30. 9. 2016

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.1751
Poslechem z webových stránek.1100
Četbou textů na webových stránkách.2030
Poslechem i četbou.1084


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek
Váš e-mail:

Nejčtenější

Beatifikace „Anděla z Dachau“

Na útoky démona lze odpovídat jedině Božími skutky: odpuštěním, láskou a úctou

Papež kázal o tom, co je duchovní neútěcha a jak si při ní počínat




Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory seniorů

Návštěva papeže v České republice





 
Svatý otec

 Promluvy 

25.11.2014 

K cestě do budoucnosti je zapotřebí minulost

Papež František na půdě Rady Evropy, Štrasburk

Česká sekce RV

Pane generální tajemníku, paní předsedkyně parlamentního shromáždění,
Excelence, dámy a pánové,

Těší mne, že mohu promluvit na tomto sjezdu významné reprezentace parlamentního shromáždění Rady Evropy, představitelů členských zemí, soudců Evropského tribunálu pro lidská práva a dalších institucí tvořících Radu Evropy. Vlastně téměř celá Evropa je v této aule přítomna spolu se svými národy, jazyky, kulturními a náboženskými projevy, jež jsou bohatstvím tohoto kontinentu. Obzvláště jsem vděčný generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, panu Thorbjornu Jaglandovi za laskavé pozvání a za jeho vlídná slova na uvítanou. Zdravím také paní Anne Brasseurovou, předsedkyni parlamentu. Všem vám ze srdce děkuji za úsilí, které vynakládáte, a za přínos, který nabízíte míru v Evropě prosazováním demokracie, lidských práv a právního státu.

Rada Evropy, která letos slaví svoje 65. výročí, je v intencích otců zakladatelů odpovědí na ideální tenzi k jednotě, která se na tomto kontinentu mnohokrát objevuje již od starověku. Nicméně, během staletí častěji převážily partikularistické podněty pojící se střídavě k různým typům hegemonismu. Stačí si vybavit, že pouhých deset let před 5. květnem 1949, kdy byla v Londýně podepsána dohoda ustanovující Radu Evropy, začínal ten nejkrvavější drásavý konflikt, jaký tyto země pamatují, přičemž rozdělení pokračovala dlouhé následující roky, poněvadž takzvaná železná opona rozřízla tento kontinent na dva od Baltského moře po Terstský záliv. Plánem otců zakladatelů bylo rekonstruovat Evropu v duchu vzájemné služby, který ve světě inklinujícímu spíše k nárokům než ke službě, má být i dnes klíčem k poslání Rady Evropy za účelem míru, svobody a lidské důstojnosti.

Na druhé straně, aby se předešlo tomu, k čemu došlo ve dvou světových válkách minulého století, spočívá upřednostněná cesta k míru v tom, že je v druhých rozpoznáván nikoli nepřítel, se kterým je třeba bojovat, nýbrž bratr, kterého je třeba přijmout. Jde o ustavičný proces, který nikdy nemůže být považován za plně skončený. Právě to tušili otcové zakladatelé, kteří chápali, že mír je dobrem, které je třeba neustále získávat, a které vyžaduje absolutní bdělost. Byli si vědomi, že války se živí úmyslem zmocnit se prostoru a krystalizovat procesy ve snaze je ukončit, a proto naopak usilovali o pokoj uskutečnitelný jedině trvalým postojem zahajování a pokračování procesů.

Takto stvrdili vůli k cestě, když uzrál čas, protože právě čas ovládá prostory, osvěcuje je a proměňuje v řetězec neustálého a nevratného růstu. Vytváření míru proto vyžaduje upřednostňování činů, které ve společnosti plodí novou dynamičnost a zapojují ostatní lidi a skupiny, aby ji rozvinuly a přinesly tak plody ve významných historických událostech[1]

Z tohoto důvodu založili tento stálý organismus. Blahoslavený Pavel VI. několik let poté připomněl, že „samotné instituce, které v právním řádu a v mezinárodním souladu mají funkci a zásluhu hlásat a zachovávat mír, dosáhnou svého prozíravého cíle, pokud budou neustále činné a pokud budou kdykoli umět plodit a tvořit mír“.[2]Je zapotřebí ustavičné cesty humanizace, takže „nestačí potlačovat války, zastavovat boje, ... nestačí Mír vnucený, užitkový a provizorní, nýbrž je zapotřebí usilovat o milovaný, svobodný a bratrský Mír, který je založen na smíření duší“.[3]To znamená vést tyto procesy vpřed bez úzkosti, ale jistě houževnatě a v pevném přesvědčení.

