Nový portál Vatikánského rozhlasu

„»Pane chceš-li, můžeš mne očistit.« Ježíš s ním měl soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: »Chci, buď čistý« (srov. Mk 1,40-41). Ježíšův soucit! Ono „spolu cítění“, které Jej přibližovalo každému trpícímu člověku. Ježíš se nezdráhá, ba nechává se uchvátit bolestí a nouzí lidí jednoduše proto, že umí a chce „spolucítit“, protože má srdce, které se neostýchá mít „soucit“.

„Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech“ (Mk 1,45). To znamená, že Ježíš kromě uzdravení malomocného, vzal na sebe také marginalizaci, kterou ukládal Mojžíšský zákon (srov. Lv 13,1-2.45-46). Ježíš nemá strach z rizika přijmout utrpení druhého, nýbrž platí za to až do dna (srov. Iz 53,4).

Soucit vede Ježíše ke konkrétnímu jednání: k reintegraci toho, kdo je odsunut na okraj. Toto jsou tři klíčové pojmy, které církev předkládá v dnešní liturgii Slova: Ježíšův soucit vzhledem k marginalizaci a jeho úsilí o integraci.

Marginalizace: Mojžíš, který otázku malomocných pojal právnicky, žádal, aby byli odloučeni a odsunuti na kraj společnosti, dokud budou zasaženi svojí chorobou a prohlašuje je za „nečisté“ (srov. Lv 13,1-2.45-46).

Představte si kolik utrpení a zahanbení musel zakusit malomocný: fyzicky, sociálně, psychologicky a duchovně! Není jenom obětí nemoci, ale pociťuje za ni také vinu, je trestán za svoje hříchy! Je živoucí mrtvolou, „jako někdo, komu otec plivnul do tváře“ (srov. Nm 12,14).

Malomocný navíc zakouší strach, pohrdání, znechucení a je proto opuštěn od vlastních příbuzných, druzí se mu vyhýbají, je vytlačen na okraj společnosti, ba sama společnost jej vyhání a nutí žít na místech, která jsou daleko od zdravých, vylučuje ho. A to až do té míry, že přiblíží-li se k malomocnému někdo zdravý, je přísně postižen a často se s ním nakládá stejně jako s malomocným.

Je pravdou, že účelem těchto předpisů byla záchrana zdravých, ochrana spravedlivých. Jejich ochrana před každým rizikem spočívala v oddálení „nebezpečí“ tím, že se s nakaženým jednalo nelítostně. Proto také velekněz Kaifáš prohlásil: „Je pro vás lépe, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ“ (Jan 11,50).

Integrace: Ježíš obrací onu mentalitu uzavřenou ve strachu a vymezenou předsudky a mocně jí otřásá. Nicméně, neruší Mojžíšův zákon, nýbrž naplňuje jej (srov. Mt 5,17), když například prohlašuje kontraproduktivní účinnost zákona oko za oko a tvrdí, že Bůh nechce, aby dodržování soboty bylo na úkor člověka a zavrhovalo jej; anebo když neodsuzuje hříšnici, nýbrž zachraňuje ji před slepou horlivostí těch, kteří byli připraveni ji bez milosti kamenovat a považovat to za aplikaci Mojžíšova zákona. Ježíš obrací svědomí také horským kázáním (srov. Mt 5), když otevírá nové horizonty lidstvu a zjevuje plnost Boží logiky. Logiky lásky, která se nezakládá na strachu, nýbrž na svobodě, lásce, zdravé horlivosti a Boží touze po spáse: „Bůh, náš spasitel.. chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim 2,3-4). „Milosrdenství chci a ne oběti“ (Mt 12,7; Oz 6,6).

Ježíš, nový Mojžíš, chtěl uzdravit malomocného, chtěl se jej dotknout, chtěl jej znovu začlenit do společenství, aniž by musel sám sebe omezovat předsudky, přizpůsobovat se vládnoucí mentalitě lidí a dělat si starosti s nákazou. Ježíš odpovídá na prosbu malomocného bez váhání a bez obvyklých odkladů za účelem studia situace a všech eventuálních důsledků! Pro Ježíše je důležité především záchrana těch vzdálených, zahojení ran nemocných a reintegrace všech do Boží rodiny. Někoho to pohoršuje!

Ježíš nemá strach z tohoto druhu pohoršení! Nemyslí na uzavřené lidi, které pohoršuje dokonce uzdravení a kteří se pohoršují nad jakoukoli otevřeností a jakýmkoli krokem, který nezapadá do jejich mentálních a duchovních schémat, nad jakýmkoli pohlazením či něhou, která neodpovídá jejich myšlenkovým návykům a jejich rituální čistotě. Chtěl integrovat marginalizované, zachránit ty, kteří jsou odloučení (srov. Jan 10).

Jsou dvě logiky myšlení a víry: strach ze ztráty spasených a touha spasit ztracené. Také dnes někdy dochází ke zkřížení těchto dvou logik: té, kterou zastávají učitelé Zákona, totiž odsunout rizika na okraj a oddálit nakaženého člověka; a logiku Boha, který svým milosrdenstvím objímá a přijímá, integruje a přetváří zlo na dobro, odsouzení na spásu a vyloučení na zvěstování.

