Řím.
„Kultura setkávání, kterou papež František doporučuje v
Evangelii gaudium, je klíčem k plodnému vztahu mezi islámem a Západem. Muslimský svět je však povolán ke kulturní revoluci, aby se smířil s modernitou a rázně odmítl hlasy fanatismu a násilí, prohlašuje pro list
Avvenire (28.1.2015) O. Samir Khalil Samir. Egyptský jezuita je uznávaným islamologem a vyučujícím Papežského institutu orientálních studií. V rozhovoru pro deník italských biskupů poukazuje na hlavní problém dnešního muslimského světa – tedy neschopnost skloubit víru s moderností. Při četbě Koránu je nutné používat rozum a dát prostor interpretaci, exegesi a kritickému duchu, jako to po staletí dělala katolická církev, vysvětluje. „V islámu ale převažuje mechanický přístup, který koranické verše, psané v sedmém století, nabízí jako recept na současné otázky. V tomto smyslu se ospravedlňuje násilí, které se v Mohamedově době široce praktikovalo, jak dokazuje islámská expanze v prvních desetiletích po jeho vystoupení. Násilí, které se dnes takto zdůvodňuje a dokonce oslavuje, nicméně bylo výrazem tehdejší dobové mentality.“
Podle O. Samira je tedy základní otázkou nový přístup ke Koránu a tradici. Osvícených myslitelů je v islámském světě příliš málo, jsou izolováni, často kritizování a neovlivňují masy. Svědomí muslimských věřících zcela zásadně formuje mešita, nikoli sociální sítě, jak se to jeví z našich sdělovacích prostředků. Naprostá většina považuje za závazné to, co slyší v pátečním kázání. Khutba má mnohem větší váhu než homilie katolického faráře. Věřící ve své časté nevědomosti – připomeňme čtyřicetiprocentní egyptský analfabetismus – plně důvěřují imámově interpretaci, která bohužel může fundamentalistická a volat k násilí v Božím jménu, podotýká jezuitský islamolog.
O. Samir nicméně zaznamenal snahu o moderní výklad Koránu z úst egyptského prezidenta. Al-Sisí vystoupil na univerzitě Al-Azhar, která je na světové úrovni hlavním centrem sunnitského myšlení a ročně formuje tisíce imámů. Vybídl k přímému úsilí v zastavení špatných interpretací islámu, které podněcují k násilí a k uzavřenosti vůči jiným komunitám. Egyptský prezident si zároveň položil otázku, jak je možné, že zbytek světa vnímá islám jako „zdroj strachu, nebezpečí, smrti a zkázy“. A dále: jak si někdo z muslimů může myslet, že dosáhne bezpečného cíle pouze odstraněním dalších sedmi miliard obyvatel? Jistě bude dlouho trvat, než se podobná slova stanou obecným míněním, soudí O. Samir, stojí však na počátku islámské kulturní revoluce.
Závěrečné úvahy věnuje egyptský jezuita účasti evropských muslimů na islámském fundamentalismu. Většina z nich se s takovou tendencí neztotožňuje, upřesňuje Samir. Extrémismus přitahuje ze dvou důvodů: prvním jsou chabé ideály Západu, na který se pohlíží jako na dekadentní společnost bez ryzího náboženského cítění. Druhým je kouzlo jasných příkazů, efektních hesel, příslib (ve skutečnosti neexistujícího) ráje a vidina osobní i kolektivní obnovy. „Když naroubujete laciný příslib na oslabený rozum, sklouzne se do fundamentalismu velice snadno“, dodává jezuita. Je tedy mezináboženský dialog utopií či výsadou intelektuálních kruhů? Nikoli, odpovídá O. Samir. Východiskem je společné lidství, které nás utváří. Jsme především lidé a v každodenním životě existuje mnoho příležitostí, kdy křesťané a muslimové zakoušejí, že je možné žít společně. „Začátkem dialogu je setkání. Z něho se rodí primární poznání druhého“, zdůraznil nedávno papež František ( při audienci pro Papežský institut arabistiky a islamologie, 24.1.2015). Je to závratná výzva, ale zároveň jediná možná cesta. Kdo navrhuje čelní střet, nahrává katům Islámského státu, uzavírá pro italský list Avvenire O. Samir Khalil Samir.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
