Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán/Buenos Aires. „Opozice mezi věroukou a pastorací je falešná. Velcí církevní otcové byli velkými teology, protože byli velkými pastýři“ – vzkazuje papež František v obsáhlém a pozoruhodném videoposelství, kterým se obrátil k mezinárodnímu teologickému sympoziu pořádanému Katolickou univerzitou v hlavním městě Argentiny. „Věrouka není uzavřený systém, zbavený dynamik schopných klást otázky, vznášet pochybnosti a formulovat problémy. Věrouka a pastorace jsou spojeny jako modlitba a život; opozice mezi nimi je falešná,“ říká mimo jiné Petrův nástupce v přibližně půl hodinovém poselství, které si promítli účastnící sympozia včera na závěr svého zasedání konaného u příležitosti 50. výročí zakončení Druhého vatikánského koncilu a 100. výročí založení buenosaireské teologické fakulty.

„Neexistuje izolovaná místní církev, která by se mohla považovat za jedinou a nárokovat si, že je paní, která interpretuje realitu i působení Ducha. Neexistuje komunita, která by měla monopol na interpretaci nebo inkulturaci. Stejně jako na druhé straně neexistuje všeobecná církev, která by se otáčela zády k místní realitě, ignorovala ji a nezajímala se o ni. Katolicita vyžaduje a požaduje tuto polaritu napětí mezi všeobecným a partikulárním, mezi jedním a mnohým, mezi jednoduchým a složitým. Anulovat toto napětí znamená popírat život Ducha. Každý pokus, každá snaha omezit tuto komunikaci, přerušit vztah mezi obdrženou Tradicí a konkrétní realitou ohrožuje víru Božího lidu.Považovat jednu z obou instancí za bezvýznamnou znamená ocitnout se v labyrintu, který našemu lidu nepřinese život. Přerušení této komunikace nás snadno povede k tomu, že ze své teologie učiníme ideologii.“

František pak citoval přirovnání, kterým se vyjádřil o Tradici Benedikt XVI.: »Tradice není předávání věcí či slov, něčeho neživého. Tradice je živá řeka, jež nás spojuje s naším původem, živá řeka, ve které je původ vždy přítomen.« (Středeční katecheze, 26.4.2006) A tato řeka pokračoval papež František „zavlažuje různou půdu, živí různé zeměpisné oblasti a dává vzejít tomu, co je v této zemi nejlepší, tomu nejlepšímu z této kultury. Takto se evangelium postupně a vždy nově vtěluje ve všech koutech světa.

„To nás přivádí k zamyšlení nad tím, že nelze být stejným způsobem křesťanem v Argentině dnes a před sto lety. Nelze být křesťanem stejným způsobem v Indii, Kanadě či Římě. Proto je jedním z hlavních úkolů teologa rozlišovat a reflektovat, co znamená být křesťanem dnes, tady a teď. Jak ona živá řeka původu tyto kraje zavlažuje, zviditelňuje je a umožňuje jim žít? Jak oživit přiléhavé vyjádření svatého Vincenta Lerinského, tedy jak se s průběhem let upevňuje, s časem se rozvíjí a s průběhem věků roste do výšky (ut annis consolidétur, dilatetur tempore, sublimétur aetate – Commonitório primo, kap. XXIII)?

„Musíme přitom překonat dvě možná pokušení – pokračoval dále papež: Odsuzovat všechno a konejšit se dobře známou větou, že »dříve bývalo lépe«, tedy utíkat se do konzervativnosti nebo fundamentalismu. Anebo naopak posvěcovat všechno popíráním autority všeho, co nemá „chuť novosti“ a relativizováním veškeré moudrosti, která se pojí k bohatému církevnímu odkazu. Pro překonání těchto pokušení je třeba vydat se cestou reflexe a rozlišování, brát velmi vážně církevní tradici i realitu a nechat je, aby spolu vedly dialog.“

„Nezřídka mezi teologií a pastoraci vzniká opozice jako by to byly dvě protikladné, oddělené skutečnosti, které spolu nemají co do činění. Nezřídka ztotožňujeme věrouku s konzervativností, zpátečnictvím. A naopak pastoraci považujeme za přizpůsobivost, redukci a korekci. Jako by spolu neměly nic co do činění. Takto vzniká falešná opozice mezi takzvanými pastoralisty a akademiky, těmi, kdo stojí na straně lidu a těmi, kdo stojí na straně věrouky. Vzniká tak falešná opozice mezi teologií a pastorací, mezi reflexí a životem víry. Život pak nemá prostor pro reflexi a reflexe nenachází prostor v životě. Velcí otcové církve: Irenej, Augustin, Basil, Ambrož, abychom zmínili jen některé, byli velkými teology proto, že byli velkými pastýři. Snaha překonat tento rozvod teologie s pastorací, víry s životem byl jeden z hlavních přínosů Druhého vatikánského koncilu. Osmělím se říci, že v jistém smyslu uskutečnil revoluci statutu teologie, způsobu jednání a přemýšlení věřícího. Nemohu zapomenout na slova Jana XXIII. při zahájení Koncilu, když říkal: »jednou věcí je podstata starobylé nauky, depositum fidei a druhou forma, kterou je prezentována«. Musíme se pustit do práce, svízelné práce rozlišit poselství Života od formy jeho předávání, od jeho kulturních prvků, v nichž bylo kdysi kodifikováno.“

„Nepustit se do tohoto rozlišování – upozornil dále papež František – povede tak či onak ke zpronevěře obsahu víry. Dobrá zvěst přestane být novou a hlavně dobrou zvěstí, stane se sterilním slovem postrádajícím její kreativní, ozdravnou a křísící formu a tak ohrozí víru lidí naší doby. Opomíjení tohoto církevního teologického rozlišování mrzačí poslání, které jsme povoláni uskutečňovat.“

„Věrouka není uzavřený systém, zbavený dynamik schopných klást otázky, vznášet pochybnosti a formulovat problémy. Naopak, křesťanská věrouka má tvář a tělo, jmenuje se Ježíš Kristus, jehož Život je od pokolení do pokolení nabízen všem lidem ve všech koutech země. Opatrovat tuto nauku vyžaduje věrnost odkazu a současně zohlednění toho, komu je adresován a koho je třeba poznat a mít rád. Toto setkání věrouky a pastorace není volitelné, nýbrž konstitutivní pro teologii, která chce být církevní.“

„Proto – řekl dále papež – mají otázky lidu, jeho úzkosti a zápasy, sny, boje a starosti hermeneutickou hodnotu, kterou nemůžeme nebrat v potaz, pokud chceme brát vážně princip vtělení. Otázky lidu nám pomáhají, abychom se ptali; jeho problémy se nás ptají. A to vše nám pomáhá prohlubovat tajemství Božího Slova, které požaduje a vyžaduje dialog, navazování komunikace. Odtud plyne skutečnost, že nemůžeme ignorovat svůj lid, když se věnujeme teologii. Náš Bůh volil tuto cestu. Vtělil se do tohoto světa, prostoupeného konflikty, nespravedlnostmi a násilím, prostoupeného nadějemi a sny.“

„V křesťanovi je něco podezřelého, když si přestane připouštět potřebu být kritizován druhými. Lidé a jejich různá konfliktnost a periferie nejsou volitelné, nýbrž nezbytné k většímu porozumění víry. Proto je důležité se ptát: na koho myslíme, když se věnujeme teologii? Jaké lidi máme před sebou? Bez tohoto setkání, s rodinou, s Božím lidem hrozí teologii velké nebezpečí, že se přemění v ideologii. Nezapomeňme, že Duch svatý je v modlícím se lidu podmětem teologie. Teologie, jež se nerodí v jeho lůně, může mít aróma návrhu, který může být krásný, ale nikoli reálný.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežova videoposelství je ZDE

(mig)