Člověk vynalezl prostředek, jak držet svého „nejlepšího přítele“ stále u sebe a ovládat jej, aniž by musel budovat oplocení nebo mít po ruce hůl. Je to speciální elektroobojek, který si milovník psů může objednat přes internet. Tento obojek nemá žádné vodítko, stačí jej nasadit na krk svému psu a potom zapnout dálkový ovladač, který má dosah 32 metrů. Návod k použití praví: „Pokud se váš pes přiblíží k mezní hranici, obojek vyšle akustický signál. Pokud se pokusí hranici překonat vyšle obojek vibrační a nakonec elelektrostatický impuls, který psa zkoriguje.“ Lze si koupit i takzvaný protištěkací obojek, který vysílá ultrazvukové signály od krátkodobých a slabých až po dlouhodobé a silné. Existuje také výcvikový obojek, který používá statickou korekci, a je určen pro velká a tvrdohlavá psí plemena. Prodejce nabízí elektrostatický šok s osmnácti polohovou stupnicí intenzity, takže váš věrný přítel bude řízen digitálně jako autíčko na dálkové ovládání.
Bylo by možno mluvit dlouze o této touze ovládat a kontrolovat, umožňující pánovi, že nemusí zvyšovat hlas či brát do ruky hůl. Stačí pouze tisknout tlačítka nebo naprogramovat funkci. Budu mluvit jen o elektronickém obojku, který brání psovi v útěku. Připomnělo mi to opojivá sedmdesátá léta, kdy se mluvilo o boření zdí a rušení hranic. Zdá se mi, že je to dokonalý obraz toho, co by bylo možno nazvat libertinskou tyranií. Nacházíme se totiž v situaci, jež se podobá situaci psa, který je vybaven elektronickým obojkem. Žádné ohrazení, žádné překážky, žádná bílá čára. Zdá se, že pole možností je neomezené. Avšak náhle a bez jakéhokoli fyzického odporu, kdy se zdá, že je všechno dovoleno, jsme nečekaně zastaveni násilím, které působí tiše bez jakékoli zjevnosti. Ubohé zvíře může záhy zcela pochopitelně propadnout úzkostnému stavu. Cítí hrozbu, avšak nevidí ji odnikud přicházet, takže má dojem, že je všude. Někteří pejskaři to kompenzují takzvaným antistresovým obojkem pro nervózní a stresované psy. Obojek pak rozptyluje uklidňující feromony.
Takto se bez ustání omílá „otevřenost“ a „svoboda“, ale zároveň cenzura, roubík a lynč, jakmile dojde k odchýlení od nevyslovené normy, která se nesděluje kabelem, nýbrž neviditelným vlněním z centrální antény. Existuje mnoho způsobů, jak si toho všimnout.
První se týká nemožnosti vymanit se z určitého tabu. Sotva je něco dovoleno, je zakázáno něco jiného, co leckdy bylo lepší než to, co bylo nyní zpřístupněno. Například v prostředí pornografické subkultury, ale také v kruzích propagujících interrupce, je velmi těžké nešokovat lidi pozitivní zmínkou o panenství. Zrudnou pokryteckou zlostí a vzkypí jako staří puritáni.
Druhým signálem umožňujícím zaznamenat tento stav je pojítko mezi neomezenou svobodou a terorem. Jakmile je totiž tato svoboda uplatňována někým jiným, mění se v hrozbu. Proto libertini žijí v neustálé úzkosti z návratu „fašismu“ či „totalitarismu“, jež nepřestávají všude pranýřovat na základě svého pojetí svobody, jež je neustále připravena obrátit se proti nim samotným (Hitler ostatně dostal plnou moc tím nejdemokratičtějším způsobem).
Třetí signál odkazuje ke Skleněné kleci, jak nazývá americký autor Nicolas Carr internetovou síť. My sami jsme těmi, kdo používají dálkové ovládání a nosí elektronický obojek. Celý svět se nám otevírá před očima před našimi windowsy, ale svého souseda nevnímáme. Klikneme a malá, žadonící a právě stažená ikonka nás vybízí, abychom šli dál. S lítostí si můžeme nechat zdát o starých dobrých ohrazeních a bariérách.
Z italského deníku Avvenire 17. dubna 2016
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
