Skončila se devátá zahraniční apoštolská cesta papeže Františka do Ekvádoru, Bolivie a Paraguaye. Nejsou překvapením miliony lidí, které se na latinskoamerickém kontinentu daly do pohybu, aby se setkaly se „svým papežem“, a rovněž tak nepřekvapuje mizivý zájem sekulárních evropských médií o papežovy promluvy, možná také proto, že byly opravdu zásadní a z mnoha hledisek pozoruhodné. Je však také pravda, že spontaneita, četnost a intenzita jeho vystoupení daly vyniknout zřejmým mezím oněch „podivuhodných technických vynálezů“ (
Inter mirifica,1), jak nazývá koncil média, protože přece jen nedovedou podat realitu jinak než obrazně, přibližně a většinou dosti zkresleně, byť se to vizuálně může jevit naprosto realisticky.
Mnoha aspektům pontifikátu papeže Bergoglia se zvláště v Evropě nedostává plného pochopení někdy ani od těch, kteří mu aplaudují. Tato apoštolská cesta je však ukazuje v plnějším světle. Především teologický důraz na lid Boží, tedy na společenství víry, vyjevila papežova návštěva na latinskoamerické půdě zřetelněji než jakákoli argumentace. Fakt, že v Latinské Americe připadá na jednoho kněze asi čtyřikrát více věřících než v Evropě, ukazuje nejenom na nedostatek kněží v tomto nejkatoličtějším regionu planety a tedy na obrovskou životnost víry v tamějším lidu, ale prozrazuje také něco o Evropě. Něco co by se dalo nazvat pastoračním luxusem. Při všem tom občasném naříkání na nedostatek kněží se totiž ukazuje, že v Evropě mají luxus nejenom návštěvníci bohoslužeb, ale také kněží, kteří jim slouží.
Rovněž papežův důraz na sociální dimenzi, jak je patrné právě z jeho návštěvy na latinskoamerickém kontinentu, je pouze ryzí projev křesťanské víry. Bylo to patrné především na setkání papeže s představiteli hnutí neformální či alternativní ekonomiky (10.7.). Františkova snaha spojit a povzbudit outsidery panujícího ekonomického systému, jehož směřování zde pranýřoval jako útok na Ježíšův plán a na evangelium, bezpochyby nemá obdoby. Je globální, konkrétní a věroučně pevně zakotvená. Tak jako celá jeho petrovská služba.
Média si namísto papežovy promluvy ke skupinám alternativní ekonomiky z celého světa všímala pochopitelně hlavně daru, který papežovi přichystal prezident Bolívie, Evo Morales, který sám jedno ze zmíněných hnutí vede. Byl to nezvyklý kříž ve tvaru kladiva a srpu. V zemích, jejichž obyvatelé mají podobný dojem jako my Češi, že totiž komunistická ideologie je největší a vlastně jediné zlo na světě, může taková událost vyvolat jenom rozčarování a rozčilení. Možná i proto papež zprvu neprojevoval sebemenší vděčnost. Napětí v jeho tváři však povolilo, když mu prezident vysvětlil, že tento typ kříže měl na stole španělský jezuitský misionář Espinal, bestiálně zavražděný roku 1980 bolívijskou diktaturou, protože se domáhal práv utiskovaných. Kříž si tedy papež nakonec odvezl s sebou do Vatikánu, jak prozradil na tiskové konferenci při zpáteční cestě, ale obě vyznamenání bolívijské vlády s tímtéž emblémem, daroval mariánské svatyni bolívijské patronky tak, jak to papežové někdy dělají.
Není zkrátka možné chápat tuto epizodku kategoriemi naší totalitní zkušenosti, kterou si navíc občas přibarvují hrdinstvím ti, kteří strávili většinu té doby v poklidném závětří nějakého státního institutu. Může se nám to jevit bizarně asi jako cylindry či buřinky, které důstojně nosí ženy v Bolívii.
Apoštolská cesta papeže Františka do Latinské Ameriky je jakýmsi klíčem jeho pontifikátu. Jeho promluvy na kontinentu, který je sjednocován právě křesťanskou vírou, ukazují výmluvně a skromně, že Petrův nástupce nezměnil kurz, nýbrž rychlostní stupeň našeho putování.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