K získání dobra míru je především třeba k němu vychovávat, vzdalovat se kultuře konfliktu zaměřené na strach z druhého, na marginalizaci toho, kdo myslí či žije odlišně. Je pravdou, že konflikt nelze ignorovat či zastírat, musíme se ho ujmout. Zůstaneme-li v něm však zablokováni, ztratíme perspektivu, zúží se horizonty a samotná realita zůstane rozdrobena. Pokud se v konfliktní situaci zastavíme, ztratíme smysl pro hlubokou jednotu reality,[4] zastavíme dějiny a upadneme do vnitřního chátrání ve sterilních sporech.

Mír je bohužel dosud příliš zraňován. Je tomu tak v mnoha částech světa, kde probíhají konflikty různého druhu. Je tomu tak také tady v Evropě, kde napětí nepolevuje. Kolik bolesti a kolik mrtvých je ještě na tomto kontinentu, který touží po míru, ale přece snadno znovu upadá do pokušení někdejší doby! Proto je důležité a povzbuzující dílo Rady Evropy při hledání politického řešení probíhajících krizí.

Mír je však také ohrožován jinými formami konfliktů, jako je mezinárodní a náboženský terorismus, který hluboce pohrdá lidským životem a nevybíravě kosí nevinné oběti. Tento jev je bohužel podporován často nerušeně probíhajícím obchodem se zbraněmi. Církev má za to, že „závody ve zbrojení jsou nejtěžší rána lidstva a neúnosně poškozují chudé“.[5] Mír je znásilňován také obchodem s lidmi, jež představuje nové otroctví naší doby, mění lidi na zboží a odnímá svým obětem veškerou důstojnost. Nezřídka dále zaznamenáváme, jak jsou tyto zjevy vzájemně propojeny. Rada Evropy prostřednictvím svých komisí expertních skupin plní důležitou a významnou roli v boji s těmito formami nelidskosti.

Nicméně, mír není pouhá absence války, konfliktů a napětí. V křesťanské vizi je zároveň darem Božím a plodem svobodné a rozumné činnosti člověka, který v pravdě a v lásce sleduje společné dobro. „Tento racionální a morální řád se opírá právě o rozhodnutí svědomí lidských bytostí v souladu svých vzájemných vztahů a při respektování spravedlnosti pro všechny.“[6]

Jak tedy dosáhnout tohoto ambiciózního cíle míru?

Cesta zvolená Radou Evropy spočívá především v prosazování lidských práv, k nimž se pojí rozvoj demokracie a právního státu. Je to obzvláště cenná práce, jež má mnoho etických a sociálních implikací, poněvadž na správném chápání těchto pojmů a ustavičné reflexi o nich závisí rozvoj našich společností, jejich mírumilovné soužití i jejich budoucnost. Tato snaha je jedním z velkých přínosů, které Evropa nabídla a dosud nabízí celému světu.

Na tomto místě proto cítím povinnost poukázat na důležitost evropského vkladu a evropské odpovědnosti za kulturní rozvoj lidstva. Chtěl bych začít obrazem převzatým od jednoho italského básníka z 20. století Klementa Rebory, který v jedné ze svých básni opisuje topol s jeho větvemi pnoucími se k nebi a chvějícími se větrem, jeho pevný a tuhý kmen a hluboké kořeny vnořené do země.[7] Evropu můžeme v jistém smyslu chápat podle tohoto obrazu.

Během svých dějin se vždycky vypínala vzhůru, k novým a ambiciózním cílům, živena nenasytnou touhou po poznání, rozvoji, pokroku, pokoji a jednotě. Avšak povznesení mysli, kultury a vědeckých objevů je možné jedině díky pevnosti kmene a hloubce kořenů, které jej živí. Zmizí-li kořeny, kmen pomalu chátrá, až odumře, větve kdysi vzpřímené a bujné se nakloní k zemi a opadnou. Tady tkví možná jeden z paradoxů, který je izolované vědecké mentalitě nejvíce nepochopitelný, že totiž k cestě do budoucnosti je zapotřebí minulost, hluboké kořeny a také odvaha neskrývat se před přítomností a jejími výzvami. Je zapotřebí paměť, odvaha, zdravá a lidská utopie.

Na druhé straně – poznamenává Rebora – „kořen je vnořen tam, kde nejvíce je pravdy“. Kořeny se živí pravdou, která je potravou a životní mízou jakékoli společnosti, která chce být opravdu svobodná, lidská a solidární. Pravda apeluje na svědomí, které nelze redukovat na podmíněnost a které je schopno poznat vlastní důstojnost, otevřít se absolutnu, stát se zdrojem základních rozhodnutí vedených hledáním dobra pro druhé i pro sebe a být místem zodpovědné svobody.[8]

Je třeba mít na paměti, že bez tohoto hledání pravdy se každý stává měřítkem sebe samého a svého jednání, čímž se otevírá cesta subjektivistické afirmaci práv, takže pojem lidského práva, které má samo o sobě všeobecnou platnost, je nahrazen individualistickým pojetím práva. To vede k zásadní nevšímavosti vůči druhým a k prosazování globalizace lhostejnosti, jež vzniká z egoismu, jako plod pojetí člověka neschopného přijmout pravdu a autenticky žít sociální dimenzi.

Takovýto individualismus ochuzuje lidství a působí kulturní sterilitu, poněvadž fakticky amputuje plodné kořeny, z nichž vyrůstá strom. Z indiferentního individualismu roste kult blahobytu, jemuž odpovídá skartační kultura, do níž jsme ponořeni. Máme vskutku příliš věcí, které často k ničemu nejsou, ale nejsme už s to vytvářet autentické lidské vztahy, zakládající se na pravdě a vzájemném respektu. Takto nám dnes před očima vyvstává obraz Evropy raněné mnoha minulými zkouškami, ale také nynějšími krizemi, jimž už patrně není schopna čelit vitalitou a energií, kterou měla v minulosti. Evropy trochu unavené a pesimistické, která se cítí být obklíčena novotami, pocházejícími z jiných kontinentů.

Můžeme se Evropy zeptat: kde je tvoje síla? Kde je ona ideální tenze, která tvoje dějiny oživovala a činila velkými? Kde je tvůj zvědavý podnikatelský duch? Kde je tvá žízeň po pravdě, kterou jsi až dosud s nadšením předávala světu?

Odpovědi na tyto otázky určí budoucnost kontinentu. Na druhé straně, abychom se vrátili k obrazu básníka Rebory, kmen bez kořenů může mít nadále zdání vitality, ale jeho vnitřek se vyprazdňuje a odumírá. Evropa musí přemýšlet o tom, zda její nezměrný humanistický, umělecký, technický, sociální, politický, ekonomický a náboženský odkaz je pouhým muzeálním skvostem minulosti, anebo zda je ještě schopen inspirovat kulturu a zpřístupňovat svůj odkaz celému lidstvu. V odpovědi na tuto otázku má Rada Evropy a její instituce roli primárního významu.

Myslím zvláště na roli Evropského tribunálu pro lidská práva, který je jakýmsi svědomím Evropy, pokud jde o respektování lidských práv. Mým přáním je, aby toto svědomí stále více zrálo nikoli pouhým konsenzem mezi stranami, nýbrž jako plod tíhnutí k oněm hlubokým kořenům, jež jsou základem, na kterém se otcové zakladatelé rozhodli stavět soudobou Evropu.

