Vatikán.
Ve zcela zaplněné vatikánské bazilice dnes dopoledne Petrův nástupce, stejně jako biskupové v katedrálách celého světa na Zelený čtvrtek, sloužil s kněžími své diecéze mši svatou spojenou se svěcením olejů a obnovou kněžských slibů.
Jak už tomu bývá při této příležitosti, byla homilie papeže Františka obsáhlá a adresná. Řeč byla o Božím milosrdenství s využitím známého rčení křesťanské tradice
Deus semper maior, sahajícího ke sv. Augustinovi a hojně užívaného např. i zakladatelem jezuitů, sv. Ignácem z Loyoly. Papež František se v tomto kontextu zaměřil na dvě konkrétní oblasti, kde je Boží milosrdenství
vždy větší anebo – jak řekl – „kde to Pán s Milosrdenstvím přehání. Poněvadž je nám v tom On sám příkladem – pokračoval František - nemusíme mít strach, že budeme přehánět také my.“ Jmenovanými oblastmi je setkávání a odpouštění.
„Bůh se dává cele a takovým způsobem, že každé
setkání bezprostředně přechází ve slavení“ – poznamenal papež k první oblasti a vysvětlil pak podobenstvím o milosrdném Otci.
„Když o něm rozjímáme, udiveni překypující radostí Otce, kterému návrat marnotratného syna umožnil svobodně, bez odporu a odstupu projevit lásku, nemusíme se obávat přehánění při svém vlastním děkování.“
Druhou oblastí, kde vidíme, jak Bůh přehání ve stále větším Milosrdenství, je odpuštění.
„Nejenom odpouští nevyčíslitelné dluhy, jako služebníkovi, který jej úpěnlivě prosil a potom se ke svému druhovi sám zachoval uboze, nýbrž umožňuje nám přejít od nejostudnějšího zahanbení přímo a bez mezistupňů k té nejvznešenější důstojnosti. Pán dovoluje omilostněné hříšnici, aby mu důvěrně omyla nohy svými slzami. Jakmile Šimon Petr vyznává svůj hřích a prosí, aby se od něho vzdálil, Pán jej pozvedá k důstojnosti rybáře lidí. My však tíhneme k oddělování těchto dvou postojů. Když zakoušíme zahanbení nad hříchem, skrýváme se a jdeme se svěšenou hlavou jako Adam a Eva, a když jsme povýšeni k důstojnosti, snažíme se zakrývat hříchy a rádi se ukazujeme, skoro naparujeme.“
„Naše odpověď na překypující Pánovo odpuštění – pokračoval papež - by měla spočívat v udržování zdravého napětí mezi důstojným zahanbením a důstojností, která se dovede hanbit, v takovém postoji, který se sám snaží pokořovat a snižovat, ale je schopen přijmout, když jej Pán pro dobro poslání povýší, aniž by si v tom liboval. Vzorem, který podává evangelium a který nám může posloužit, když se zpovídáme, je Petr, který se nechává opakovaně dotazovat na svoji lásku a zároveň obnovuje přijetí svého poslání pást ovce, které mu svěřuje Pán.“
Následující papežova reflexe byla určena kněžím:
„Každý z nás víme, do jaké míry jsme nezřídka slepí a zbavení světla víry, a to ne proto, že nemáme po ruce evangelium, ale kvůli přemíře komplikovaných teologií. Cítíme, že naše duše žízní po spiritualitě, nikoli však z nedostatku živé vody, kterou pijeme pouze po douškách, nýbrž kvůli přemíře „perlivých“, „light“ spiritualit. Také si připadáme uvěznění, i když nejsme jako mnohé národy obklíčeni nepřekonatelným kamenným či kovovým ohrazením, nýbrž virtuálním zesvětštěním, jež se otevírá a zavírá pouhým kliknutím. Jsme utiskovaní, ale nikoli hrozbami a štulci jako mnozí chudí lidé, nýbrž podmanivostí tisícerých nabídek konzumu, které nejsme s to setřást, abychom kráčeli svobodně po stezkách, jež vedou v lásce k našim bratřím, k Pánovu stádci, k ovcím čekajícím na hlas svých pastýřů.“
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
