Papež František tak, jak ho dnes známe, by neexistoval bez dvou let intenzívní formace v jezuitském noviciátě argentinského města Córdoba a bez pozdějších dvou let “vnitřního očišťování”, která prožil v témže městě jako obyvatel tamního řeholního domu (
Residencia Mayor) Tovaryšstva Ježíšova. Tuto tezi zastávají córdobští novináři Javier Cámara a Sebastián Pfaffen, kteří za souhlasu a vydatné spolupráce současného Petrova nástupce přicházejí na trh s knihou, nazvanou “Tamten František” (
Aquel Francisco, Córdoba, Raíz de dos, 2014). Obsáhlé úryvky z úvodního slova obou autorů a z předmluvy jezuitského spolubratra, O. Ángela Rossiho, přináší k papežovým dnešním 78. narozeninám vatikánský list
L´Osservatore Romano.
Vnitrozemská Córdoba, vzdálená asi 700 km od hlavního města, přivítala buenosaireského rodáka poprvé v letech 1958-1960. Dějiny města jsou hluboce provázané s působením Tovaryšstva Ježíšova, které tu v 17. a 18. století vystavělo řadu sakrálních a školských budov i původní univerzitu (dnes známých jako komplex
Manzana Jesuítica, zapsaný do seznamu světového dědictví UNESCO).
„Zde během noviciátu mladý Bergoglio utvářel svůj život podle ignaciánské spirituality, která věřícího člověka přivádí k radikálnímu přilnutí k Ježíšovu evangeliu a ke kosmické vizi světa a událostí vlastního nebo cizího života. Tyto události nelze podle světských kategorií utřídit do přihrádek, označených „levice“ či „pravice“, „ortodoxie“ či „heterodoxie“, „konzervatismus“ či „progresismus“. Bergoglio, papež František, žije a vyzývá k životu podle duchovního rozlišování, které denně uskutečňuje v modlitbě, rozhovoru s Bohem, Ježíšem, Pannou Marií a se žádostí o přímluvu sv. Josefa, svého oblíbeného patrona. Vše, co Bergoglio měl nebo má v rukou – jeho život, vztah k moci a vládcům, mezilidské vztahy – prochází sítem ukázněného duchovního rozlišování, podle kterého vše, co pochází od Boha (…), musí nutně odpovídat cestě vtěleného Ježíše. Znamená to, že pro člověka, který dnes vede církev, jsou věci Boží pouze tehdy, když napodobují Ježíšovu pokoru, službu druhým, jeho pokoření, ponížení a kříž“, píší autoři a evokují také konkrétní obrazy ze života mladého novice:
Papež, který dnes reformuje římskou kurii, je tentýž chlapec, který v noviciátě obědval vkleče, líbal nohy svých představených a umýval se studenou vodou uprostřed zimy. O sobotách a nedělích chodil do nuzných obydlí čtvrti Pueyrredón, učil chudé děti katechismus, hrál si s nimi a dělil se o jídlo. Tentýž novic, který byl pohnutý až k slzám, když v městské nemocnici zjistil, že jedna žena podvádí umírajícího muže s ošetřujícím lékařem. Tehdy, jak řekl, odhalil „sociální ránu nevěry“. Onen mladík, který se modlil růženec ve stínu araukárie, která jediná odolala po zbourání budovy jezuitského noviciátu v sedmdesátých letech.
Druhý córdobský pobyt se datuje léty 1990-1992 a provázely jej zcela odlišné okolnosti. Jak vysvětluje v předmluvě O. Ángel Rossi, sám Bergoglio tyto roky definoval jako „dobu temnoty a stínů“, „moment vnitřního očišťování“. Literáti mluví o druhé cestě, mystikové o druhé konverzi, poznamenává argentinský kněz. Autoři knihy se podrobně věnují důvodům tohoto nuceného vyhnanství. „Byl vyhoštěn, umlčen a v tichosti odepsán, protože ostatním vadil asi tak jako kamínek v botě. Bergoglio však přijal tuto evangelní pouť ticha a ponížení. Z kamene, který stavitelé odhodili, se stal kvádr nárožní, onen kámen, na kterém Ježíš staví svou církev“, čteme v úvodu knihy „Tamten František“. Když se její autoři dotazovali Svatého otce, co pro jeho řeholní formaci znamenaly oba córdobské pobyty, s přesvědčením odpověděl:
„Má léta v Córdobě byla určitým způsobem rozhodující pro duchovní solidnost. Byl jsem tam nejprve jako novic a poté dva roky jako kněz, který prožíval vnitřní noc a temnotu. Ale zároveň mi tato léta umožnila vykonávat apoštolát a pomohla mi k tomu, abych se jako pastýř upevnil“, uvedl dnešní jubilant pro argentinské novináře Javiera Cámaru a Sebastiána Pfaffena.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
