Liturgický svátek Stolce sv. Petra nás shromáždil ke slavení Svatého roku milosrdenství jako společenství služby římské kurie, governatorátu a institucí spojených se Svatým stolcem. Prošli jsme Svatou branou a došli ke hrobu apoštola Petra, abychom vyznali svoji víru a naše skutky byly zvláště dnes osvíceny Božím Slovem.
Každému z nás v této chvíli Pán Ježíš opakuje svoji otázku: „Za koho mě pokládáte vy?“ (Mt 16,15). Otázku jasnou a přímou, před níž nelze utéci anebo zůstat neutrálními; otázku, na niž nelze odpovědět později anebo prostřednictvím někoho jiného. V otázce však není nic inkvizitorského, ba dokonce je láskyplná! Oplývá láskou našeho jediného Mistra, který nás dnes volá, abychom obnovili víru v Něho tím, že Jej uznáme za Syna Božího a Pána svého života. A prvním, kdo je volán, aby obnovil svoje vyznání víry je Petrův nástupce, který nese odpovědnost za posilování svých bratří (srov. Lk 22,32).
Dovolme milosti, aby opět ztvárnila naše srdce k víře a otevřela naše ústa k vyznání víry a obdržení spásy (srov. Řím 10,10). Přisvojme si tedy Petrova slova: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“ (Mt 16,16). Naše mysl i náš pohled ať jsou upřeny na Ježíše Krista, počátek a cíl každé činnosti církve. On je základ, a nikdo nemůže položit jiný (1 Kor 3,11). On je „skála“, na níž máme stavět. Připomíná to výmluvně svatý Augustin, když píše, že církev, byť rozbouřená a otřesená dějinnými událostmi, „se nehroutí, protože je postavena na skále, od níž je odvozeno jméno Petr. Jméno skála není odvozené od Petra, nýbrž Petr je odvozen od skály; stejně jako jméno Kristus není odvozeno od křesťana, nýbrž jméno křesťan je odvozeno od Krista. ... Skála je Kristus, na jehož základě byl postaven také Petr“ (In Joh 124, 5).
Z tohoto vyznání víry plyne pro každého z nás úkol odpovídat na Boží povolání. Od pastýřů se především žádá, aby měli za vzor samotného Boha, který pečuje o svoje stádce. Prorok Ezechiel popsal tento Boží způsob jednání slovy: hledá ztracenou ovci, přivádí ji zpět do ovčince, zraněnou obvazuje a o nemocnou se stará (Ez 34,16). Toto jednání je znamením lásky, která nemá hranice. Je to věrná, stálá a bezpodmínečná oddanost, aby Boží milosrdenství dosáhlo ke všem těm nejslabším. Nesmíme však zapomenout, že Ezechielovo proroctví začíná upozorněním na chyby pastýřů Izraele. Proto také nám, kteří jsme povoláni být pastýři církve, prospěje, necháme-li se Boží tváří Dobrého Pastýře osvítit, očistit, proměnit a navrátit - plně obnoveni - ke svému poslání. Kéž i ve svém pracovním prostředí můžeme vnímat, pěstovat a praktikovat silné pastorační cítění zejména ve vztahu k lidem, které potkáváme každý den. Nikdo ať není vystaven nevšímavosti či špatnému zacházení, ale každý ať může zakoušet především laskavou péči Dobrého Pastýře.
Jsme povoláni být spolupracovníky Boha v zásadní a jedinečné věci, totiž abychom svojí existencí dosvědčovali sílu milosti, která proměňuje, a moc Ducha, který obnovuje. Dovolme Pánu, aby nás osvobodil od každého pokušení, které vzdaluje od podstaty našeho poslání, a abychom znovu objevili krásu vyznávání víry v Pána Ježíše. Věrnost poslání se dobře snoubí s milosrdenstvím, které si přejeme zakoušet. Ostatně, v Písmu svatém jsou věrnost a milosrdenství neoddělitelné. Kde je jedno, tam je i druhé, a právě v jejich vzájemnosti a komplementaritě je možné nazírat samu přítomnost Dobrého Pastýře.
Věrnost, která se od nás požaduje, je jednání věrné Kristovu srdci. Jak jsme slyšeli od apoštola Petra, máme pást stádce „ochotně“ a být „vzorem“ pro všechny. Tak, abychom, „až se objeví nejvyšší pastýř“, mohli dostat „nevadnoucí věnec slávy“ (1 Petr 5,14).
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
