Rádio Vaticana

Santa Cruz. Ve čtvrtek odpoledne, druhém dni papežova pobytu v Bolívii, byly na programu dva body. Nejprve se setkal s kněžími a zasvěcenými osobami v salesiánském centru v Santa Cruz (1.) a potom ve zdejším veletržním paláci vystoupil papež na světovém setkání představitelů skupin neformální ekonomiky, tzv. lidových hnutí (2.).
V pátek dopoledne navštívil papež věznici, setkal se s bolivijskými biskupy, rozloučil se s Bolívií a ve 13 hodin tamějšího času (19 SEČ) se vydal na poslední etapu své apoštolské cesty do Paraguaye.

ad 1. Na území Bolívie, třináctkrát větším než je Česká republika, žije 11 a půl milionu lidí, z nichž 83% tvoří katolíci. Vzhledem k tomu, že celkem zde působí jen dvanáct set diecézních a řeholních kněží, je nedostatek duchovních v této zemi ještě větší než v Ekvádoru. Setkání papeže se zdejšími kněžími, řeholnicemi a seminaristy se konalo ve sportovní hale salesiánské školy (foto).
Papež František rozjímal o povolání do duchovenského stavu na pozadí úryvku z Markova evangelia o uzdravení slepého žebráka Bartimea a vyčlenil tři druhy reakcí na volání, kterým se slepec obracel k Ježíši o pomoc. Prvním byla lhostejnost těch, kteří přecházejí kolem bez povšimnutí. Papež poukázal na pokušení považovat bolest za přirozenou a zvyknout si na nespravedlnost.

„Tato ozvěna vychází z obrněného, uzavřeného srdce, které ztratilo schopnost žasnout a přichází tudíž o možnost změnit se. Je to srdce, které si zvyklo přecházet kolem a nevystavit se dotyku.“

Mohli bychom to nazvat spiritualitou zappingu (neustálé přepínání televizních programů) – pokračoval papež. Je to neschopnost navázat vztah a nechat se strhnout. Tady – dodal – se dotýkáme jednoho z nejnáročnějších bodů křesťanské spirituality, totiž jednoty lásky k Bohu, kterého nevidíme, a k bratru, kterého vidíme.

„Rozdělovat tuto jednotu je jedním z velkých pokušení, která nás provázejí celou cestu. A musíme si toho být vědomi. Stejně jako nasloucháme svému Otci, musíme naslouchat věřícímu Božímu lidu.“

Druhým postojem k volání slepého žebráka, jak plyne z textu evangelia, je okřikování a umlčování. Je to postoj těch, kteří Boží lid nepřetržitě napomínají, plísní a okřikují ho, aby mlčel.

„Je to drama izolovaného vědomí těch, kdo si myslí, že Ježíšův život je pouze pro ty, kteří se považují za způsobilé. Zdá se, jako by bylo správné, že prostor mají jenom ti „autorizovaní“, „kasta odlišných“, která se od svého lidu pozvolna odděluje a odlišuje. Z identity udělali nadřazenost. Naslouchají, ale necítí, vidí, ale nespatřují. Nezbytnost odlišit se zablokovala jejich srdce. Potřeba říkat si: já nejsem jako on, jako oni, je vzdálila nejenom od volání či pláče jejich lidu, ale především od důvodů radosti. Smát se s těmi, kdo se smějí, plakat s těmi, kdo pláčí - to je součást tajemství kněžského srdce.“

Třetím postojem k volání zmíněného slepce je povzbuzení: „Buď dobré mysli, Vstaň! Mistr tě volá.“. Tento postoj je vypozorovaný od Ježíše, který se u slepce zastavil.

„Neexistuje soucit, který se nezastaví, nenaslouchá a nesolidarizuje s druhým. Soucit není zapping, neumlčuje bolest. Naopak, je to logika vlastní lásce. Je to logika, která není soustředěna na strach, ale na svobodu, která se rodí z lásky a klade dobro druhých nade vše. Je to logika, která se rodí z nebojácného přiblížení se bolesti našemu lidu, třebaže častokrát nebude moci než stát po boku a proměňovat tu chvíli v možnost modlitby.“

Toto je logika učednictví – pokračoval papež v promluvě ke kněžím a zasvěceným osobám. Tak působí Duch svatý s námi a v nás. Toho jsme svědky. Jednoho dne nás Ježíš spatřil, jak sedíme u cesty ve svých bolestech, ve svojí ubohosti. Neumlčel naše volání, ale zastavil se, přiblížil a tázal se, co pro nás může udělat. A díky mnoha svědkům, kteří nám řekli: Buď dobré mysli, vstaň, se nás postupně začala dotýkat milosrdná láska, ona proměňující láska, která nám umožnila spatřit světlo.

