Nový portál Vatikánského rozhlasu

S radostí a uznáním sdílejme tuto chvíli modlitby, jež nás uvádí do neděle Božího milosrdenství, kterou si sv. Jan Pavel II. tolik přál, aby naplnil žádost svaté Faustiny. Právě před jedenácti lety se ve stejný den jako dnes odebral na věčnost. Skrze svědectví, která byla vyslovena – a za něž děkujeme – a čtení, která jsme vyslechli, k nám pronikají světlo a naděje, vedoucí do rozlehlého oceánu Božího milosrdenství. Kolik podob má milosrdenství, se kterým nám Bůh vychází vstříc? Je jich opravdu hodně a není možné je všechny popsat, protože Boží milosrdenství je trvalé crescendo. Bůh se nikdy neunaví jeho prokazováním a my bychom nikdy neměli uvyknout jeho daru, nýbrž je vyhledávat a toužit po něm. Milosrdenství je cosi stále nového – vyvolává úžas a podiv, když pozorujeme nezměrnou tvůrčí fantazii Boha, který nám jde naproti se svou láskou.

Bůh ve svém zjevení vícekrát odhalil své jméno – a toto jméno je „Hospodin milosrdný a milostivý“ (Ex 34,6). Stejně jako je veliká a nekonečná Boží přirozenost, tak veliké a nekonečné je jeho milosrdenství, až do té míry, že se jeví jako nezdolný úkol dokázat je popsat ve všech jeho aspektech. Když procházíme stránky Písma svatého, všímáme si, že milosrdenství se projevuje především blízkostí Boha svému lidu. Tato blízkost spočívá zejména v pomoci a ochraně. Je to blízkost otce a matky, která se odráží v krásném obrazu proroka Ozeáše: „Pouty laskavosti jsem je táhl, provazy lásky; byl jsem k nim jako ti, kdo zdvihají dítě ke svým tvářím, a skláněl jsem se k němu, abych mu dal najíst“ (Oz 11,4). Je to velmi expresivní obraz: Bůh bere každého z nás a zdvihá nás až ke své tváři. Jaká je v tom něha a láska! Pomyslel jsem na toto prorokovo podobenství, když jsem poprvé uviděl logo Svatého roku. Ježíš nejenom nese lidstvo na ramenou, nýbrž tiskne svou tvář k Adamově, až se zdá, že obě splývají v jednu.

Nemáme Boha, který „není schopen mít soucit s námi, slabými“ (Žid 4,15). Naopak! Právě kvůli svému milosrdenství se Bůh stal jedním z nás: „Vždyť svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem, on sám, Boží Syn. Lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal. Narozen z Panny Marie, stal se opravdu jedním z nás, ve všem nám podobný kromě hříchu.“ (Gaudium et spes,22). V Ježíši se proto nejenom můžeme rukama dotknout Otcova milosrdenství, nýbrž jsme podněcováni, abychom se sami stávali nástrojem Božího milosrdenství. O milosrdenství se lehce mluví, je však náročnější stávat se jeho konkrétními svědky. Toto úsilí trvá celý život a nemělo by se nikdy zastavit. Ježíš nám řekl, že máme být „milosrdní jako Otec“ (Lk 6,36). To zabere celý život!

Kolik podob tedy má Boží milosrdenství! Dává se nám poznat jako blízkost a něha, avšak skrze ně rovněž jako soucit a sdílení, jako útěcha a odpuštění. Kdo jej obdržel více, je povolán více jej nabízet a sdílet, neboť milosrdenství nelze držet ve skrytu a zadržovat jen pro sebe. Milosrdenství stravuje srdce a volá jej k lásce, která rozpoznává tvář Ježíše Krista zejména ve vzdáleném, slabém, osamělém, zmateném a vyhoštěném člověku. Nestojí na místě, vydává se hledat ztracenou ovci a když ji najde, projevuje nakažlivou radost. Milosrdenství se dokáže podívat do očí všem lidem, protože každý člověk je pro ně cenný a jedinečný. Kolik jen bolesti cítíme, když slyšíme říkat: „Tihle ti ubožáci tady, vyhoďme ven, ať si spí na ulicích...“ To je od Ježíše?

Drazí bratři a sestry, milosrdenství nás nikdy nenechává v klidu! Je to Kristova láska, která nás „zneklidňuje“, dokud nedosáhneme cíle. Pohání nás, abychom objali a přitiskli k sobě všechny, kteří potřebují milosrdenství, aby se tak všichni smířili s Otcem (srov. 2 Kor 5,14-20). Nemusíme se obávat – tato láska nás naplňuje a strhává natolik, že vycházíme ze sebe, aby nám umožnila poznat svou tvář v tvářích bratrů. Dejme se něžně vést touto láskou a budeme milosrdní jako Otec. Slyšeli jsme evangelium: Tomáš byl tvrdohlavý. Neuvěřil. A nalezl víru dotekem Pánových ran! Víra, která není schopna vložit se do Pánových ran, není vírou! Víra, která není s to být milosrdná – a Pánovy rány jsou znaky milosrdenství – není vírou, je ideou, ideologií. Naše víra je vtělená v Boha, který se stal tělem a který se pro nás snížil na úroveň hříšníka. Chceme-li opravdu věřit a mít víru, musíme se přiblížit a dotknout se oněch ran, pohladit ony rány, sklonit hlavu a nechat druhé, aby pohladili naše rány.

Bude proto dobré, když naše kroky povede Duch svatý – On je láska, On je milosrdenství, které je nám vnuknuto do srdce. Neklaďme tedy překážky jeho oživujícímu konání, nýbrž jej poddajně následujme po cestách, které nám naznačuje. Udržujme srdce otevřená, aby je Duch mohl proměnit. Takto se po odpuštění a smíření, až vstoupíme do Pánových ran, staneme svědky radosti, která prýští ze setkání se Zmrtvýchvstalým Pánem, který žije mezi námi.

Na závěr modlitební vigilie, po požehnání papež František spatra dodal:

Předevčírem jsem mluvil s řediteli jednoho charitativního sdružení a napadlo mne, že to řeknu v sobotu na náměstí: „Jak krásné by bylo - řekněme jako památku na Svatý rok milosrdenství – kdyby v každé diecézi přibylo nějaké charitativní dílo: nemocnice, domov důchodců, domov pro opuštěné děti, školu, centrum pro léčbu drogově závislých, spousta se toho dá udělat. Bylo by krásné, kdyby každá diecéze pomyslela: co zanechat jako živou památku na Svatý rok nějaké živoucí dílo milosrdenství, ránu živého Ježíše? Pomysleme na to a mluvme o tom s našimi biskupy. Děkuji.

Přeložila Jana Gruberová

Další články z podrubriky Promluvy