Nový portál Vatikánského rozhlasu

V rozhovoru pro časopis Famille chrétienne(22. června 2015) se francouzského filosofa ptal Antoine Pasquier.

V čem je podle vás encyklika Laudato si´ epochální, podobně jako byla ve své době encyklika Rerum novarum?

„Epochální je to, co ukazuje určitou dobu a zároveň tuto dobu překonává, tak trochu jako vycházející slunce, které stoupá a osvěcuje krajinu. Přesně k tomu dochází tímto textem. Ukazuje, co je specifické pro naši dobu, totiž technokratické paradigma a činí tak pomocí těch největších, ale i těch nejjednodušších tajemství: trojičního společenství a společenství veškerého stvoření, toho, o čem reflektují největší teologové, a toho, co zakouší v první osobě každý zamilovaný. Je to jako by se katolicismus uprostřed extrémního nebezpečí, ve kterém se nacházíme, stal fyzickým faktem. Encyklika Pacem in terris se obracela ke všem lidem dobré vůle, zatímco Laudato si´ se obrací jednoduše ke všem lidem. Ekologické vědomí nás vede k poznání, že obýváme „společný dům“ a že tento společný dům jako každý dům předpokládá společného Otce.“

Úcta k přírodě vychází podle papeže z úžasu nad stvořením. Proč se lidé omezují na materialistický pohled?

„Na počátku jsme všichni kontemplativní. Je to zdroj dětství. Mladý člověk je pohnut k vědeckému studiu především úžasem, který zakouší před přírodnímu úkazy. Pouze obdiv a láska mohou uvádět do pohybu. Tento pohyb je však často vychýlen vůlí k moci, která postrádá vděčnost. Tak se v průmyslové škole, kam nastoupí dotyčný mladík, přehlíží to, co v sobě tyto úkazy mají úchvatného, a přechází se od úžasu ke kalkulu, ovládání a utilitarismu, který ignoruje počáteční impuls touhy po poznání. A protože jsme byli dětmi na kolenou naší matky spolu s otcem, který nám ukazoval krásu kopretiny, máme touhu tento svět inteligentně pochopit. Vyvstává však vůle vyrábět lidičky bez otce a bez matky, zmocnit se kopretiny a zredukovat ji na užitek či funkci. A tak zrazujeme nejenom stvoření, ale také sami sebe.“

Papež se posouvá velmi daleko ve své kritice ekonomického a finančního systému. Konzumismus je pro něj neomezený růst. Proč je tato mánie konzumu nebezpečná a proč je nezbytné klást mu meze?

„Kladení mezí se ospravedlňuje důrazem na nedostatek přírodních zdrojů. Dobře. To však nestačí, protože se tak vytrácí pozitivní povaha omezení. Omezení není odřeknutí, nýbrž tvrzení. Pro starověk platí, že co má meze, má formu, zatímco to neomezené, je nedokonalé, beztvaré, bez kontur. Omezovat se ve svých prostředcích umožňuje dělat věci rovnou (např. poezii můžete tvořit jen za pomoci tužky a papíru). A omezit konzumaci produktů umožňuje otevřít se lidskému společenství. Tomáš Akvinský říká, že „střídmost jakožto ctnost nevylučuje všechno potěšení, ale pouze takové, které je zbytečné a nezřízené; a z tohoto důvodu otevírá vůči vlídnosti, přátelství a radosti.“ Nadbytek zboží nezamezuje beznaději. Avšak tam, kde člověk zakouší společenství a sounáležitost, „každé místo přestává být peklem a stává se kontextem důstojného života“ (čl. 148).“

Papež opakuje, že „všechno je propojeno“ (Bůh, člověk a země). Jak interpretovat tento výraz, který se někteří pokoušejí minimalizovat?

Je to vůdčí myšlenka encykliky. Domnívám se, že je třeba interpretovat ji za pomoci tří soustředných okruhů. Prvním je ekologie v úzkém smyslu tohoto slova. Této disciplíně je vlastní pozorovat rovnováhu ekosystémů a tak rozpoznávat, že všechno v přírodě souvisí a že to, co se dotýká vody či květin, může mít nevypočitatelné následky pro ostatní živé bytosti. Druhým okruhem je spojení mezi světem materiálním a duchovním a tedy vědomí toho, že ekologická krize je také krizí mystickou: „Vnější pouště se ve světě množí, protože vnitřní pouště se staly nedohledné“ (čl.217). A nakonec třetí okruh, který transcenduje a obsahuje ty předchozí. Tím je mystérium Trojice, jak je podivuhodně popsáno v následující pasáži: „Božské Osoby jsou subsistující vztahy a svět stvořený podle božského modelu je osnova vztahů. Každé stvoření směřuje k Bohu, a každé živé bytosti je vlastní směřovat k něčemu jinému, takže v lůně veškerenstva můžeme potkat bezpočet stálých a tajemně propojených vztahů“ (č.240).

Toto mystické pojetí sleduje František v šesté kapitole a mluví zvláště o eucharistii, která přetváří a objímá stvoření. Jaký je vztah mezi ekonomií spásy a záchranou planety?

„Svátosti oponují pokušení spiritualismu neboli takovému vztahu k Bohu, který odhlíží od hmoty, těla a viditelných gest. Katedrála ztělesňuje celé stvoření. Paul Claudel to řekl pronikavě: „Svorníkem katedrály byl uchopen pohanský prales.“ V Saténovém střevíčku kritizuje ty, kteří chtějí „redukovat chemii spásy na individuální a utajenou transakci v nějaké stísněné úřadovně. A potom dodává: „Jeho dílem prosíme Boha! Nic z toho, co udělal, není zbytečné a cizí naší spáse. Jeho stvoření, aniž bychom opomněli jeho jedinou část, budeme pozvedat svýma vděčnýma a pokornýma rukama.“
„Eucharistie je sama o sobě kosmickou láskou“ (čl. 236). Božsky proměňuje „plod země a plod lidské práce“. Když se trochu zamyslíme, zahrnuje to v sobě proměnu ekonomie: chléb, který přichází na stůl a který má být z čisté pšenice, nemůže být míšen s pesticidy, nesmí být produkován v mrzkých podmínkách. Jinak by náš dar byl urážkou! Nemluvě o nezbytných podmínkách výroby „dobrého“ mešního vína. Tímto jednoduchým požadavkem, že je třeba přinášet dary důstojné oltáře, lze zpochybnit celou ekonomii.“

Je možné mluvit o ekologickém hříchu anebo by bylo lepší mluvit o strukturách hříchu?

„Výraz „ekologický hřích“ se v encyklice nevyskytuje. Zdá se, že byl použit po jejím vydání pravoslavným metropolitou Zizioulasem. Svatý otec, který cituje patriarchu Bartoloměje, mluví o „hříchu proti stvoření“ (čl.8). Jisté je, jak ukazuje filosof Hans Jonas v knize „Princip odpovědnosti“, že „technologická civilizace“ proměňuje „tradiční etiku“ přinejmenším ve dvou bodech: Tradiční etika je etikou blízkosti. Dnes vzhledem k technoindustriální globalizaci můžeme poškodit lidi z druhé části světa anebo ty, kteří se ještě nenarodili (budoucí generace). Kromě toho tradiční etika nahlížela přírodu jako něco stabilního, nevyčerpatelného, nezranitelného, zatímco svým nynějším jednáním můžeme „společný dům“ zranit a dokonce zničit. Z hlediska tohoto neslýchaného kontextu proto musíme vnímat svůj smysl pro hřích.“

Může tato encyklika rozhýbat řady katolíků či ekologistů?

„Z historických důvodů zejména v důsledku komunismu měli mnozí katolíci tendenci spojit se s technoliberálním světem neomezeného růstu. Tato encyklika rozbíjí toto scestné spojení. František mluví dokonce o „mýtu pokroku“ (čl.60), ba navrhuje „přijmout v určitých částech světa určité jeho zpomalení a chránit zdroje, aby se mohlo zdravě růst v jiných částech“ (čl.193). Tvrdí také, že nové technologie nejsou neutrální, ale zahrnují v sobě nebezpečný plán či paradigma, a tak obrací čistě účelové chápání techniky, které nezřídka v církvi převládalo. Pokud jde o ekology, papež je volá k důsledné, „integrální“ a „lidské“ ekologii. Nelze bránit přírodu a pohrdat člověkem, který je jejím vrcholem. Říci, že člověk je živočich stejný jako ostatní, znemožňuje ekologii, protože je nezbytné, aby člověk měl výjimečnou důstojnost, má-li odpovědně pečovat o stvoření. Tvrdit na druhé straně, že příroda není zdrojem dostupné energie a materiálů, nýbrž darovaným řádem, který je třeba ctít, sledovat a chránit, znamená předpokládat prozřetelnost štědrého Stvořitele. A nakonec, proti každému individualistickému pojetí spásy je třeba vzpomenout na Noeho. Pro spásu tohoto jediného spravedlivého bylo zapotřebí archy, a bylo tudíž nutné zachránit jeho rodinu a spolu s jeho rodinou všechny ostatní druhy, čisté i nečisté.“

Z internetového deníku Aleteia (27.června 2015)
přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"