Spolu s kořeny, které je třeba hledat, nacházet a udržovat naživu každodenním procvičováním paměti, poněvadž jsou genetickým pokladem Evropy, existují také aktuální výzvy kontinentu, které nás zavazují k neustálé kreativitě, aby tyto kořeny byly plodné dnes a mířily k utopiím budoucnosti. Dovolím si zmínit pouze dvě: výzvu multipolarity a výzvu transverzálnosti.

Dějiny Evropy nás mohou zavést k tomu, že je pochopíme naivně jako bipolaritu nebo nanejvýš tripolaritu (zmiňme dávnou koncepci: Řím – Byzanc – Moskva) a budeme se pohybovat uvnitř schématu, které je plodem geopolitických a hegemonických redukcionismů a v němž budeme interpretovat přítomnost a projektovat se do budoucí utopie.

Dnes se věci takto nemají, a tudíž můžeme legitimně mluvit o Evropě multipolární. Tenze – jak ty, které budují, tak ty, které rozkládají – se vytvářejí mezi mnoha kulturními, náboženskými a politickými póly. Evropa dnes čelí výzvě „globalizovat“ tuto multipolaritu originálně. Kultury se nutně neidentifikují se zeměmi. Některé z nich mají kultury různé a některé kultury se vyjadřují najednou v různých zemích. Totéž se děje s politickými, náboženskými a asociativními výrazy.

Globalizovat multipolaritu originálně s sebou nese výzvu konstruktivní harmonie osvobozené od hegemonie, která, ačkoli by se pragmaticky mohlo zdát, že cestu usnadňuje, nakonec kulturní a náboženskou originalitu národů zničí.

Mluvit o evropské multipolaritě znamená mluvit o národech, které se rodí, rostou a projektují do budoucnosti. Úkol globalizovat multipolaritu Evropy si nelze představovat za pomoci kulové plochy, na níž je všechno stejné a uspořádané, avšak která je reduktivní, protože každý bod je stejně vzdálen od středu. Spíše poslouží obraz mnohostěnu, v němž harmonický celek všeho uchovává zvláštnost každé ze svých částí. Dnes je Evropa multipolární ve svých vztazích a tenzích. Nelze myslet, ani budovat Evropu bez důkladného přijetí této multipolární reality.

Další výzvou, kterou bych rád zmínil, je transverzálnost. Vyjdu ze svojí osobní zkušenosti: na setkáních s politiky různých evropských zemí jsem mohl zaznamenat, že mladí politici se vyrovnávají s realitou z odlišné perspektivy než jejich starší kolegové. Ukazuje se to na mladých politicích různých stran. Tento empirický údaj indikuje jednu skutečnost dnešní Evropy, od níž na cestě kontinentální konsolidace a při její budoucí projekci nelze odhlížet, totiž počítat s touto transverzálností, která se vyskytuje v různých oblastech. Nelze to rovněž bez dialogu mezigeneračního. Kdybychom dnes chtěli definovat kontinent, museli bychom mluvit o dialogické Evropě, jež působí, aby transverzálnost mínění a reflexí sloužila harmonicky sjednoceným národům.

Přijetí této transverzální komunikace obnáší nejenom generační empatii, ale i dějinnou metodologii růstu. V politickém světě nynější Evropy se ukazuje sterilita dialogu vedeného pouze uvnitř (politických, náboženských a kulturních) organismů vlastní příslušnosti. Dějiny dnes žádají schopnost vyjít k setkání ze struktur, které zadržují vlastní identitu, aby se stala silnější a plodnější v bratrské konfrontaci transverzálnosti. Evropa, která vede dialog jenom v rámci členů uzavřených ve svých skupinkách, zůstává stát na půli cesty. Je zapotřebí mladého ducha, který výzvu transverzálnosti přijme.

Z této perspektivy přijímám kladně ochotu Rady Evropy investovat do mezikulturního dialogu, včetně jeho náboženské dimenze prostřednictvím Setkání o náboženské dimenzi interkulturního dialogu. Jde o blahodárnou příležitost k otevřené, uctivé a obohacující výměně mezi lidmi a skupinami různého původu, etnických, jazykových a náboženských tradic v duchu porozumění a vzájemného respektu.

Zdá se, že tato setkání jsou obzvláště důležitá v nynějším multikulturním a multipolárním prostředí při hledání vlastní tváře, aby se evropská identita formovaná během staletí moudře pojila s instancemi, které přicházejí od jiných národů vstupujících na tento kontinent.

V této logice je třeba chápat, že vklad křesťanství může dnes přispívat evropskému kulturnímu a sociálnímu rozvoji v prostředí správných vztahů mezi náboženstvím a společností. V křesťanské vizi jsou rozum a víra, náboženství a společnost povolány vzájemně se osvěcovat, podporovat se, a je-li to nezbytné, očišťovat se navzájem od ideologických extremismů, do nichž mohou upadat. Celá evropská společnost nemůže nemít užitek z oživeného spojení obou těchto oblastí jednak proto, aby čelila náboženskému fundamentalismu, který je především nepřítelem Boha, a jednak proto, aby napravovala „redukovaný“ rozum, který zneuznává člověka.

Dosti početná a aktuální jsou témata, která, jak jsem přesvědčen, mohou posloužit vzájemnému obohacování a v nichž katolická církev prostřednictvím Rady Evropských biskupských konferencí (CCEE) může spolupracovat s Radou Evropy a poskytovat značný přínos. Je to ve světle toho, co jsem před chvílí řekl, především oblast reflexe o lidských právech, o nichž je vaše organizace často povolána uvažovat. Myslím zejména na témata spojená s ochranou lidského života, delikátní otázky, které musí být podrobeny pozornému zkoumání, přičemž je třeba brát v úvahu pravdu o celé lidské bytosti a neomezovat se jenom na specifické lékařské, vědecké či právnické kruhy.

Podobně početné jsou výzvy soudobého světa, jež vyžadují studium a společné nasazení, počínaje přijímáním migrantů, kteří potřebují zejména to, co je k životu nezbytné, ale především je třeba uznat jejich osobní lidskou důstojnost. Potom je zde celá závažná problematika práce, zejména vzhledem k vysoké nezaměstnanosti mladých, která existuje v mnoha zemích - to je skutečná hypotéka do budoucnosti, ale také otázka důstojnosti práce.

Hluboce si přeji, aby nastoupila nová sociální a ekonomická spolupráce vymaněná od ideologické podmíněnosti a schopná vyrovnávat se s globalizovaným světem, uchovávat naživu onen smysl pro vzájemnou solidaritu a lásku, jenž tolik poznamenal tvář Evropy díky velkodušné práci stovek mužů a žen, z nichž některé katolická církev pokládá za svaté a kteří se během staletí přičinili o rozvoj kontinentu jednak podnikatelskou činností a jednak výchovně-vzdělávacím dílem na povznesení lidství. Zvláště tyto dvě posledně jmenované aktivity představují důležitý opěrný bod pro mnohé chudé lidi, kteří v Evropě žijí. Kolik jich jenom je na našich ulicích! Žádají nejenom chléb k obživě, což je to nejelementárnější právo, ale také znovuobjevení hodnoty vlastního života, kterou chudoba potlačuje, a znovunalezení důstojnosti, kterou propůjčuje práce.

Nakonec je jedním z témat, která vyžadují naši reflexi a naši spolupráci, ochrana životního prostředí, naší milované Země, jež je velkým zdrojem, který nám daroval Bůh, a která je nám k dispozici nikoli proto, aby byla pošlapána, vykořisťována a ponížena, nýbrž proto, abychom mohli důstojně žít a těšit se z její krásy.

Pane generální tajemníku, paní předsedkyně, Excelence, dámy a pánové!

Blahoslavený Pavel VI. prohlásil o církvi, že má „bohaté zkušenosti s člověkem“.[9] Následováním Krista se církev i přes hříchy svých dětí nesnaží ve světě o nic jiného, než sloužit a vydávat svědectví pravdě.[10] Nic jiného než právě tento duch nás vede, abychom poskytovali podporu putujícímu lidstvu.

V tomto duševním postoji Svatý stolec zamýšlí pokračovat ve spolupráci s Radou Evropy, která dnes má zásadní postavení při utváření mentality budoucích evropských generací. Jde o to, abychom společně, v plném rozsahu přemýšleli o otevření jakési nové agory, v níž se každá občanská i náboženská instance bude moci svobodně konfrontovat s ostatními a při zachování různosti prostředí a postojů bude oživována výlučně touhou po pravdě a budováním společného dobra. Kultura se totiž rodí vždycky ze vzájemného setkání, jež podněcuje intelektuální obohacení a kreativitu těch, kteří se jej účastní; a kromě toho, že je uskutečněním dobra, je také krásou. Je mým přáním, aby Evropa znovuobjevením svého historického odkazu a hloubky svých kořenů, přijetím svojí živé multipolarity a fenoménu dialogizující transverzálnosti opět nalezla onu mladost ducha, který ji učinil plodnou a velkou.
Děkuji.

Přeložil Milan Glaser


[1] Srov. Evangelii gaudium, 223.

[2] Pavel VI., Poselství k VIII. Světovému dni míru, 8. prosince 1974.

[3] Ibid.

[4] Srov. Evangelii gaudium, 226.

[5] Katechismus katolické církve, 2329 a Gaudium et spes, 81.

[6] Jan Pavel II., Poselství k XV. Světovému dni míru, 8. prosince 1981, 4.

[7] „Chvěje se ve větru veškeré listí topolu přísného, trýznivé vanutí všech jeho bolestí v úzkosti mysli: od kmene po větve listím se vyjadřuje, k nebi ční v koruně usebrané, pevně tkví kmenem v tajemství a kořenem je vnořen tam, kde nejvíce je pravdy.“ Il pioppo v Canti dell´Infermitá, ed. Vanni Scheiwiller, Milano 1957, 32.

[8] Srov. Jan Pavel II., Promluva k parlamentnímu shromáždění Rady Evropy, Štrasburk, 8. října 1988.

[9] Populorum progressio, 13.

[10] Srov. Ibid.



Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
25.11.14 Papež ve Štrasburku varoval před paradoxním zneužíváním lidských práv
25.11.14 Udržovat naživu demokracii před nátlakem neznámých impérií
30.10.14 Papež přijal předsedu Evropského parlamentu
7.10.14 Petrův nástupce vystoupí v Evropském parlamentu a Radě Evropy
11.9.14 Papež František v listopadu navštíví Evropský parlament



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2016 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu Real Audio  

Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Český kanál Rádia Vaticán na You Tube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež mluvil o mysterium iniquitatis v souvislosti s násilím páchaným v Sýrii

Kardinál Parolin o papežově cestě do Gruzie a Ázerbájdžánu

Gruzie – protrpěné svědectví malého katolického společenství

Katolíci v Ázerbájdžánu

Petrův nástupce: Odsouzenec k smrti je naším vzorem

Papežská kondolence k úmrtí bývalého izraelského prezidenta

Jezuité budou volit svého nového generálního představeného

Papež kázal o tom, co je duchovní neútěcha a jak si při ní počínat

Papež přijal vedení Světového židovského kongresu

Arcibiskup Minassian: papež přijíždí objasňovat, co je pravda, svoboda a pokoj

V Itálii přibývá žádostí o exorcismus, ale chybí exorcisté

Příčinou úbytku řeholníků je špatná interpretace koncilu

 Nově na webu
Svatý otec: Odpuštění na kříži

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): O lidském spiknutí proti pravdě

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Poslední amen

Rozhovory: Obdaroval mne otcovsko-bratrským vztahem

Homilie: Cyklus homilií dočasně přerušen

Archiv zpráv září 16
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  

Starší zprávy >

Náš tip

Svět je unaven lživými nadšenci

Paměť Boha není harddisk, nýbrž něžné srdce

Amoris laetitia činí krok směrem, kterým se vydal Wojtyla