je naplněn jeho milosrdenstvím a jeho milostí.

Drazí přátelé, nechme ve svém srdci zaznít tato Ježíšova slova: „Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny (Mt 5,9).“ Upřímně prosme za odpuštění všeho, čím jsme zapříčinili rozdělení nebo nedorozumění uvnitř našich společenství, protože dobře víme, že není možné mít účast na společenství (s Bohem) jinak, než prostřednictvím stálého obrácení. A co je obrácení? Prosba: Pane, dej mi milost, abych nepomlouval, abych nekritizoval, nešířil klepy, abych všem přál dobro. To je milost, kterou nám Pán daruje. Toto je obrácení srdce! A prosme, aby síť našich každodenních vztahů vždy více a krásněji odrážela vztah mezi Ježíšem a jeho Otcem.

Přeložil Petr Havlíček SJ

Další články z podrubriky Generální audience