Na začátku července vydali naši biskupové prohlášení k velmi aktuální otázce migrace do Evropy. Pod tímto prohlášením jsou podepsáni i zástupci Ekumenické rady církví. Vyjadřují v něm společnou ochotu českých křesťanů aktivně se podílet na pomoci lidem, kteří jsou ve své vlasti pronásledováni a hledají nový domov na našem kontinentě. Je to zatím hlavně deklarativní gesto, po kterém však již následovaly některé konkrétní kroky v jednání s českou vládou. Už v této první fázi si ovšem zaslouží širokou podporu.
Slovo této iniciativy totiž zaznělo do atmosféry v naší společnosti, která je v posledních měsících často velmi rozjitřená, naplněná obavami a strachem, někdy i vysloveně nenávistnými postoji. I někteří křesťané mají dojem, že nastal čas k bojovně znějícím výrokům, které se dají shrnout do slov: „Migranty tady nechceme. Ohrožují naši bezpečnost.“ Je to situace, ve které je přímo životně užitečné připomenout si rčení, že strach je špatný rádce. Tak špatný, že nás v této souvislosti dokáže zaslepit, abychom neviděli, že jsme vystaveni zkoušce, zda skutečně věříme slovům našeho Pána: „Cokoliv jste udělali pro jednoho z těchto nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ (Mt 25,40) Pokud bychom dopustili, aby náš strach z neznámého zvítězil nad tímto Ježíšovým apelem ujmout se lidí v nouzi, právě tím bychom ztratili jádro své křesťanské identity. Nepřipravil by nás o ni nárůst migrantů, jak si to někteří myslí, ale připravili bychom se o ni sami.
To je tedy první věc, kterou může dělat každý z nás, a podpořit tak gesto našich biskupů – totiž nepodléhat strachu a panice. Je důležité nepřipojovat se k nenávistným slovním projevům, ale naopak uklidňovat vášně a obavy – ve svém srdci i kolem sebe. Druhá věc, kterou můžeme dělat, je modlit se za uprchlíky a za jejich úctyplné přijetí v naší vlasti. Modlitba je nejúčinnější prostředek, jak učinit těmto lidem skutečně místo v našem srdci. A o to nyní v první řadě jde – vidět v nich naše bližní.
Nezastírám, že situace s přílivem uprchlíků je složitá. Je ale řešitelná. A schopnost přijmout pronásledované, vyhnané, před válkou či bídou prchající běžence je jedním z těchto řešení.
V této souvislosti bych chtěl poukázat na to, jak řeší otázku uprchlíků na Maltě, kde jsem prožil tři měsíce na počátku tohoto roku. Je to země mnohonásobně menší než naše, uprchlíci patří k jejímu každodennímu životu už dvacet let. Někteří z nich na Maltě zůstávají, jiní se snaží už legálně dostat do dalších zemí Evropy. Hlavně ale maltská společnost před jejich nouzí nezavírá oči. Stát, nevládní organizace a církevní iniciativy jim ve vzájemné spolupráci nabízejí jednak bezprostřední pomoc, snaží se ale i v dlouhodobém horizontu o to, aby se do maltské společnosti úspěšně zařadili.
Osobně jsem měl na Maltě příležitost spolupracovat s Jezuitskou službou pro uprchlíky (JRS) a hovořil jsem s desítkami běženců. A poznal jsem, že naprostá většina z nich upřímně usiluje o to, postavit se na vlastní nohy. Viděl jsem, že se dokáží postarat nejen o sebe, ale i o své krajany v nouzi. A maltská společnost v tom dokáže být vůči nim vstřícná.
Buďme tedy jako Kristovi učedníci ochotní dát podobnou naději na lepší život i těm, kdo by chtěli žít v naší zemi, a podpořme v rámci svých možností ty vládní i církevní iniciativy, které budou pomáhat těmto lidem v nouzi.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
