Nový portál Vatikánského rozhlasu

„Mistře, ať vidím!“ (Mk 10,51). S touto žádostí se dnes chceme obrátit k Pánu. Chceme opět prohlédnout, poté, co nám hříchy oddálily zrak od dobra, odvrátily nás od krásy našeho povolání a nechaly nás bloudit daleko od cíle.

Tento evangelní úryvek má velikou symbolickou a existenciální hodnotu, protože každý z nás se nachází v Bartimaiově situaci. Slepota jej přivedla k chudobě, k životu na kraji města a naprosté závislosti na druhých. Také hřích má tentýž účinek – ochuzuje a vyděluje nás. Je to slepota ducha, která nám zabraňuje vidět to podstatné a upřít zrak na lásku, dávající život. Postupně nás dovádí k ulpívání na povrchu, až do úplného znecitlivění vůči druhým a dobru. Kolik pokušení jen usiluje o to, aby zamlžilo pohled srdce a dovédlo jej ke krátkozrakosti! Jak jednoduché a mylné je věřit, že život závisí na tom, co vlastníme, anebo na obdrženém úspěchu či obdivu; že hospodářství sestává jenom ze zisku a spotřeby; že individuální žádostivost musí převážit nad společenskou zodpovědností! Pokud si hledíme pouze svého já, propadáme do slepoty a vyhaslosti. Stahujeme se do sebe, a připravujeme se tak o radost a pravou svobodu. To je tak ošklivé!

Avšak Ježíš jde kolem – kráčí, ale nejde dál, nýbrž se „zastavuje“, jak říká evangelium (v.49). Tehdy srdcem prochází záchvěv, protože si všímáme, že na nás pohlédlo Světlo – ono laskavé Světlo, které nás vybízí, abychom nezůstávali uzavřeni ve své temné slepotě. Ježíšova blízkost nám dává pocítit, že pokud jsme od Něho vzdáleni, něco důležitého nám chybí. Dává nám pocítit potřebu spásy – a zde začíná uzdravování srdce. Když poté touha po uzdravení nabývá na smělosti, dovádí nás k modlitbě, k silnému a naléhavému volání o pomoc, jak to činí Bartimaios: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ (v.47).

Bohužel se vždy vyskytne někdo, který se jako oni „mnozí“ z evangelia nechce zastavit, dát se vyrušit člověkem, který touží vykřičet svou bolest a kterého by raději umlčel a vyčinil mu za obtěžování (srov. v. 48). Vyvstává tu pokušení jít dál, jakoby se nic nedělo. Avšak tímto způsobem jsme Pánu vzdáleni a zároveň udržujeme druhé lidi daleko od Ježíše. Rozpoznejme, že všichni žebroníme o Boží lásku, a nedopusťme, aby nám unikl Pán, procházející kolem. Timeo transeuntem Dominum, Obávám se, že Pán přejde kolem, říká sv. Augustin. Dejme hlas své pravé touze: „Ježíši, ať znovu vidím!“ (v.51). Tento Svatý rok milosrdenství je časem příhodným k tomu, abychom přijali Boží přítomnost, zakusili jeho lásku a vrátili se celým srdcem k Bohu. Stejně jako Bartimaios odhoďme plášť a vyskočme (srov.v.50) – tedy odhoďme to, co nám brání v rychlejší cestě za Pánem, aniž bychom se obávali, že opustíme své jistoty a lpění. Nezůstávejme sedět, vstaňme, vraťme se ke svému duchovnímu vzrůstu, k důstojnosti milovaných dětí, které stojí před Pánem, aby se jim dostalo Jeho pohledu do očí, odpuštění a znovustvoření. Slovo, které se dnes dotýká našeho srdce, je totéž slovo, které zaznělo při stvoření člověka: Vstaň! Bůh nás stvořil, abychom stáli na nohou: Vstaň!

Zejména my, pastýři, jsme dnes ještě více vyzýváni, abychom naslouchali onomu možná skrytému volání lidí, kteří touží po setkání s Pánem. Jsme povinni přezkoumat ono chování, které někdy lidem nepomáhá k tomu, aby se přiblížili k Pánu; úřední hodiny a programy, které nevycházejí vstříc reálným potřebám lidí, kteří by mohli vstoupit do zpovědnice; lidská pravidla, pokud pro nás platí více než touha po odpuštění; svou přísnost, která by mohla vzdalovat od Boží něhy. Zajisté nemáme zlehčovat nároky evangelia, avšak nesmíme riskovat, že promarníme hříšníkovu touhu po smíření s Otcem, protože Otec především očekává synův návrat domů (srov. Lk 15, 20-32).

Kéž užíváme stejná slova jako učedníci, kteří opakovali Ježíšovu výzvu a říkají Bartimaiovi: „Vstaň, volá tě!“ (v. 49). Jsme vysláni, abychom šířili odvahu, podporovali a přiváděli k Ježíši. Naše služba spočívá v doprovázení, aby setkání s Pánem bylo osobní a důvěrné, aby se srdce mohlo upřímně a bez obav otevřít Spasiteli. Nezapomínejme, že v každém člověku jedná pouze Bůh. Právě On se v evangeliu zastavuje a ptá se na slepce; On nařizuje, aby mu jej přivedli; On mu naslouchá a uzdravuje ho. My pastýři jsme byli vybráni, abychom podněcovali touhu po konverzi, abychom byli nástroji, které ulehčují setkání, abychom vztahovali ruce a rozhřešovali, a činili tak Boží milosrdenství viditelným a účinným. Kéž každý muž a žena, kteří přistupují ke zpovědi, najdou otce - otce, který je očekává, a Otce, který odpouští.

Závěr evangelního vyprávění je prosycen významem – Bartimaios „ihned začal vidět a šel tou cestou za ním“ (v.52). Když se přiblížíme k Ježíši, také my opětovně spatřujeme světlo, abychom pohlíželi do budoucnosti s nadějí, získáváme sílu a odvahu, abychom se vydali na cestu. „Kdo věří, vidí“ (Lumen fidei,1) a jde kupředu s nadějí, protože si je vědom Pánovy přítomnosti, podpory a vedení. Následujme Pána jako věrní učedníci, abychom všechny, které potkáme na své radostné cestě, dovedli k účasti na jeho milosrdné lásce. A po otcovském objetí a odpuštění slavme v srdci, protože také Pán oslavuje!

Přeložila Jana Gruberová.

Další články z podrubriky Homilie