RadioVaticana.va

   23. 10. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denní­ch pořadů       

Hlavní­ stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.3497
Poslechem z webových stránek.2262
Četbou textů na webových stránkách.4032
Poslechem i četbou.2343


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání­

Odkazy


Zasílání­ novinek

Nejčtenější­

Papež: Obavám se, že jsem špatně interpretován; podstupuji pastorační riziko

Papež: Říkáme si křesťané, ale nevěříme v Boha ani v člověka

Setkání pro katolíky „v neregulérní“ situaci




Eeská provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Eeská republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory senioru

Návštěva papeže v České republice





 
Zprávy

  

22.12.2014 

Papežův katalog „kuriálních nemocí“ ke společnému zpytování svědomí

Vatikán. Papež František se dnes v Klementinském sále setkal se svými spolupracovníky z římské kurie k tradiční výměně vánočních blahopřání. Petrův nástupce při této příležitosti pronáší obsáhlou promluvu, v níž reflektuje pastorační službu Apoštolského stolce. V samotném úvodu Svatý otec všem pracovníkům římské kurie „srdečně poděkoval za každodenní nasazení ve službě Svatému stolci, katolické církvi, místním církvím a Petrovu nástupci.“

„A spolu s vámi - řekl dále papež - chci poděkovat Pánu za uplynulý rok a za všechno dobro, které prostřednictvím služby Svatého stolce štědře prokazoval, a prosit Jej za odpuštění nedostatků, jichž jsme se dopustili myšlenkami, slovy, skutky a opomenutími. Vycházeje z této prosby o odpuštění,“ papež pak vyzval ke „zpytování svědomí za účelem přípravy našeho srdce na slavnost Narození Páně“.

Petrův nástupce se zamýšlel nad římskou kurií jakožto Kristovým Tělem, »při jehož budování – jak říká Druhý vatikánský koncil – se uplatňuje různost údů a úkolů. Jeden a týž Duch rozděluje k užitku církve své různé dary podle svého bohatství a podle potřeby služeb v církvi« (Lumen gentium, 7). „Je krásné – poznamenal papež – dívat se na římskou kurii jako na vzorek církve, tedy jako na „tělo“, které vážně a každodenně usiluje o to, aby bylo více živé, zdravé, harmonické a sjednocené v sobě a s Kristem.

Poněvadž je kurie dynamickým tělem nemůže žít bez výživy a péče. Kurie – jako církev – nemůže žít bez vitálního, osobního, autentického a zdravého vztahu s Kristem. Člen kurie, který se denně neživí tímto pokrmem, stává se byrokratem (formalistou, funkcionářem či pouhým zaměstnancem), tedy větví, která usychá, odumírá a je vyhozena. Každodenní modlitba, stálá účast na svátostech, zejména na eucharistii a smíření, denní kontakt s Božím slovem a spiritualita projevující se činorodou láskou, jsou vitální stravou každého z nás. Všichni mějme jasno v tom, že bez Něho nemůžeme činit nic (Jan 15,8).“

„Upřímný vztah k Bohu – pokračoval papež – živí a posiluje společenství s druhými, takže čím více jsme vnitřně spojeni s Bohem, tím více jsme spojeni mezi sebou, protože Boží Duch sjednocuje a zlý duch rozděluje.“ Papež pak přešel k samotnému zpytování svědomí a načrtnul jakýsi „katalog možných kuriálních nemocí“, které „jsou v našem kuriálním životě nejobvyklejší“. Po vzoru otců pouště, kteří takovéto katalogy duchovních nemocí pořizovali, pak František představil seznam patnácti „chorob či pokušení, které oslabují naši službu Pánu“:

1. Nemoc spočívá v pocitu „nesmrtelnosti“, „imunity“ nebo dokonce „nezastupitelnosti“, přičemž se opomíjí nezbytná a obvyklá kontrola. Kurie, která neprovádí sebekritiku, neaktualizuje se a nesnaží se být lepší, je tělem nemocným. Pravidelná návštěva hřbitovů by nám umožnila spatřit jména mnoha lidí, z nichž někteří možná měli za to, že jsou nesmrtelní, imunní a nezastupitelní! Je to nemoc pošetilého boháče z evangelia, který se domníval, že bude žít věčně (srov. Lk 12,13-21), a také těch, ze kterých se stali páni a pokládají se za nadřazené vůči všem a nikoli za služebníky všech. Často tato choroba plyne z patologie moci, z »komplexu vyvolených«, narcismu, který nadšeně hledí na svůj vlastní obraz a nevidí Boží obraz ve tváři ostatních. Zvláště těch nejslabších a potřebných. Protilékem na tuto epidemii je milost cítit, že jsme hříšníci a říkat si z celého srdce: „Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat“ (Lk 17,10).

2. Druhou nemoc nazval papež „martismem“ (od jména Marta) a spočívá v přehnané aktivitě. Jsou jí postiženi ti, kteří se pohrouží do práce natolik, že nevyhnutelně opomíjejí „ten nejlepší úděl“, totiž posadit se Pánu k nohám (srov. Lk 10,38-42). Proto Ježíš svoje učedníky nabádal, ať si „trochu odpočinou“ (srov. Mk 6,31), neboť opomíjet nezbytný odpočinek vede ke stresu a nervozitě. Pro toho, kdo skončil svoje poslání, je odpočinek nezbytný a povinný a je třeba jej trávit seriózně. Pobýt nějaký čas s příbuznými a respektovat volné dny jako chvíle duchovní i fyzické obnovy. Je zapotřebí osvojit si poučení Kazatele, který říká, že „všechno má svůj čas“ (Kaz 3,1-15).

3. Třetí nemoc spočívá v mentálním a duchovním „zkamenění“ a jsou jí stiženi ti, kdo mají srdce z kamene a jsou tvrdošíjní (Sk 7,51-60); ti kdo postupně ztrácejí vnitřní klid, živost a smělost, skrývají se za papíry, stávají se „mechanismem praktik“ a nikoli „Božími muži“ (srov. Žid 3,12). Je to nebezpečí ztráty nezbytné lidské vnímavosti, která nám umožňuje plakat s plačícími a radovat se s radujícími! Je to nemoc těch, kdo přicházejí o „Ježíšovo smýšlení“ (srov. Flp 2,5-11), protože jejich srdce postupem času tuhne a stává se neschopným milovat bezpodmínečně Otce i bližního (srov. Mt 22,34-40). Být křesťanem totiž znamená „mít v sobě to smýšlení, jaké měl Ježíš Kristus“ (Flp 2,5), cítění pokory a odevzdanosti, odstupu a štědrosti.

4. Čtvrtou nemocí je přepjaté plánování a funkcionářství. Dochází k tomu, když apoštol všechno puntičkářsky plánuje a věří, že vytvořením dokonalého plánu se věci skutečně pohnou, přičemž se stává účetním či komercialistou. Dobře vše připravit je nezbytné, ale vystříhat se přitom pokušení chtít obsáhnout a pilotovat svobodu Ducha svatého, která zůstává vždycky větší, štědřejší než jakékoli lidské plánování (srov. Jan 3,8). Tato choroba propuká, poněvadž „je vždy snadnější a pohodlnější uvelebit se ve vlastních statických a neměnných pozicích. Ve skutečnosti církev prokazuje věrnost Duchu svatému do té míry, do jaké si nečiní nárok Jej řídit a ochočit. Duch svatý je svěžestí, fantazií a novostí.“

5. Pátou nemocí je špatná koordinace. Nastává, když se oslabuje společenství mezi jednotlivými údy, tělo ztrácí svoji harmonickou funkčnost a ukázněnost a stává se orchestrem produkujícím hluk, protože jednotlivé údy nespolupracují a neprožívají ducha společenství a týmu. Když noha říká ruce „nepotřebuji tě“ anebo ruka hlavě „poroučím já“ působí to rozpaky a pohoršení.

6. Šestou nemocí je duchovní Alzheimer, tedy zapomenutí na „dějiny spásy“, osobní dějiny s Pánem, na „první lásku“ (Zj 2,4). Jde o postupný úpadek duchovních schopností, který dříve či později způsobí člověku vážný handicap, takže není schopen konat žádnou autonomní aktivitu a žije ve stavu absolutní závislosti na svých často imaginárních pohledech. Vidíme to na těch, kteří zapomněli na svoje setkání s Pánem; na těch, kteří postrádají deuteronomický smysl života; na těch, kteří kompletně závisejí na svojí přítomnosti, na svých vášních, rozmarech a mániích; na těch, kteří kolem sebe budují bariéry a zvyky a stávají se stále více otroky idolů, které si vyrobili vlastníma rukama.

7. Sedmou nemocí je hašteřivost a prázdná sláva, když se zdání, barva šatů a odznaky cti stanou primárním životním cílem a zapomene se na slova sv. Pavla: »Nic nedělejte z hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího než je sám« (Flp 2,3). Je to choroba, která z nás činí falešné muže a falešné ženy, žijící falešným »mysticismem« a falešným »kvietismem«. Samotný sv. Pavel takové označuje za „nepřátele Kristova kříže“, protože „se vychloubají tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské“ (Flp 3,19).

8. Osmou nemocí je existenciální schizofrenie. Je to choroba těch, kdo žijí dvojím životem; plod typického pokrytectví průměrnosti a postupující duchovní prázdnoty, kterou nemohou zaplnit doktoráty či akademické tituly. Choroba, která postihuje často ty, kteří opustí pastorační službu a zabývají se pouze úředničinou, čímž ztrácejí kontakt s realitou a s konkrétními lidmi. Vytvářejí si tak svůj paralelní svět, ve kterém dávají stranou všechno, co přísně učí druhé, a ve skrytu sami začínají žít životem značně nevázaným. Při této chorobě je nanejvýš urgentní a nezbytná konverze (srov. Lk 15,11-32).

9. Devátou nemocí jsou řeči, reptání a drby. O ní jsem mluvil už mnohokrát, ale nikde ne dostatečně. Je to vážná choroba, která začíná snadno, někdy třeba jen pár slovy, zmocní se člověka a učiní z něj „rozsévače koukolu“ (kterým je satan) a v mnoha případech „chladnokrevného vraha“ pověsti vlastních kolegů a spolubratrů. Je to nemoc zbabělců, kteří nemají odvahu mluvit zpříma a mluví za zády. Svatý Pavel varuje: „Dělejte všecko bez reptání a váhání. Tak z vás budou lidé bezúhonní a bezelstní“ (Flp 2,14-15). Bratři, střežme se terorismu klevet!

10. Desátou nemocí je zbožšťování představených. Je to choroba těch, kdo nadbíhají představeným a doufají, že se jim od nich dostane přízně. Jsou oběťmi kariérismu a oportunismu, prokazují čest lidem a nikoli Bohu (srov. Mt 23,8-12). Takoví prožívají službu jenom s myšlenkou na to, co mají dostat a nikoli na to, co mají dát. Jsou malicherní, nešťastní a inspirovaní pouze vlastním a fatálním sobectvím (srov. Gal 5,16-25). Tato choroba může postihnout i představené, když nadbíhají některým svým spolupracovníkům, aby si vymohli jejich poddanost, loajalitu a psychologickou závislost, ale konečným výsledkem je opravdová komplicita.

11. Jedenáctou nemocí je lhostejnost vůči druhým, když někdo myslí pouze na sebe a ztrácí upřímnost a vřelost lidských vztahů; když někdo zkušenější nedá své poznání k dispozici méně zkušenému kolegovi; když se někdo dobere určitého poznání a drží si jej pro sebe, místo aby jej pozitivně sdílel s ostatními; když se někdo z nevraživosti či potměšilosti těší ze selhání druhého, místo aby jej pozvedl a povzbudil.

12. Nemoc pietních tváří, totiž nevrlých a sveřepých lidí, kteří se domnívají, že k vážnosti potřebují melancholickou a přísnou tvář a s druhými – zvláště těmi, které považují za podřadné – zacházejí rigidně, tvrdě a arogantně. Tato teatrální přísnost a neplodný pesimismus jsou ve skutečnosti symptomem strachu a vlastní nejistoty. Apoštol se má snažit být zdvořilým, klidným, nadšeným a veselým člověkem, který všude rozdává radost. Srdce naplněné Bohem je šťastné, vyzařuje a předává radost všem okolo. Ihned je to vidět! Neztrácejme tedy onoho radostného ducha, oplývajícího humorem, ba sebeironií, jež nás činí lidmi oblíbenými i ve svízelných situacích. Velice nám prospěje dobrá dávka zdravého humoru. Je dobré často recitovat modlitbu sv. Tomáše Mora. Denně se ji modlím a dělá mi dobře.

13. Nemoc hromadění majetku nastupuje, když se apoštol snaží zaplnit existenciální prázdno ve svém srdci materiálními statky nikoli z nezbytnosti, nýbrž proto, aby se cítil bezpečným. Nic materiálního si totiž nemůžeme vzít s sebou, protože „rubáš nemá kapsy“ a všechny naše pozemské poklady – i kdyby to byly dárky – nikdy nebudou moci zaplnit toto prázdno, ba dokonce jej učiní náročnějším a hlubším. Těmto lidem Pán opakuje: »Říkáš ’Jsem bohatý, mám všeho dost, nic nepotřebuji’ a nevíš, že jsi ubohý, politováníhodný, chudý, slepý a nahý.. Buď tedy horlivý a dej se na pokání« (Zj 3,17-19). Hromadění jenom obtěžuje a neúprosně zpomaluje cestu! Napadá mne anekdota: Kdysi španělští jezuité popisovali Tovaryšstvo Ježíšovo jako „lehkou kavalerii církve“. Vzpomínám si na jednoho mladého jezuitu, který během stěhování nakládal na kamion svoje věci: kufry, knihy, předměty a dárky, a přitom poznamenal: to má být ta lehká kavalerie církve? Naše stěhování je příznakem této choroby.

14. Nemoc uzavřených kroužků, ve kterých se příslušnost k nějaké skupince stává silnější než příslušnost k Tělu a někdy i k samotnému Kristu. Také tato nemoc začíná vždycky dobrými úmysly, ale postupem času zotročuje a stává se rakovinou, která ohrožuje Tělo a způsobuje mnoho zla – pohoršení – zvláště těm nejmenším našim bratřím. Nejzáludnějším nebezpečím je sebeničení či palba do vlastních řad. Je to zlo, které zasazuje rány zevnitř (srov. slova Pavla VI., který v souvislosti se situací v církvi mluvil o „satanově dýmu, který nějakou štěrbinou pronikl do Božího chrámu“ – homilie 29. června 1972). A Kristus praví, že »každé království proti sobě rozdvojené zpustne« (Lk 11,17).

15. A poslední je nemoc světského profitu a exhibicionismů, když apoštol svoji službu transformuje na mocenské postavení a svoji moc na zboží, za něž získává světské zisky či větší moc. Je to choroba lidí, kteří nenasytně usilují o růst vlastní moci a za tímto účelem jsou schopni očerňovat, pomlouvat, nactiutrhat a diskreditovat druhé dokonce i v novinách a časopisech. Přirozeně proto, aby se exhibovali a dokázali, že jsou schopnější než druzí. Také tato nemoc Tělu velmi škodí, protože přivádí lidí k ospravedlňování jakéhokoli prostředku, jen aby se dosáhlo cíle, často ve jménu spravedlnosti a transparentnosti! Tady si vzpomínám na jednoho kněze, který si zval novináře, aby jim vyprávěl o soukromých a důvěrných – někdy smyšlených - záležitostech svých spolubratrů i farníků. Pro něj bylo důležité pouze to, aby byl na prvních stránkách, protože měl dojem, že je »mocný a přesvědčivý«, ale způsobil mnoho zla druhým i církvi. Chudák!

Bratři, tyto nemoci a takováto pokušení jsou přirozeně nebezpečím pro každého křesťana a pro každou kurii, komunitu, kongregaci, farnost a církevní hnutí a mohou se vyskytovat na rovině individuální i komunitní.

Je třeba vyjasnit si, že jedině Duch svatý – duše mystického Kristova Těla, jak praví Nicejsko-Cařihradský koncil: »Věřím.. v Ducha svatého, Pána a dárce života« - uzdravuje každou nemoc. Duch svatý podporuje každé upřímné úsilí o očistu a každou ochotu k obrácení. On nám umožňuje chápat, že každý úd má účast na posvěcení těla i na jeho oslabení. On je promotorem harmonie. »Ipse harmonia est« - říká sv. Basil. Svatý Augustin říká: »Dokud nějaká část patří k tělu, není jeho uzdravení beznadějné, avšak, co je odděleno, nelze ošetřit, ani uzdravit« (Sermo, CXXXVII, 1). Uzdravení je také plodem uvědomění si choroby a osobního i komunitního rozhodnutí léčit se trpělivě, pečlivě a vytrvale.“

Řekl mimo jiné papež František.

(mig)

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
22.12.16 Papež o reformě římské kurie: Rezistence jsou nezbytné a zdravé
11.3.16 Papež a jeho spolupracovníci zakončili duchovní cvičení
21.12.15 Papež k římské kurii: Milosrdenství ať nám ukazuje, kdy vykročit vpřed a kdy ustoupit
6.3.14 Papež v neděli zahájí duchovní cvičení
21.12.13 Papež František: Veřejně děkuji Pánu za světce v římské kurii



Hlavní­ stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež: Platit daň není modloslužebný úkon

Papež ke kněžím na postgraduálním studiu: Nepodlehněte akademismu a kariérismu

Svatý otec: Neupadejme do neopelagianismu nevěřícího v sílu svátostí

Noví blahoslavení mučedníci ze Španělska 1936-37

Patriarcha Bartoloměj: Františkův pontifikát je radikální

Neosočujme druhé, ale učme se moudrosti sebeobvinění

Papež: Když převládne zisk, z demokracie se stává plutokracie

Vatikán podporuje obnovu Ninivské planiny

Analyzovat encykliku Humanae vitae metodou Amoris letitia

Patriarcha Sako: Chránit člověka je přednější než ropné studny

Biskupové V4: Za Evropu a za pomoc blízkovýchodním uprchlíkům k návratu do vlasti

Pastýři církve potřebují modlitbu, aby neodstraňovali klíč k poznání

 Nově na webu
Svatý otec: Klást proti sobě Boha a císaře je fundamentalistický postoj

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): O volbách a „podpoře“ papeži Františkovi

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Libanonský cedr - 100 let Orientálu

Rozhovory: Caravaggio zevnitř

Homilie: O Crux, Ave Spes Unica

Archiv zpráv říjen 17
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     

Starší zprávy >

Náš tip

Adolescence není patologie

Potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konfliktů

Růst víry v kněžském životě