Jako by byly dva světy, ve kterých žijeme. Jeden je konkrétní a každý jednotlivec v něm prožívá osudy své i svých blízkých; a druhý je mediální a všichni jsou s ním konfrontováni abstraktně, více či méně. Nezřídka se zdá, že tento abstrahovaný svět, líčený sdělovacími prostředky, ovlivňuje ten první, konkrétní a běžný svět mezilidských vztahů a citů mnohem více než je tomu v tom obráceném směru a než by tomu mohlo a mělo být. V médiích jsme konfrontování se světem plným chmur a zábavy. Nezřídka a snadno však zapomínáme, že jedno i druhé je zkresleno a přeceněno, byť ne nutně a vždycky nějakou kreativní zlovůlí, ale většinou jen obyčejnou omezeností vlastní každému člověku. Zintenzivňováním mediální komunikace jako bychom čím dál více naráželi na svoje vlastní meze i na meze těch druhých, a čím dál více se vyčerpávala schopnost vzájemně si rozumět pomocí slov, která používáme nebo jsme nuceni používat. Je to patrné zvláště na rovině věcí veřejných, která nezřídka působí dojmem neutěšeně rostoucího nedorozumění, které je plodem chybějící rozmluvy neboli dialogu. Tato absence porozumění se stále více a chtě nechtě přenáší do konkrétního světa osobních vztahů a citů každého z nás.
Zdá se jako by mezilidská komunikace zadrhávala tím více, čím širší a obecnější prostor chce ovládnout. Nejvíce tedy na globální úrovni. Tam je člověk vystaven největšímu pokušení uvíznout na mělčině abstraktních frází, které mu možná nabízejí vnitřní jistotu, že dosáhl pravdy, ale nezřídka vyvolávají střet v konkrétním světě jeho individuálních vztahů a citů.
Možná, že nominalismus opravdu není jen označením středověkého myšlenkového proudu, nýbrž žhavě soudobého trendu veřejné komunikace na politickém poli, jak na to upozorňuje nynější papež. Zdá se jako by docházelo k postupnému vysychání významu slov, protože se s nimi zachází svévolně. Překrucuje se jejich význam za určitým účelem, který zůstává více či méně skryt, což však nemění nic na tom, že tato slova kolují, uvádějí do omylu a udržují v omylu každého, kdo se chce s jejich pomocí dorozumět s druhým člověkem.
Systém totalitní vlády je budován nominalismem, jak papež upozornil na půdě Evropského parlamentu. Nejde ani tak o ideje, nýbrž o povinné užívání určitých slov, o předepsanou verbalizaci na způsob farizejských předpisů duchovního zesvětšťování, jimiž se vláda nad tímto světem svěřuje do rukou lži.
V latinském znění evangelního verše svatého Jana (1,14) „Slovo se stalo tělem“ je užit výraz Verbum, což je také označení specifického slovního druhu, totiž slovesa. Výraz „Slovo“ je v češtině podstatné jméno a tento slovní druh navozuje statičnost a strnulost, zatímco Verbum“ je „sloveso“ a jako takové označuje děj, činnost. Vtělením Božího Slova se tak začínají dějiny spásy ve vlastním slova smyslu.
Povinná verbalizace, v níž se stále více svíjí soudobá mediální komunikace na politické rovině, je pohyb zcela protichůdný tomu, který vyjadřuje biblické sdělení Slovo se stalo tělem. Vtělením se totiž navíjí lidstvo do svobodného vztahu lásky k Bohu a k bližnímu. Přivádí k radosti, která je nefalšovaná a nepotřebuje sdělovací prostředky, nýbrž lidi.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
