Nový portál Vatikánského rozhlasu

Těší mne, že se setkávám s vámi na této etapě apoštolského poslání, které mne přivedlo do vaší země, a vřele děkuji za vaše laskavá slova na uvítanou. Jsem vám vděčný za přijetí a velkorysou disponibilitu, se kterou je můj pobyt plánován a organizován.

Objímám pohledem a srdcem tváře vás pastýřů i církví, které s láskou nesete na ramenou, a vaším prostřednictvím se toužím lidsky a duchovně přiblížit celému Božímu lidu, roztroušenému v této rozlehlé zemi.

Papežovo srdce touží obejmout všechny. Širokost srdce, které dosvědčuje štědrost Boží lásky, je podstatou poslání Petrova nástupce, náměstka Toho, který na kříži objal celé lidstvo. Žádný člen Kristova Těla a amerického národa ať nemá dojem, že je vyloučen z papežova objetí. Kdekoli splývá ze rtů jméno Ježíš, zní také papežův hlas, který ujišťuje: „To je Spasitel!“. Z vašich velkoměst východního pobřeží až k pláním midwestu, od dálného jihu po daleký západ, kdekoli se váš lid schází k eucharistickému společenství, ať je papežovo jméno pronášeno nikoli zvykově, ale jako výraz hmatatelné účasti, která nese hlas vycházející ze srdce Nevěsty: „Přijď, Pane!“.

Vězte, že kdykoli podáváte ruku, abyste prokazovali dobro nebo přinášeli Kristovu lásku, sušili slzy nebo doprovázeli osamoceného, ukazovali cestu zbloudilému či utěšovali zkroušeného, skláněli se k padlému anebo vyučovali ty, kdo žízní po pravdě, nabízeli odpuštění nebo přiváděli k novému počátku v Bohu - papež vás provází a podporuje, klade na vaši ruku tu svoji, starou a vrásčitou, která však z milosti Boží umí ještě podpořit a povzbudit.

Mým prvním slovem je díkůvzdání Bohu za dynamismus evangelia, který umožnil rozmach Kristovy církve v těchto krajích, značně přispěl a stále nabízí svůj vklad společnosti Spojených států i světu. Hluboce si cením a s pohnutím děkuji za vaši velkodušnost a solidaritu s Apoštolským stolcem, pokud jde o evangelizaci mnoha zemí světa. Těší mne vaše nezdolná snaha přijímat a integrovat imigranty, kteří stále vzhlížejí k Americe pohledem poutníků a dosahují zde cíle svého hledání v jejích slibných zdrojích svobody a prosperity. Obdivuji vaši práci, s níž se věnujete výchovnému poslání ve vašich školách všech stupňů a charitativním dílům ve vašich nespočetných institucích. Tyto aktivity jsou často konány bez plného chápání jejich hodnoty a bez podpory, ale jsou přesto heroicky udržovány haléřem chudých, protože vycházejí z nadpřirozeného mandátu, který není dovoleno neposlechnout. Vím o vaší odvaze, s níž jste se vyrovnali s temnými chvílemi v církvi, nebáli jste se sebekritiky, nešetřili jste pokořením a oběťmi, beze strachu jste odložili to, co je druhotné, jen abyste znovu získali věrohodnost a důvěru vyžadovanou od Kristových služebníků, jak si to přeje duše vašeho lidu. Vím, jak na vás rána posledních let doléhá, provázím vaše velkorysé úsilí při uzdravování obětí a jsem si vědom, že při uzdravování druhých jsme uzdravováni vždycky také my, aby se tyto zločiny již nikdy neopakovaly.

Mluvím k vám jako římský biskup, kterého Bůh povolal v jeho stáří ze země, která je rovněž americká, aby opatroval jednotu všeobecné církve a povzbuzoval všechny místní církve v lásce k růstu v poznání, ve víře a v lásce Kristově. Když čtu vaše jména a příjmení a pozoruji vaše tváře, přičemž znám vysokou míru vašeho církevního vědomí i úctu, kterou jste vždycky chovali k Petrovu nástupci, musím vám říci, že se mezi vámi necítím jako cizinec. Pocházím totiž také ze země, která je rozlehlá, nedozírná a nezřídka pustá jako ta vaše a které se dostalo víry od misionářů. Dobře znám problematiku rozsévání evangelia v srdcích lidí pocházejících z odlišných světů a často ztvrdlých trpkou cestou, kterou ušli. Nejsou mi cizí dějiny námah zakládání církve mezi pláněmi, horami, městy a předměstími, v krajích často nehostinných, kde jsou hranice vždycky provizorní, samozřejmé odpovědi nemají dlouhého trvání a přístupový klíč vyžaduje umění snoubit epické úsilí průkopníků s prozaickou moudrostí a odolností usedlíků, kteří obsadili dosažený prostor. Jak praví váš básník: „silnými a neúnavnými křídly“, ale také rozvahou těch, kdo „znají hory“ (Edgard Lee Masters, Antologia di Spoon River). Nemluvím k vám sám. Můj hlas je součástí kontinuity toho, co vám dali moji předchůdci. Již u počátků „amerického národa“, při založení první diecéze v Baltimoru těsně po revoluci, byla vám římská církev stále nablízku a nikdy vám nechyběla její ustavičná pomoc a povzbuzení. V posledních desetiletích vás navštívili tři moji ctihodní předchůdci a zanechali vám značný odkaz stále aktuálního učení, kterého se držíte, abyste dali orientaci prozíravým pastoračním programům, jimiž vedete tuto milovanou církev.

Mým cílem není stanovovat nějaký program nebo vytyčovat nějakou strategii. Nepřijel jsem, abych vás soudil nebo vám dával lekce. Plně důvěřuji hlasu Toho, který „naučí všemu“ (Jan 14,26). Dovolte mi jen promluvit k vám ve svobodě lásky jako bratr k bratřím. Nemám v úmyslu říkat vám, co dělat, protože všichni víme, co od nás chce Pán. Raději se vrátím k onomu starému a stále novému úsilí a budu se ptát na cesty, kterými je třeba se ubírat, na city, které je třeba během činnosti uchovávat, a na ducha, v němž je třeba jednat. Aniž bych si činil nárok na úplnost, rozdělím se s vámi o pár reflexí, o kterých myslím, že se k tomuto našemu poslání hodí.

Jsme biskupové církve, pastýři ustanovení Bohem, abychom pásli Jeho stádce. Naší největší radostí je být pastýři, nic než pastýři s nerozděleným srdcem a nezvratným sebeodevzdáním. Tuto radost je třeba střežit a nedovolit, aby nám ji ukradli. Zlý obchází jako řvoucí lev hledající, koho by pohltil, a kazí tak, čím jsme povoláni být nikoli sami ze sebe, ale darem a službou „Pastýři našich duší“ (1 Petr 2,25).

Podstatu naší identity je třeba hledat v ustavičné modlitbě, kázání (srov. Sk 6,4) a pastýřské práci (srov. Jan 21,15-17; Sk 20,28-31).

Není to ledasjaká modlitba, ale familiární spojení s Kristem, s nímž denně křížíme svůj pohled, abychom slyšeli, jak se nás ptá: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ (Mk 3,32). A abychom Mu mohli upřímně odpovědět: „Pane, to je tvá matka a to jsou tvoji bratři! Odevzdávám ti ty, které jsi mi svěřil.“ Touto důvěrností s Kristem se sytí život pastýře.

Nikoli kázání komplikovaných nauk, ale radostné zvěstování Krista, který byl zabit a vzkříšen pro nás. Styl našeho poslání má v těch, kdo nás slyší, vzbuzovat pocit, že je tato zvěst „pro nás“: Slovo má dávat smysl a plnost každému zlomku jejich života, svátosti je sytí oním pokrmem, který si sami nemohou opatřit, blízkost pastýře v nich probouzí stesk po Otcově objetí. Bděte, aby stádce nacházelo v srdci pastýřů vždycky onu zásobu věčnosti, která bývá úmorně a marně hledána ve věcech tohoto světa. Ať z vašich rtů vždycky splývá uznání jejich schopnosti jednat a vytvářet ve svobodě a spravedlnosti prosperitu, kterou tato země oplývá. Nikdy však ať nechybí klidná odvaha vyznat, že je zapotřebí usilovat nikoli „o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu“ (Jan 6,27).