Tyto dvě logiky prostupují celými dějinami církve: marginalizace a reintegrace. Sv. Pavel plní Pánovo přikázání nést zvěst evangelia až na konec země (srov. Mt 28,19), způsobuje pohoršení, naráží na silný odpor a velkou nevraživost zejména u těch, kteří požadovali bezpodmínečné dodržování Mojžíšského Zákona také od obrácených pohanů. Také sv. Petr je komunitou tvrdě kritizován, když vstupuje do domu setníka Kornélia (srov. Sk 10).

Cesta církve od Jeruzalémského koncilu až podnes je nepřetržitě Ježíšovou cestou milosrdenství a integrace. To neznamená podceňovat nebezpečí nebo umožňovat vlkům přístup ke stádci, nýbrž přijímat litujícího ztraceného syna, rozhodně a odvážně hojit rány hříchu, vyhrnout si rukávy a nezůstat nečinně hledět na utrpení světa. Cestou církve je neodsuzovat navěky nikoho, šířit milosrdenství Boží ke všem lidem, kteří po něm s upřímným srdcem touží. Cesta církve spočívá právě ve vyjití ven z ohrádky, ve vyhledávání těch, kdo jsou vzdáleni na bytostných „periferiích“ života, a v plném přijetí Boží logiky, v následování Mistra, který řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní! Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“ (Lk 5, 31-32).

Uzdravením malomocného Ježíš nepůsobí žádnou škodu tomu, kdo je zdráv, ba dokonce jej vysvobozuje ze strachu; neuvádí jej do nebezpečí, ale dává mu bratra; neznevažuje Zákon, ale doceňuje člověka, kvůli němuž Bůh inspiroval Zákon. Ježíš vskutku osvobozuje zdravé z pokušení „staršího bratra“ (srov. Lk 15,11-32) a z tíhy závisti a reptání „dělníků, kteří nesli tíhu dne i horko“ (srov. Mt 20,1-16).

V důsledku toho láska nemůže být neutrální, aseptická, indiferentní, vlažná či nestranná! Láska je nakažlivá, nadchne a hrozí uchvácením! Pravá láska je totiž vždycky nezasloužená, bezpodmínečná a nezištná! (srov. 1 Kor 13). Láska je kreativní při hledání správného slovníku, aby se sdílela se všemi, kdo jsou pokládáni za nevyléčitelné a nedotknutelné. Je třeba najít ten správný slovník. Kontakt je ten opravdu komunikativní slovník, tentýž citový slovník, který malomocnému předal zdraví. Kolik jen uzdravení můžeme vykonat a způsobit, naučíme-li se tomuto kontaktnímu slovníku! Z malomocného se stal zvěstovatel Boží lásky. Evangelium říká: „Odešel a začal to horlivě rozhlašovat a tu událost rozšiřovat“ (Mk 1,45).

Drazí noví kardinálové, toto je Ježíšova logika, toto je cesta církve: nejenom přijímat a integrovat s evangelní odvahou ty, kdo klepou na naši bránu, ale jít bez předsudků a strachu hledat ty, kdo jsou vzdálení, a prokazovat jim zadarmo to, co jsme sami obdrželi zadarmo. „Kdo tvrdí, že v Kristu zůstává, má se i sám chovat tak, jak se choval on“ (1 Jan 2,6). Naprostá disponibilita ve službě druhým je naším rozpoznávacím znamením, jediným naším čestným titulem!

Dobře o tom přemýšlejte v těchto dnech, kdy se vám dostalo kardinálské hodnosti, a prosme o přímluvu Marii, Matku církve, která v první osobě zakusila marginalizaci v důsledku pomluv (srov. Jan 8,41) a vyhnanství (srov. Mt 2,13-23), aby nám vymohla být služebníky věrnými Bohu. Ona, která je Matkou, ať nás naučí nemít strach přijímat s jemnocitem ty, kteří jsou odsunuti na okraj, nemít strach před něhou a soucitem a ať nás oděje trpělivostí, až je budeme na jejich cestě doprovázet, aniž bychom hledali výsledky světského úspěchu; ať nám ukáže Ježíše a umožní nám kráčet jako On.

Drazí bratři noví kardinálové, s pohledem upřeným na Ježíše a naši Matku vás vybízím ke službě církvi takovým způsobem, aby křesťané, povzbuzeni naším svědectvím, nebyli pokoušeni být s Ježíšem a přitom nebýt s těmi, kdo jsou marginalizováni, a izolovali se tak do nějaké kasty, v níž není nic autenticky církevního. Vybízím vás sloužit ukřižovanému Ježíši v každém člověku, který je z jakéhokoli důvodu odsunut na okraj, a vidět Pána v každém vyloučeném člověku, který má hlad, žízeň a je neoděn; vidět Pána přítomného také v tom, kdo ztratil víru, vzdálil se od života své víry nebo se prohlásil za ateistu; Pána, který je ve vězení, nemocen, bez práce a pronásledován; Pána, který je v malomocném na těle i na duši a v diskriminovaném! Neobjevíme Pána, pokud doopravdy nepřijmeme toho, kdo je odsunut na okraj! Pamatujme stále na svatého Františka, který neměl strach z přijetí malomocného a toho, kdo trpí jakýmkoli druhem marginalizace. Drazí bratři, evangelium marginalizovaných ve skutečnosti odhaluje a vyjevuje naši věrohodnost!

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie