Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Evangelium této páté neděle postní (
Jan 8,1-11) je krásné, rád si jej opakovaně čtu. Podává epizodu cizoložné ženy a vyjevuje milosrdenství Boha, který nikdy nechce, aby hříšník zemřel, ale aby se obrátil a žil. Scéna se odehrává na prostranství před chrámem. Představte si ji tady na nádvoří (Svatopetrské baziliky – pozn.překl.). Ježíš promlouvá k lidu, když přijde několik učitelů Zákona a farizeů, kteří před něho přivlečou ženu přistiženou při cizoložství. Žena se tak ocitla mezi Ježíšem a zástupem (srov. v. 3), mezi milosrdenstvím Božího Syna a násilím, hněvem svých žalobců. Ti však nepřišli za Mistrem zjišťovat jeho mínění, ale byli to zlí lidé a chtěli mu nastrojit léčku. Pokud se totiž Ježíš přidrží striktně Zákona a schválí ukamenování této ženy, ztratí svoji pověst mírnosti a dobroty, kterou je lid tolik přitahován. Pokud však bude shovívavý, postaví se proti Zákonu, o kterém sám prohlásil, že jej nepřišel zrušit, nýbrž naplnit (srov.
Mt 5,17).
Tento špatný úmysl je skryt v otázce, kterou kladou Ježíšovi: „Co říkáš ty?“ (v.5). Ježíš neodpověl a mlčky učinil tajemné gesto: „sehnul se a psal prstem na zem“ (v.7). Možná kreslil, někteří říkají, že psal o hříších farizeů. V každém případě však psal jako by byl jinde. Všechny tak vybízí, aby se uklidnili, nejednali vznětlivě a hledali Boží spravedlnost. Ti zlí však naléhají a čekají od něho odpověď. Zdá se žíznili po krvi. Ježíš tedy pozvedá zrak a říká: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první“ (v.7). Tato odpověď žalobce zaskočí a všechny ve vlastním smyslu slova odzbrojí. Všichni odkládají „zbraně“, tedy kameny přichystané k exekuci, ty viditelné na dotyčnou ženu i ty skryté připravené proti Ježíši. A zatímco Pán dále píše na zem, žalobci se jeden po druhém se sklopenou hlavou vytrácejí, počínaje těmi nejstaršími, kteří si nejvíce uvědomovali, že nejsou bez hříchu. Je dobré uvědomovat si, že také my jsme hříšníci! Když např. očerňujeme druhé, všichni to známe. Je dobré mít odvahu nechat padnout na zem kameny, které jsme nasbírali proti druhým, a přemýšlet trochu o svých vlastních hříších!
Zůstali tam pouze žena a Ježíš: ubohost a milosrdenství proti sobě. A k tomu dochází kdykoli se zahanbeni ocitneme před zpovědnicí, abychom vyjevili svoji ubohost a žádali o rozhřešení! „Ženo, kam se poděli?“ (v. 10), říká jí Ježíš. Stačí toto oslovení a jeho pohled plný milosrdenství, naplněný láskou, aby tato osoba – možná poprvé – pocítila, že má svoji důstojnost a že ona sama není hříchem. Má svoji důstojnost a může změnit život, může vyváznout ze svého otroctví a vydat se novou cestou.
Drazí bratři a sestry, tato žena představuje nás všechny, kteří jsme hříšníky, tedy cizoložníky vůči Bohu, zrádci Jeho věrnosti. Její zkušenost prezentuje vůli Boží pro každého z nás, nikoli naše odsouzení, nýbrž naši spásu skrze Ježíše. On je milostí, která zachraňuje z hříchu a smrti, a napsal na zem, do prachu, z něhož je učiněna každá lidská bytost (srov. Gen 2,7), tento Boží rozsudek: „Nechci, abys zemřel, ale abys byl živ“. Bůh nás nepřibíjí k našemu hříchu, neztotožňuje nás se zlem, kterého jsme se dopustili. Nosíme jméno a Bůh neztotožňuje toto jméno s hříchem, který jsme spáchali. Chce nás osvobodit a chce, abychom chtěli totéž spolu s Ním. Chce, aby se naše svoboda obrátila ze zlého na dobré, a to je možné, s Jeho milostí je to možné.
Panna Maria ať nám pomůže svěřit se plně Božímu milosrdenství, abychom byli novým stvořením.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