Nepást sami sebe, ale umět couvnout, snížit se, ustoupit ze středu, a tak živit Boží rodinu Kristem. Bez ustání bdít, zvedat se do výše, abychom Božím pohledem obsáhli stádce, které patří pouze Jemu. Pozvedat se na úroveň kříže Jeho Syna, jediného hlediska, které pastýři otevírá srdce Jeho lidu.

Nedívat se dolů ve své sebevztažnosti, ale vždycky k Božím horizontům, které překračují to, co jsme schopni předvídat či plánovat. Bdít rovněž sami nad sebou a unikat tak pokušení narcismu, který oslepuje pastýřův zrak, činí jeho hlas nerozpoznatelným a jeho gesta neplodnými. Na rozmanitých cestách otevřených vaší pastorační péči nezapomínejte zachovávat nedotčené ono jádro, které spojuje všechno: „mně jste učinili“ (Mt 25, 31-45).

Pro biskupa je samozřejmě užitečné mít prozíravost leadera a vychytralost správce, avšak neúprosně zpustneme, když zaměníme moc síly za sílu bezmocnosti, skrze niž nás Bůh vykoupil. Biskup musí zřetelně vnímat boj mezi světlem a tmou probíhající v tomto světě. Avšak běda nám, učiníme-li z kříže prapor světských konfliktů a zapomeneme, že podmínka trvalého vítězství je nechat se probodnout a zřeknout se sebe (srov. Flp 2,1-11).

Není nám cizí úzkost prvních Jedenácti zavřených mezi svými zdmi, stísněných a zdrcených, pohlcených strachem ztracených ovcí, protože byl zasažen Pastýř. Vězme však, že nám byl dán duch odvahy a nikoli bázlivosti. Proto nám není dovoleno nechat se paralyzovat strachem.

Dobře vím, že vaše výzvy jsou četné, pole, kde rozséváte, je často nepřátelské a existuje nemálo pokušení uzavřít se do ohrádky obav, lízat si rány, oplakávat dobu, která se nevrátí, a připravovat tvrdé odpovědi na odpor, který už je trpký.

Jsme však stoupenci kultury setkávání. Jsme živými svátostmi objetí božského bohatství s naší ubohostí. Jsme svědkové poníženosti i potomstva Boha, který v lásce předchází i naši prvotní odpověď.

Dialog je naší metodou, nikoli kvůli nějaké vychytralé strategii, ale kvůli věrnosti Tomu, který neúnavně chodí a přechází po náměstích až do pěti hodin odpoledne se svou pozvánkou lásky (Mt 20,1-16).

Cesta je tedy dialog mezi vámi, dialog s vašimi kněžími, dialog s laiky, dialog s rodinami, dialog se společností. Nepřestanu vás pobízet k nebojácnému dialogu. Čím bohatší je odkaz, který máte odhodlaně sdílet, tím výmluvnější má být pokora, s níž je třeba jej nabízet. Nemějte strach vydat se na exodus, který je nezbytný ke každému autentickému dialogu. Jinak nelze porozumět důvodům druhého, ani nelze důkladně chápat, že bratr, kterého je třeba dosáhnout a vykoupit silou a blízkostí lásky, má větší cenu než pozice, které pokládáme za vzdálené našim autentickým jistotám. Trpká a popudlivá řeč rozdělení nepatří na rty pastýře, nemá právo pobytu v jeho srdci a ačkoli se chvíli zdá, že zajišťuje zdánlivou hegemonii, zůstává opravdu přesvědčivým pouze trvalý půvab dobroty a lásky.

Je zapotřebí nechat ve svém srdci trvale znít Pánovo slovo: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek“ (Mt 11,28-30). Ježíšovo jho je jhem lásky a proto je zárukou odpočinku. Někdy nás tíží samota našich námah a neseme toho tolik, že už si nepamatujeme, že jsme toto jho obdrželi od Pána. Zdá se nám, že je pouze naše, a proto se plahočíme jako znavené dobytče vyprahlým polem, ohrožováni dojmem, že pracujeme marně, a zapomínáme na plnost odpočinku, který se neoddělitelně pojí k Tomu, kdo nám jej slíbil.

Naučit se od Ježíše, anebo lépe naučit se Ježíše, pokorného a tichého; vejít do jeho mírnosti a pokory kontemplací Jeho jednání. Uvést naše církve a náš lid, nezřídka deptaný tvrdým stresem výkonnosti, do sladkosti Pánova jha. Pamatujte, že identitu Ježíšovy církve nezajišťuje „oheň svolaný z nebe“ (Lk 9,54), ale diskrétní vroucnost Ducha, který „hojí raněné, srovnává, co je zkřivené, a nedá zbloudit“.

Velké poslání, které nám Pán svěřil, plníme ve společenství, kolegiálně. Svět je již tolik roztrhán a rozdělen! Fragmentace je všude doma. Proto se církev, „nesešívaná suknice Páně“ nemůže nechat dělit, tříštit či znesvářit.

Naším biskupským posláním je v první řadě upevňovat jednotu, jejíž obsah je určen Božím Slovem a jediným nebeským Chlebem, s nímž každá z církví nám svěřených zůstává katolickou, protože je otevřená a má společenství se všemi místními církvemi i s tou římskou, která „předsedá v lásce“. Proto je imperativem: bdít nad touto jednotou, opatrovat ji, usnadňovat a dosvědčovat jako znamení a nástroj, který přes každou zábranu sjednocuje národy, rasy, třídy a pokolení.

Blížící se Svatý rok Milosrdenství, který nás uvádí do nevyčerpatelné hloubky božského Srdce, ve kterém není rozdělení, ať je pro všechny privilegovanou příležitostí k posílení společenství, zdokonalení jednoty, smíření rozdílů, vzájemnému odpuštění a překonání každého rozdělení, aby tak zazářilo vaše světlo jako „město položené na hoře“ (Mt 5,14).

Tato služba jednotě je obzvláště důležitá pro váš milovaný národ, jehož rozsáhlé materiální a duchovní, kulturní a politické, dějinné a lidské, vědecké a technologické zdroje zavazují k nezanedbatelné morální zodpovědnosti v tomto vyčerpaném světě úmorně hledajícím novou rovnováhu míru, prosperity a integrity. Proto je podstatnou součástí vašeho poslání poskytovat Spojeným státům americkým pokorný a mocný kvas společenství. Ať se lidstvo dozví, že „svátost jednoty“ (Lumen gentium, 1), která v něm přebývá, je zárukou toho, že jeho údělem není spoušť a rozklad.

Toto svědectví je majákem, který nemůže zhasnout. V husté temnotě života totiž lidé potřebují být vedení jeho světlem, aby si byli jisti přístavem, který je očekává, a měli jistotu, že jejich loďky neztroskotají na útesech a nebudou vydány napospas vlnám. Proto vás vybízím, abyste čelili výzvám svojí doby. V jádru každé z nich vždycky tkví život jako dar a odpovědnost. Budoucnost svobody a důstojnosti našich společností závisí na tom, jak na tyto výzvy budeme umět odpovědět.

Nevinné oběti interrupcí, děti umírající hladem nebo bombardováním, imigranti utopení cestou k zítřku, staří nebo nemocní, kteří mají být odstraněni, oběti terorismu, válek, násilí a obchodu s drogami, životní prostředí devastované kořistnickým vztahem člověka k přírodě – v tom všem je neustále ve hře Boží dar, jehož jsme správci, ale nikoli páni. Není proto dovoleno vyhýbat se takovýmto otázkám anebo je zamlčovat. Nemenší důležitost má evangelium rodiny, které na blížícím se Světovém setkání rodin ve Filadelfii budu mít příležitost spolu s vámi a s celou církví mocně hlásat.

Tyto nezadatelné aspekty poslání církve patří k jádru toho, co nám předal Pán. Máme proto povinnost je opatrovat a komunikovat, třebaže dobová mentalita se k tomuto poselství staví neprodyšně a nevraživě (srov. Evangelii gaudium, 34-39). Nabízejte toto svědectví pomocí nástrojů a kreativity lásky, pokorou pravdy. Toto svědectví potřebuje nejenom vnější deklarace a oznámení, ale musí také získávat prostor v srdcích lidí a ve společenském povědomí.

Za tímto účelem je velice důležité, aby církev Spojených států byla také pokorným krbem, který přitahuje lidi půvabem světla a vroucností lásky. Jako pastýři dobře známe temnotu a chlad, který dosud je v tomto světě, samotu a opuštěnost mnohých – i tam, kde je hojnost komunikačních zdrojů a materiálního bohatství – strach ze života, zoufání a rozmanité útěky.

Proto jedině církev, která dovede shromažďovat kolem „ohně“, bude nadále schopna přitahovat. Jistě ne jakéhokoli ohně, ale takového, který vzplanul o Velikonočním ránu. Zmrtvýchvstalý Pán prostřednictvím nesmělého hlasu mnoha bratří stále klade otázku: „Nemáte něco k jídlu?“. Jde o to rozpoznat Jeho hlas jako apoštolové na břehu Tiberiadského moře (srov. Jan 21,4-12). A ještě důležitější je svěřit se jistotě, že uhlíky Jeho přítomnosti roznícené ohněm pašijí nás předcházejí a nikdy nevyhasnou. Ochabne-li tato jistota, riskujeme, že se z nás stanou chovatelé popela a nikoli strážci a rozdavatelé pravého světla a oné vroucnosti, která je schopna rozehřát srdce (srov. Lk 24,32).

Než uzavřu tyto reflexe, dovolte mi ještě dát vám dvě doporučení, která mi leží na srdci. První se týká vašeho biskupského otcovství. Buďte pastýři blízcí lidu, bližní a služebníci. Tato blízkost se vyjadřuje zvláště ve vztahu ke kněžím. Provázejte je, aby sloužili Kristu nerozděleným srdcem, protože Kristovy služebníky uspokojí jenom plnost. Proto vás prosím, nedopouštějte, aby se spokojovali prostředností. Pečujte o jejich duchovní zdroje, aby neupadli do pokušení stát se notáři a byrokraty, nýbrž vyjadřovali mateřství církve, která svoje děti rodí a dává jim růst. Bděte, aby nepřestávali vstávat a odpovídat tomu, kdo v noci zaklepe, ačkoli se lze dovolávat práva na odpočinek (srov. Lk 11,5-8). Trénujte je, aby byli připraveni zastavit se, sklonit se, obvazovat, opatrovat a zaplatit za ty, kdo byli „náhodou“ zbaveni toho, co si mysleli, že mají (srov. Lk 10,29-37).

Moje druhé doporučení se týká imigrantů. Prosím za prominutí, že se v určitém smyslu pouštím „do svých záležitostí“. Církev Spojených států zná jako málokterá jiná naděje, které v srdci nosí migranti. Dávno jste se naučili jejich jazyk, jste jim oporou, integrujete jejich přínos, bráníte jejich práva, podporujete jejich touhu po prosperitě a uchováváte plamen jejich víry. Ani teď žádná americká instituce nedělá pro imigranty více než vaše křesťanská společenství. Nyní máte tuto velkou vlnu latinské imigrace, která se dotýká mnoha vašich diecézí. Nejenom jako biskup Říma, ale také jako pastýř přicházející z jihu cítím potřebu poděkovat vám a povzbudit vás. Asi pro vás nebude snadné nahlédnout do jejich duše, možná vás jejich jinakost uvede do nesnází. Vězte však, že mají také zdroje, o které se mohou podělit. Proto je přijměte beze strachu. Nabídněte jim vřelost Kristovy lásky a dešifrujete tajemství jejich srdce. Jsem si jist, že tento lid opět obohatí Ameriku a její církev.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy