Nový portál Vatikánského rozhlasu

V této poslední etapě našeho cyklu katechezí o rodině se podíváme na to, jak rodina žije odpovědnost za sdílení víry, za předávání víry uvnitř i navenek.
V první chvíli se nám mohou vybavit určité evangelní výroky, které staví rodinné svazky zdánlivě do protikladu k následování Ježíše. Jako ona silná slova, která všichni známe a která jsme slyšeli dnes v úvodu: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden” (Mt 10,37-38).

Ježíš tím přirozeně nechce rušit čtvrté přikázání, které je prvním velkým přikázáním vůči lidem. První tři přikázání desatera se týkají vztahu k Bohu a ostatní vztahu k lidem. A je stejně nemyslitelné, že Pán po vykonání svého prvního zázraku pro novomanžele v Káni, po posvěcení manželského svazku muže a ženy a po navrácení synů a dcer rodinnému životu, požaduje od nás, abychom byli k těmto svazkům necitliví! To není to vysvětlení. Nikoli! Naopak, když Ježíš potvrzuje primát víry v Boha, nenachází smysluplnější přirovnání než rodinné vazby. A na druhé straně jsou samy rodinné svazky v rámci zkušenosti víry a lásky k Bohu přetvářeny, dostává se jim většího smyslu a jsou uschopněny přesahovat se a vytvářet obsáhlejší otcovství a mateřství, aby zahrnuly mezi bratry a sestry také ty, kteří se ocitli na okraji veškerých vazeb. Jednou odpověděl Ježíš těm, kteří jej upozorňovali, že venku je jeho matka a bratři, kteří s ním chtějí mluvit: „To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka” (Mk 3,34-35).

Moudrost citů, které se nekupují ani neprodávají, je tím největším talentem rodinného génia. Právě v rodině, v atmosféře oné moudrosti citů se učíme růst. Tam si lze osvojit jejich „gramatiku”, kterou lze jinak velmi obtížně získat. Právě tímto jazykem se Bůh dává pochopit všem.

Výzva, aby se rodinné svazky kladly do rámce poslušnosti víry a smlouvy s Pánem, tyto svazky neumrtvuje, ale naopak chrání, zbavuje je sobectví, opatruje před degradací a vede k bezpečí nesmrtelného života. Cirkulace rodinného stylu v lidských vztazích je požehnáním pro národy, přináší na zem naději. Když se rodinné city nechají obrátit svědectvím evangelia, jsou schopny nepředstavitelných věcí a umožňují se dotknout děl, která v dějinách koná Bůh, jako těch, která učinil Ježíš pro muže, ženy a děti, s nimiž se setkal. Jediný úsměv, který zázračně vyloudíme na opuštěném a zoufajícím dítěti, které znovu začne žít, nám vysvětluje Boží jednání ve světě více než tisíce teologických traktátů. Muž a žena schopní riskovat a obětovat se pro dítě druhých, nejenom pro to svoje, nám vysvětlují záležitosti lásky, kterým mnozí vědci už nerozumějí. A kde jsou tyto rodinné city, rodí se skutky srdce, které jsou výmluvnější než slova: skutky lásky. To je k zamyšlení.

Rodina, která odpovídá na Ježíšovo povolání, vrací režii světa smlouvě muže a ženy s Bohem. Pomyslete na vývoj tohoto svědectví dnes. Představme si, že by kormidlo dějin (společnosti, ekonomie, politiky) bylo odevzdáno – definitivně! – smlouvě muže a ženy, aby jej ovládali s pohledem upřeným k pokolením, která přijdou. Témata země a domu, ekonomie a práce, by vyluzovaly hudbu značně odlišnou!

Pokud, počínaje církví, vrátíme vedoucí roli rodině, která slyší a uskutečňuje Boží slovo, budeme jako nové víno na svatbě v Káni a jako Boží kvas!

Smlouva rodiny s Bohem je dnes skutečně povolána čelit společenské desertifikaci moderního města. Naše města se stala pouští z nedostatku lásky, nedostatkem úsměvu. Je tolik zábav, spousty kratochvílí pro zasmání, ale láska chybí. Úsměv rodiny dovede tuto desertifikaci našich měst překonat. To bude vítězství rodinné lásky. Žádné ekonomické a politické inženýrství nedokáže tento přínos rodin nahradit. Babylonský projekt buduje neživotné mrakodrapy. Duch Boží však působí, že rozkvétají pouště (srov. Iz 32,15). Musíme vyjít z elitních obrněných věží a příbytků a znovu obydlet domy a prostory otevřené zástupům. Otevřené lásce rodiny.

Společenství charismat - těch, která se pojí ke svátosti manželství, i těch, která skýtá zasvěcení se Božímu království - má přetvářet církev na místo zcela familiárního setkání s Bohem. Touto cestou jděme, neztrácejme naději. Milující se rodina dovede svým svědectvím lásky rozehřát srdce celého města.

Modlete se za mne, modleme se jedni za druhé, abychom byli schopni rozpoznat a přijmout Boží navštívení. Duch ať vnese do křesťanských rodin lehký zmatek a město lidí vyjde ze své sklíčenosti.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience