Dobrý den drazí bratři a sestry.
Již na počátku Pán zahrnul církev dary svého Ducha a tak ji činí živou a plodnou dary Ducha svatého. Z těchto darů vynikají některé, které jsou obzvláště cenné pro vytváření a putování křesťanského společenství. Jsou to charismata. V této katechezi si položíme otázky: co přesně jsou charismata? Jak je můžeme rozpoznávat a přijímat? A zejména: máme skutečnost, že v církvi je rozmanitost a mnohost charismat, chápat pozitivně, jako něco krásného, anebo jako něco problematického?
Když se v běžném jazyku mluví o „charismatech“, myslí se většinou nějaký talent, přirozená schopnost. Říká se: „Tento člověk má charisma vyučovat. Má nadání.“ O zvláště nadaném, brilantním a strhujícím člověku se říká, že je „charismatický“. „Co to znamená?“. „Nevím, ale je charismatický.“ Říkáme to tak. Nevíme, co říkáme, ale říkáme to: „charismatický“. V křesťanské perspektivě je však charisma mnohem více než osobní nadání, predispozice, kterou je možné mít. Charisma je milost, dar udělený Bohem Otcem působením Ducha svatého. A je to dar, který je někomu daný ne proto, aby byl lepší než druzí nebo proto, že si to zasloužil; je to dar, který dotyčnému dává Bůh, aby jej stejně bezplatně a s toutéž láskou mohl dávat do služeb celého společenství, pro dobro všech. Řečeno lidštěji: „Bůh dá tuto kvalitu, toto charisma dotyčné osobě nikoli pro ni samu, ale aby sloužilo celému společenství.“ Dnes, těsně před tím než jsem přišel na náměstí, přijal jsem v aule Pavla VI. množství postižených dětí. Mnoho jich přišlo spolu s jednou Asociací, která se stará o tyto děti. Co je to? Tato Asociace, tito lidé, tito muži a ženy, mají charisma pečovat o postižené děti. To je charisma!
Hned je třeba zdůraznit jedno, totiž fakt, že obdarovaný nemůže sám od sebe pochopit, zda a jaké má charisma. Častokrát jsme slyšeli lidi říkat: „Mám tento talent, umím výborně zpívat.“ A nikdo nemá odvahu říci: „Lepší bude, když zůstaneš zticha, protože když zpíváš, tahá to za uši!“. Nikdo nemůže říci: „Mám toto charisma.“ Uvnitř společenství klíčí a kvetou dary, jimiž nás zahrnuje Otec, a uvnitř společenství si osvojujeme rozpoznávat je jako znamení Jeho lásky vůči všem Jeho dětem. Každý z nás by se tedy správně měl ptát: „Je nějaké charisma, kterému Pán dal milostí svého Ducha vzniknout ve mně a které moji bratři v křesťanském společenství rozpoznali a podpořili? A jak se k tomu daru chovám já? Žiji jej velkodušně a dávám jej do služeb všem anebo jej přehlížím a nakonec na něj zapomenu? A možná se ve mně stává důvodem pýchy, takže si stále na druhé stěžuji a nárokuji si, aby ve společenství bylo po mém?“ Takové otázky si máme klást, totiž mám-li charisma, je-li toto charisma uznáváno církví, zda jsem s tímto charismatem spokojen anebo trochu žárlím na charismata druhých a kdybych mohl, chtěl bych tamto charisma. Charisma je dar. Dává jej jedině Bůh!
Nejkrásnější je však zkušenost objevu toho, kolik různých charismat existuje a kolika dary svého Ducha zahrnuje Otec svou církev! Nesmí to být chápáno jako pohnutka ke znepokojení či potíž. Všechno jsou to dary, které Bůh dává křesťanskému společenství, aby mohlo harmonicky růst ve víře a v Jeho lásce jako jediné tělo, Kristovo tělo. Tentýž Duch, který dává rozdílnost charismat, vytváří jednotu církve. Stále je to tentýž Duch. Tváří v tvář této mnohosti charismat se musí naše srdce otevřít radosti a máme si pomyslet: „Jaká krása! Tolik různých darů, protože jsme všichni Božími dětmi a všichni jsme milováni jedinečným způsobem.“ Běda proto, stanou-li se tyto dary důvodem závisti, rozdělení a žárlivosti! Jak připomíná apoštol Pavel ve 12. kapitole prvního listu Korinťanům, všechna charismata jsou v Božích očích významná a zároveň je každé nenahraditelné. Znamená to, že v křesťanském společenství potřebujeme jedni druhé a každý obdržený dar se plně uskutečňuje, je-li sdílen s bratřími pro dobro všech. Toto je církev! A když se církev v různosti svých charismat ve společenství vyjádří, nemůže se mýlit. V tom je krása a síla sensus fidei, onoho nadpřirozeného smyslu víry, který dává Duch svatý, abychom měli všichni společný přístup k jádru evangelia a učili se následovat Ježíše ve svém životě.
Církev dnes slaví liturgickou památku sv. Terezie od Dítěte Ježíše. Tato světice, která zemřela ve 24 letech, velice milovala církev, chtěla být misionářkou a mít všechna charismata, říkala: „Chtěla bych toto, tamto a tamto“, chtěla všechna charismata. Šla se modlit a uslyšela, že jejím charismatem je láska. Přitom řekla tuto krásnou větu: „V srdci církve budu láskou.“ A toto charisma máme všichni: schopnost mít rádi. Prosme dnes svatou Terezii od Dítěte Ježíše o tuto schopnost mít velice rádi církev, velice ji milovat a přijímat všechna její charismata touto láskou dětí církve, naší svaté matky církve hierarchické.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
