Slyšíme-li první čtení, může nás nadšení a misionářský dynamismus svatého Pavla udivit: „Jak milý je příchod těch, kdo zvěstují dobré věci“ (
Řím 10,15)! Pro nás je to pobídka, abychom vzdali díky za dar víry, kterou jsme obdrželi od těchto poslů, kteří nám ji předali. Je to také pozvání k úžasu nad misijním dílem, které poprvé – a nebylo to tak dávno - přineslo radost evangelia do této milované Středoafrické země. Je dobré - zvláště ve svízelných dobách, kdy nechybějí zkoušky a utrpení, budoucnost je nejistá a pociťujeme únavu a obavu, že to nezvládneme – je dobré shromáždit se okolo Pána jako to děláme dnes a těšit z Jeho přítomnosti, nového života a spásy, kterou nám nabízí jako
druhý břeh, na který se máme vydat.
Tímto druhým břehem je zajisté věčný život, nebe, kde jsme očekáváni. Tento pohled obrácený k budoucímu světu byl vždycky oporou pro odvahu křesťanů, těch nejchudších a nejmenších na jejich pozemské pouti. Život věčný není iluze, není to útěk ze světa; je to mocná skutečnost, která nás volá a zavazuje nás k vytrvalosti ve víře a lásce. Avšak bezprostřednější druhý břeh, který se snažíme dosáhnout, je spása, kterou zjednává víra a o které mluví svatý Pavel; je to skutečnost, která proměňuje už naši přítomnost a svět, ve kterém žijeme: „Ten kdo věří z hloubi srdce stává se spravedlivým“ (srov. Řím 10,10). Přijímá život samotného Krista, který jej uschopňuje milovat Boha i bratry novým způsobem do té míry, že dává zrod světu obnovenému láskou.
Děkujme Pánu za Jeho přítomnost a sílu, kterou nám dává v každodennosti našeho života, když zakoušíme fyzické či morální utrpení, bolest, žal; za činy solidarity a štědrosti, ke kterým nás uschopňuje; za radost a lásku, kterou vyzařují naše rodiny, naše komunity i navzdory občasné ubohosti, násilí či strachu ze zítřka; za odvahu, která našim duším dodává ochotu se spřátelit, rozmlouvat s někým, kdo není jako my, odpustit tomu, kdo nám ublížil, zasadit se o vytváření spravedlivější a bratrštější společnosti, kde nikdo nebude opuštěný. V tom všem nás vzkříšený Kristus bere za ruku a vede, abychom Jej následovali. A já chci spolu s vámi děkovat slitovnému Pánu za všechno, co vám umožnil udělat krásného, velkodušného a odvážného ve vašich rodinách a vašich komunitách při událostech, ke kterým docházelo ve vaší zemi dlouhé roky.
Je ovšem pravdou, že jsme dosud nedosáhli cíle, jsme jakoby uprostřed řeky a musíme se odvážně rozhodnout a s novým misionářským nasazením přejít na druhý břeh. Každý pokřtěný se musí neustále odtrhávat od toho, co v něm ještě zbývá ze starého člověka, hříšníka, stále připraveného vzbudit se na povel démona. A ten se v našem světě a v těchto dobách konfliktů, nenávisti a války hodně snaží svádět člověka k sobectví, aby se v nedůvěře stáhnul do sebe, k násilí, do ničivých instinktů a pomsty, k nedbání na ty nejslabší a k jejich vykořisťování.
Víme také, že se naše křesťanské komunity povolané ke svatosti, musejí vydat ještě mnoha cestami. Zajisté musíme všichni Pána prosit o odpuštění za přílišný odpor a otálení při dosvědčování evangelia. Ať je k tomu příležitostí Jubilejní rok milosrdenství, který ve vaší zemi právě začal. A vy, drazí Středoafričané, musíte především hledět do budoucna, posíleni cestou, kterou jste již ušli, rozhodněte se zpříma pro novou etapu křesťanských dějin svojí země a vydejte se k novým horizontům, zeširoka, na hlubinu. Apoštol Ondřej se svým bratrem Petrem neváhali ani okamžik zanechat všeho, jít za Ježíšem a následovat Jej: „Hned nechali sítě a následovali ho“ (Mt 4,20). Žasneme i tady nad tolikerým nadšením apoštolů, které Ježíš tolik přitahuje k Sobě a oni mocně cítí, že mohou podniknout všechno a všeho se odvážit s Ním.
Každý si ve svém srdci může položit velmi důležitou otázku po osobním spojení s Ježíšem, zkoumat, co již přijal anebo odmítnul, aby odpověděl na Jeho povolání následovat Jej blíže. Volání poslů zní v našich uších více než kdykoli předtím právě tehdy, když je doba těžká; ono volání „proniklo všude na zemi a až na konec světa“ (srov. Řím 10,18; Žl 18,5). A zní dnes tady v této Středoafrické zemi, zní v našich srdcích, v našich rodinách, v našich farnostech a kdekoli žijeme, zve nás k vytrvalosti v misionářském nadšení, v misijním poslání, které potřebuje posly nové a ještě četnější, ještě velkodušnější, ještě radostnější a ještě světější. A všichni – každý - jsme povoláni být tímto poslem svému bratru z jakéhokoli etnika, náboženského vyznání, kultury, který nás očekává, často aniž to ví. Neboť, jak může tento bratr uvěřit v Krista – ptá se svatý Pavel – pokud o něm ještě neslyšel a nikdo mu ho nehlásal?
Také my podle apoštolova příkladu musíme být plni naděje a nadšení pro budoucnost. Druhý břeh je na dosah ruky a Ježíš přechází tuto řeku s námi. On vstal z mrtvých; od té doby jsou zkoušky a utrpení, která prožíváme, vždycky příležitostí, která otevírá novou budoucnost, pokud se necháme spojit s Ním. Středoafričtí křesťané, každý z vás je povolán být tvůrcem lidské a duchovní obnovy svojí země vytrvalostí svojí víry a svým misionářským nasazením. Zdůrazňuji – být tvůrcem lidské a duchovní obnovy.
Panna Maria, která poté, co sdílela bolest umučení a nyní má podíl na dokonalé radosti se svým Synem, ať vás na této cestě opatruje a dodává vám odvahu. Amen.
Přeložil Milan Glaser.
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
