Nový portál Vatikánského rozhlasu

Ariccia. Církev by měla dokázat ustoupit do pozadí, aby při svém hlásání vždy dávala zazářit Boží tváři, a nikoli sama sobě, prohlásil o. Ermes Ronchi ve své dopolední meditaci. Připomeňme, že italský servita vede již třetím dnem duchovní cvičení pro papeže Františka a římskou kurii v obci Ariccia, vzdálené asi hodinu cesty od Říma. Otec Ronchi dnes vyšel z evangelního úryvku, který podává Petrovo vyznání u Césareje Filipovy .

Otázka, kterou Ježíš pokládá učedníkům, zazněla stranou velkých shromáždění a zástupů. Mistr odvedl apoštoly na odlehlé místo, kde vládlo ticho, osamělost a modlitba. Byla to důvěrná chvíle – jak mezi učedníky navzájem, tak ve vztahu k Bohu. A do tohoto ticha zaznívá otázka, která se podobá jakési „anketě“ : „Za koho mě lidé pokládají?“.

V obdobném tichu postní duchovní obnovy postavil o. Ronchi papeže Františka a jeho spolupracovníky před tutéž otázku a zejména před její pokračování, které se vrývá do duše: „A za koho mě pokládáte vy?“ Ježíš takto sděluje svým nejbližším, aby se nespokojili s tím, co říkají lidé, protože víra se nevyvíjí díky tomu, co zaslechla jinde.

„Odpověď, kterou Ježíš hledá, nejsou slova. Hledá lidi. Nikoli definice, nýbrž zaujetí: „Co se ti stalo, když jsi mne potkal?“ Ježíš je učitelem srdce – neudílí lekce, nepodsouvá odpovědi, nýbrž tě jemně navádí, abys hledal ve svém nitru. Byl bych rád, kdybych mohl odpovědět: Setkání s tebou byla největší výhra mého života! Jsi to nejlepší, co mne mohlo potkat!“

Kdo pro tebe jsem? – to je otázka, kterou si kladou zamilovaní, pokračoval exercitátor. Je zajímavé, že se Ježíš neuchyluje k žádné indoktrinaci. Učedníci se nemusejí obávat, že na daný dotaz existují předem schválené odpovědi. Není tu třeba odříkat krédo, protože Ježíše především zajímá, zda jeho učedníci otevřeli v srdci. Tvrzení, které pronáší Petr – tedy ono „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“ – je pravdivé pouze tehdy, pokud v nás žije Kristus. Naše srdce může být kolébkou Boha či jeho hrobem.

„Ježíš říká: Chcete se dozvědět něco o mně a zároveň sami o sobě? Zvu vás tedy na schůzku s ukřižovaným mužem, který visí hodně vysoko. A ještě předtím – ve čtvrtek – na schůzku s jiným Kristem. Ten zase žije hodně nízko, protože se opásán zástěrou sklání a myje nohy svým učedníkům (…). Pavel se nemýlil – křesťanství je skutečně pohoršení a pošetilost. Nyní chápeme, kdo je to Ježíš – je to polibek zrádci. Neláme nikoho jiného, nýbrž láme sám sebe, neprolévá cizí krev, nýbrž svou. Neobětuje jiné, ale sebe.“

Až do chvíle, kdy tichem pronikla ona otázka, učedníci nevěděli, co se jejich Mistru má stát. Právě proto jim Ježíš rozhodně ukládá, aby nic neříkali lidem. Je to strohé nařízení, které se týká celé církve, zdůraznil o. Ronchi. Někdy jsme totiž hlásali Boha s pokřivenou tváří. My, duchovní, pokračoval italský servita, jsme navenek všichni stejní – tatáž gesta, slova a odění. Lidé se však ptají na naši osobní zkušenost s Bohem. Kristus nejsou slova, která o něm pronášíme, ale skutečnost, kterou v Něm prožíváme. Nejsme prostředníci mezi Bohem a lidstvem, protože pouze Ježíš je pravým prostředníkem. Naším úkolem je připravit mu cestu – jako Jan Křtitel – a pak ustoupit stranou, uzavíral o. Ronchi.

„Pomyslete na krásu církve, která nemíří reflektory sama na sebe, nýbrž na někoho Jiného. Zde máme před sebou ještě dlouhou cestu umenšování! Ježíš nežádá, abychom na sebe brali jeho kříž, ale každý svůj vlastní. Božím snem je nedozírný zástup mužů, žen a dětí, nesoucích na ramenou kříž. Avšak tito lidé kráčejí směrem k dobrému, radostnému a tvořivému životu. Životu, který nás stojí houževnaté úsilí a vytrvalost. Tato cena však obnáší také něhu a světlo, protože Kristus třetího dne vstane z mrtvých.“
(jag)