„Nejsme svědky nějaké ideologie, nějakého receptu či způsobu, jak dělat teologii. Jsme svědky uzdravující a milosrdné Ježíšovy lásky. Jsme svědky jeho konání v životě našich komunit. Toto je pedagogika Mistra, takovouto pedagogiku používá Bůh pro svůj lid.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy promluvy ke kněžím a zasvěceným osobám v Bolívii je ZDE

Potom následovala papežova návštěva ve vězení Palmasola, o které referujeme ZDE.

ad 2. „Současný systém útočí na Ježíšův plán, na jeho dobrou zvěst“. „Potřebujeme a chceme změnu“. „Tento systém je neúnosný a ti nejposlednější to pochopili dříve než odborníci“. „Řekl jsem a opakuji: Příbytek, půda a práce jsou svatým právem.“ To jsou pouze některé z pronikavých výroků, kterými Petrův nástupce odsoudil „neokolonialismus a monopol mediální ideologie“ při čtvrtečním podvečerním setkání se zástupci sociálních hnutí. Jejich první světové fórum papež zorganizoval ve Vatikánu vloni na podzim. Nyní František svým obsáhlým manifestem uzavřel jejich druhé, dvoudenní setkání, které hostilo veletržní centrum v Santa Cruz.

Událost koordinoval argentinský advokát Juan Grabois, obhájce tzv. cartoneros a dlouholetý Bergogliův spolupracovník společně s Papežskou radou Iustitia et Pax a Papežskou akademií sociálních věd. Před Františkem promluvili zástupci etického podnikání, drobných pastevců a rolníků, pěstitelů koky (nikoli však na výrobu kokainu!), poskytovatelů mikroúvěrů, či sběračů papíru a jiných sběrných surovin. Tito představitelé „alternativní ekonomiky“ papeži připravili bouřlivé přivítání. Papež ihned v úvodu vymezil, že „v církvi je mnoho těch, kdo se cítí spřízněni s lidovými hnutími, a že jej velice těší vidět církev, jak se otevírá“. Vzápětí však upřesnil, že bude mluvit „o problémech, které jsou společné celému lidstvu. Problémech, které mají globální ráz a které dnes žádný stát není s to sám vyřešit.“

“Umíme vážně uznat, že se ve světě věci nevyvíjejí dobře, když existuje tolik rolníků bez půdy, mnoho rodin bez obydlí, mnoho pracujících bez práv, mnoho lidí raněných ve své důstojnosti, (…) když propuká tolik nesmyslných válek a v našich čtvrtích narůstá bratrovražedné násilí, (...) když půda, voda, vzduch a všechny stvořené bytosti jsou v neustálém ohrožení? Dovedeme rozpoznat, že tento systém zavedl logiku zisku za každou cenu, aniž by myslel na sociální exkluzi nebo ničení přírody? Je-li tomu tak, pak trvám na tom, abychom to řekli beze strachu: chceme změnu, opravdovou změnu, změnu struktur. Tento systém už neobstojí (…)… A nesnese jej ani Země, sestra a Matka Země, jak říkával svatý František.“

I v rámci zmenšující se menšiny, která si myslí, že má z tohoto systému prospěch, vládne nespokojenost a především smutek. Mnozí očekávají změnu, která je osvobodí z tohoto individualistického a zotročujícího smutku. Změnu výkupnou, pokračoval papež ve své zanícené analýze.

“Čas, bratři a sestry, zdá se, že čas se chýlí ke konci; nestačilo, že bojujeme mezi sebou, ale došli jsme k tomu, že jsme se rozzuřili proti vlastnímu domu. Vědecká komunita dnes přijímá to, co již dlouho tvrdí pokorní: vznikají možná nevratné škody na ekosystému. Jsou neurvale trestány země, komunita i lidé. A po mnoha bolestech, úmrtích a tolikerém zmaru je cítit zápach toho, co Basil z Cesareje – jeden z prvních církevních teologů – nazýval „ďáblovými výkaly“. Vládne bezuzdná žádost po penězích. A služba obecnému dobru se stává druhotnou.

Negativní účinky této subtilní diktatury nás dovádějí k mnohomluvnému pesimismu, negativismu, přesvědčení, že nelze dělat nic a zajímat se pouze o sebe a malý rodinný a citový kruh. Avšak budoucnost lidstva spočívá ve schopnosti nejponíženějších a vyloučených lidí prosazovat kreativní alternativy při každodenním hledání „třech P“ (práce, příbytek, půda), v jejich aktivní účasti na velkých procesech národní, regionální a globální změny, neváhá vyslovit papež. Takováto změna vychází z lidí, kteří „viděli a slyšeli“ nikoli chladnou statistiku, ale rány trpícího člověčenství. To se velice liší od abstraktního teoretizování nebo uhlazené nevole, připomíná František a dodává: Změna struktur, kterou neprovází upřímná konverze postojů a srdce, vede dříve či později k byrokratizaci, korupci a porobě.

“…nečekejte od tohoto papeže nějaký recept. Ani papež, ani církev nemají monopol na interpretaci sociální reality, ani návrh řešení soudobých problémů. Odvážím se říci, že neexistuje recept. Dějiny vytvářejí generace, následující po sobě v rámci putujících národů, které hledají svoji cestu a ctí hodnoty, které Bůh vkládá do srdce. Chtěl bych nicméně navrhnout tři velké úkoly, které si žádají rozhodnou podporu celku všech lidových hnutí.

Prvním úkolem je postavit ekonomii do služeb lidí, vytýčil František. Opravdu komunitní ekonomie, ekonomie křesťanské inspirace, jak podotkl, musí vytvářet takové podmínky, aby každý člověk mohl prožít dětství bez příkoří, rozvíjet v mládí svoje talenty, pracovat s plnými právy a dosáhnout ve stáří důstojné penze.

“Tato ekonomie není pouze žádoucí a nezbytná, ale také možná. Není to utopie či fantazie. Je to velice realistická perspektiva. (…) Rovná distribuce plodů země a lidské práce není pouhá filantropie. Je to morální povinnost. Pro křesťany je tento závazek ještě silnější, je přikázáním. Jde o to vrátit chudým a národům to, co jim patří. Všeobecné určení statků není řečnická ozdoba sociální nauky církve. Je to realita, která předchází soukromému vlastnictví.“

Druhým úkolem je sjednotit naše národy v cestě pokoje a spravedlnosti, doporučoval Svatý otec. Národy světa totiž chtějí být tvůrci vlastního osudu a nechtějí kuratelu či vměšování, kterými si ten silnější podrobuje slabšího.

“Žádná faktická a ustanovená moc nemá právo zbavovat chudé země plného uplatňování jejich vlastní svrchovanosti. A činí-li tak, dochází k novým formám kolonialismu, které vážně poškozují možnost míru a spravedlnosti. …) Nový kolonialismus nabývá různých tváří. Někdy je to anonymní moc modly peněz: korporace, věřitelé, některé dohody nazývané „o volném obchodu“ a ukládání „úsporných“ opatření, která utahují vždycky opasek pracujících a chudých.(…) Stejně tak monopolní koncentrace sdělovacích prostředků, která vnucuje odcizující modely konzumu a kulturní uniformitu, je jinou modalitou nového kolonialismu. Toto je kolonialismus ideologický.“

„Dokonce i zločin a násilí se globalizovaly“, nerozpakoval se říci František. „Starý a nový kolonialismus, který redukuje chudé země na pouhé dodavatele surovin a levných pracovních sil plodí násilí, chudobu, nucenou migraci a všechna zla, která máme před očima. Nerovnost plodí násilí, které žádná policie, vojáci či tajné služby nejsou s to zastavit, řekl papež a poukázal na dějinnou zodpovědnost církve, ale také na současnou genocidu křesťanů, která musí být zastavena.

“Říkám to s bolestí: byly spáchány mnohé a těžké hříchy na domorodém obyvatelstvu Ameriky ve jménu Božím.(…). Jako svatý Jan Pavel II. žádám, aby církev „poklekla před Bohem a naléhavě prosila o odpuštění minulých i současných hříchů svých dětí“ (Jan Pavel II., Incarnationis mystérium, 11). (…) Pokorně prosím o odpuštění nejenom za urážky vlastní církve, ale za zločiny proti indiánskému obyvatelstvu během takzvané konkvisty Ameriky. A spolu s touto žádostí o odpuštění, abychom byli spravedliví, žádám také, abychom vzpomenuli na tisíce kněží a biskupů, kteří se důrazně postavili proti logice meče silou kříže. (…) Tam, kde byla hojnost hříchu, také překypovala milost prostřednictvím těchto lidí, (…) kteří hlásali a hlásají Ježíšovu dobrou zvěst s odvahou, mírností, úctou a v pokoji, častokrát po boku domorodých obyvatel anebo lidových hnutí a to až k mučednictví.

Třetí úkol, možná ten nejdůležitější, je ochrana Matky Země, uzavíral Svatý otec s odkazem k encyklice Laudato si´. Existuje tu jasný, přesný a neodkladný etický imperativ jednat. Národy a jejich hnutí jsou zvány, aby daly slyšet svůj hlas a požadovaly mírumilovně, avšak umíněně naléhavé přijetí náležitých opatření. Žádám vás Božím jménem, abyste bránili Matku Zemi, vyzýval František.

“ Závěrem bych chtěl říci ještě jednou: budoucnost lidstva není jenom v rukou velkých leaderů, velkých mocností a elit. Je především v rukou národů; v jejich schopnosti se organizovat a také v jejich rukou, které pokorně a přesvědčivě zavlažují tento proces změny.

Provázím vás modlitbou, loučil se papež s několika tisíci zástupců „neformální ekonomiky“, od kterých převzal závěrečný dokument jejich druhého koordinačního setkání.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy promluvy k zástupcům alternativní ekonomiky je ZDE

Poslední vystoupení v Bolívii měl papež při návštěvě ve zdejším vězení, ke které se vrátíme jindy.

Ve večerních hodinách našeho času se Petrův nástupce s Bolívií rozloučil a odcestoval do Paraguaye.

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(RaVat)