„Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč“ (
Jan 20,30). Evangelium je kniha o Božím milosrdenství, k přečtení a k opětovnému čtení, protože to, co Ježíš řekl a učinil, je výrazem Otcova milosrdenství. Ne všechno však bylo zapsáno; evangelium milosrdenství zůstává
otevřenou knihou, kam je třeba neustále zapisovat znamení Kristových učedníků, konkrétní gesta lásky, jež nejlépe dosvědčují milosrdenství. Všichni jsme povoláni stát se živými pisateli evangelia, nositeli dobré zvěsti pro každého muže a ženu dneška. Můžeme tak činit prokazováním skutků tělesného a duchovního milosrdenství, jež jsou součástí
křesťanského životního stylu. Těmito jednoduchými a mocnými gesty, někdy dokonce neviditelnými, můžeme navštěvovat potřebné a přinášet jim Boží něhu a útěchu. Tak pokračuje to, co uskutečnil Ježíš v den Velikonoc, když do srdcí vystrašených učedníků vlil Otcovo milosrdenství, Ducha svatého, který odpouští hříchy a dává radost.
Ve vyprávění, které jsme slyšeli, se však vyskytuje zřetelný kontrast: na jedné straně je tu bázeň učedníků, kteří zamykají dveře; na druhé Ježíšovo poslání, které je vede do světa, aby nesli zvěst odpuštění. Tento kontrast může být také v nás. Je to vnitřní boj mezi uzamčeností srdce a povoláním lásky k odemčení zavřených dveří a vyjití z nás samotných. Kristus, který z lásky vstoupil zavřenými dveřmi hříchu, smrti a pekel, touží vstoupit do každého, aby dokořán otevřel zavřené brány srdce. On, který vzkříšením přemohl strach a bázeň, které nás uvězňují, chce dokořán otevřít naše zavřené dveře a pověřit nás posláním. Cesta, kterou nám vzkříšený Mistr ukazuje, je jednosměrná, vede pouze jedním směrem, vede nás, abychom vycházeli ze sebe a dosvědčovali hojivou moc lásky, kterou si nás získal. Vidíme před sebou často raněné a bázlivé lidstvo, které nosí jizvy bolesti a nejistoty. V hluboce prožitém volání po milosrdenství a pokoji slyšme dnes každý z nás důvěřivé Ježíšovo povolání: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (v.21).
Každá nemohoucnost může v Božím milosrdenství nalézt účinnou pomoc. Jeho milosrdenství se totiž nezastavuje opodál, přeje si jít vstříc každé nouzi a osvobozovat z mnoha forem otroctví, které sužují náš svět. Chce dosáhnout na rány každého, aby je zahojil. Být apoštoly milosrdenství znamená dotýkat se Jeho ran a hladit je. Jsou přítomné také dnes na těle a duši Jeho bratří a sester. Když tyto rány hojíme, vyznáváme Ježíše, zpřítomňujeme Jej a oživujeme; umožňujeme druhým, aby se rukou dotkli Jeho milosrdenství a uznali: „Pán a Bůh“ (srov. v.28), jako to učinil apoštol Tomáš. To je poslání, které je nám svěřeno. Tolik lidí žádá, aby se jim dostalo slyšení a pochopení. Evangelium milosrdenství skrze hlásání a zapisování do života hledá lidi trpělivého a otevřeného srdce, „milosrdné Samaritány“, kteří dovedou soucítit a ztišit se před tajemstvím bratra a sestry; žádá velkorysé a radostné služebníky, kteří mají rádi druhé zdarma a nic nežádají zpět.
„Pokoj vám“ (v.21) – to je pozdrav, kterým se Kristus obrací ke svým učedníkům; je to stejný pokoj, který očekávají lidé naší doby. Není to vyjednaný mír, není to pozastavení něčeho, co se nedaří: je to Jeho pokoj, který vychází ze srdce Zmrtvýchvstalého, pokoj, který přemohl hřích, smrt a strach. Je to pokoj, který nerozděluje, ale sjednocuje; je to pokoj, který nenechává o samotě, ale dává nám pocítit, že jsme přijímáni a milováni; je to pokoj, který trvá v bolesti a dává rozkvést naději. Tento pokoj se stejně jako o Velikonocích vždycky rodí a obrozuje Božím odpuštěním, které srdci odnímá nepokoj. Být nositelem Jeho pokoje – takové je poslání svěřené církvi v den Velikonoc. Narodili jsme se v Kristu jako nástroje smíření, abychom nesli všem Otcovo odpuštění a ve znameních milosrdenství zjevovali čirou láskou Jeho tvář.
Responsoriální Žalm praví: „Jeho milosrdenství trvá navěky“ (117/118, 2). Jeho milosrdenství je opravdu věčné, nekončí, nevyčerpá se, nevzdává se před uzavřeností a nikdy se neunaví. V tomto „navěky“ nacházíme oporu v chvílích zkoušky a slabosti, protože máme jistotu, že Bůh nás neopouští, zůstává s námi navždy. Děkujme za tuto Jeho tak obrovskou lásku, kterou nemůžeme pochopit. Je převeliká. Prosme o milost, aby nás nikdy neomrzelo čerpat z Otcova milosrdenství a nést je do světa; prosme, abychom byli milosrdní a všude šířili moc evangelia a abychom napsali ty stránky evangelia, které apoštol Jan nenapsal.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
