Pod bílou zdí
má bláto
barvu perleťovou
a zvony odletěly
za větrem do Říma
Obzor se rdí
můj táto
hanbou šarlatovou
Už jsme tu osaměli
z kříže se nesnímá
Karel Kryl: Bílá hora
Chaos, který otřásá Evropou v této době masové migrace, v nás budí bezradnost. Tváří v tvář paniku vyvolávajícím obrazům zástupů lidských bytostí na útěku, z nichž každá volá po soucitu, nám nedovolí zůstat nečině stranou. Ve víru tohoto opětovného stěhování národů stojíme jako křesťané před tvrdou zkouškou, jak se této výzvě postavit a hledáme, kam se obrátit.
Jaké Slovo do této doby nám říká znalec spirituality, kultury a mentality evropských národů, Kardinál Tomáš Špidlík (1919–2010)?
V předtuše současných událostí napsal životopis sv. Melánie, kde nás uvádí do obdobné situace na úsvitu našich dějin. Melánie Mladší žila na na přelomu 4. a 5. století. Byla současnicí sv. Augustina, se kterým ji pojilo hluboké přátelství. Po smrti svých dětí se s manželem stali křesťany, rozhodli se k asketickému stylu života, rozdali svůj obrovský majetek, stali se dobrodinci Církve a zakladateli klášterů. V době všeobecné bezradnosti žije Melánie víru velice konkrétně.
I pro Otce Špidlíka znamenala víra nezlomnou důvěru v Boží prozřetelnost. Věřil nejen, že se nic neděje bez Božího vědomí, ale se sv. Pavlem si byl jist, že „vše napomáhá k dobru těm, kteří milují Boha“. Věřil dokonce, že Bůh má i s muslimy své plány a že je v daný čas zjeví. Kdo by mohl býval předpovědět, že se tak krutý nepřítel křesťanů, jakým byl farizej Šavel, obrátí! Takové myšlenky může rozvíjet jen ten, komu nechybí fantasie a odvaha a je zároveň realista. „Bůh působí v realitě,“ říkával starec Špidlík, „odpůrce má zapotřebí chiméry.“ Takovou chimérou je virtuální svět, ve kterém se dnes může zabydlet každý, kdo má přístup k internetu a nekriticky přijímá, co se nabízí. Takový člověk žije často v závislosti od cizích ekonomických a politických zájmů – aniž by si toho byl vědom. Myšlenka, která se mě vnucuje, se tím ještě nestává moje, ačkoli se tak tváří. Skutečně moje jsou pouze ty myšlenky, které mi vnuknul Duch Svatý: ty totiž přicházejí z hlubin vlastního nitra, ze srdce, kde žije skrytě Bůh, o kterém sv. Augustin mohl říci: „Bože ty jsi mi bližší, než jsem já sám sobě.“
Vybavíme-li si dobu a situaci, ve které žil sv. Augustin (kolem r. 400), jde na člověka hrůza. Tento antický vzdělanec si nedovedl představit, že by mohl padnout Řím. Znamenalo to pro něj totéž, co konec světa. A ten „konec světa“ pro Augustina přišel roku 410, kdy byl Řím vypleněn pohanskými Vizigoty. Augustin však nepropadl letargii ani panice, ale soustředil své síly kolem literárního veledíla De Civitate Dei (O Boží obci), na kterém pracoval dvanáct let. Máme stále málo fantasie na to, abychom si dovedli představit, co všechno pro nás Bůh chystá za zkoušky, za bolesti, ale i radosti. Výzva k útoku na „věčné město“, který vyhlásil vůdce teroristické organizace islámský stát, nás může děsit. Přitom už před více než šedesáti lety, kdy u nás nastupovali komunističtí barbaři, teolog Oto Mádr (1917–2011) tuto alternativu výslovně připouští, když píše ve svém manifestu Modus moriendi Církve (Jak Církev umírá): „Nás nyní zajímají umírající dílčí církve. Žádné z nich není zaručena pozemská nesmrtelnost. Celá veliká území leží dnes „v oblastech nevěřících“ – i Jeruzalém a Cařihrad. Nemohlo by to někdy postihnout i Řím a celou Evropu? Církev Kristova by ovšem žila dál, o tom není třeba pochybovat.“
Kdo z nás by snesl pohled na poničenou kopuli chrámu sv. Petra v Římě? A přesto Ježíš opakovaně vyzývá: „Nebojte se!“ Proto po nás Bůh Otec může žádat závazky, které jsme schopni plnit jedině tehdy, přijde-li nám On sám na pomoc. A On přichází (erchomenos)! Paradoxním způsobem může moře muslimů Evropě prospět. Staví nás totiž před elementární otázku: Chceš žít? A když ano, z jakých zdrojů chceš čerpat? „Evropa je jediný kontinent, který nenávidí sám sebe,“ píše kdesi Benedikt XVI. Toto je nutné změnit! Pak nebude těžké najít nejzákladnější pravidla soužití, abychom se nemuseli jednou rdít hanbou za to, jak jsme zacházeli s cizincem a bezdomovcem, vdovou a sirotkem.
Jedno je jisté: něco se s touto naší Evropou stát muselo. Něco tak naléhavého, že nad tím nelze mávnout rukou, něco, co lze chápat jako znamení doby. Takovým znamením doby je osobnost papeže Františka. Je ovšem znamením, kterému se klade odpor. Alespoň něco bychom si od něj měli odkoukat, přinejmenším jeho radost a víru v milosrdenství Boží. Bude to vyznáním víry v Kristova zaslíbení: „Jsem s vámi, až do skonání věků.“
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
