Nový portál Vatikánského rozhlasu

Upozorňujeme, že aktuální program České sekce Vatikánského rozhlasu již najdete pouze na našich nových internetových stránkách

https://www.vaticannews.va/cs.html

Portál radiovaticana.cz bude dále sloužit jako archiv starších vysílání České sekce (roky 2007-2020). V sekci Podcast na našich nových stránkách naleznete archiv denních pořadů Vatikánského rozhlasu v češtině od listopadu roku 2018.

Přejít na stránky Vatican News
VaticanNews.va

   28. 3. 2024

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější



Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Encykliky, exhortace 

8.4.2016 

Amoris laetitia - osmá kapitola

Česká sekce RV

OSMÁ KAPITOLA: Provázet, rozlišovat a integrovat slabosti

291. Synodální otcové prohlásili, že církev, ač tvrdí, že každé porušení manželského pouta „je proti vůli Boží, je si rovněž vědoma křehkosti mnoha svých dětí.“[311] Osvícena Kristovým pohledem „se církev obrací s láskou k těm, kdo se na jejím životě podílejí neúplným způsobem, a uznává, že Boží milost působí i v jejich životě. Dodává jim odvahu ke konání dobra, k láskyplné péči o sebe navzájem a k tomu, aby byli ke službě společenství, v němž žijí a pracují.“[312] Tento postoj posiluje rovněž Svatý rok milosrdenství. Ačkoli církev poukazuje na dokonalost a vybízí k plnější odpovědi Bohu, „má pozorně a starostlivě doprovázet své nejslabší členy, poznamenané zraněnou nebo ztracenou láskou, vracet jim důvěru a naději jako světlo přístavního majáku anebo jako pochodeň nesená uprostřed lidí, aby dávala světlo těm, kdo ztratili cestu nebo se nacházejí uprostřed bouře.“[313] Nezapomínejme, že působení církve se často podobá práci v polní nemocnici.

292. Křesťanské manželství, odraz jednoty Krista a Jeho církve, se plně uskutečňuje sjednocením muže a ženy, kteří se vzájemně odevzdávají ve výlučné lásce a svobodné věrnosti, patří si až do smrti, jsou otevřeni předávání života, posvěceni svátostí, která jim uděluje milost stát se domácí církví a kvasem nového života pro společnost. Jiné formy svazků radikálně odporují tomuto ideálu, zatímco některé jej realizují alespoň částečně a analogicky. Synodální otcové prohlásili, že církev nezapomíná v těchto situacích oceňovat konstruktivní prvky, které již nebo ještě nekorespondují s její naukou o manželství.[314]

Pastorační cesta postupného růstu

293. Synodální otcové uvažovali také o zvláštních situacích manželství uzavřeného jen občansky anebo – až na výjimky – dokonce o pouhém faktickém soužití, kdy „spojení dosáhne skrze veřejný svazek značné stability, je poznamenáno hlubokým citem, zodpovědností ve vztahu k dítěti, schopností překonávat zkoušky, a je pak možné vidět ho jako příležitost, kterou lze doprovázet, aby se vyvíjela směrem ke svátosti manželství.“[315] Na druhé straně je zneklidňující, že mnozí mladí lidé dnes nemají důvěru v manželství a odkládají na neurčito manželský závazek, zatímco jiní ukončují přijatý závazek a vzápětí přijímají další. „Tito věřící, kteří patří do církve, potřebují milosrdnou a povzbuzující pastorační pozornost.“[316] Pastýřům totiž přísluší nejenom prosazování křesťanského manželství, ale také „pastorační rozlišování situací mnoha lidí, kteří v něm nežijí“, aby „vstoupili do pastoračního dialogu s těmito lidmi s cílem zdůraznit ty prvky jejich života, které mohou vést k větší otevřenosti vůči evangeliu manželství v jeho plnosti.“[317] V pastoračním rozlišování je vhodné „odhalovat prvky, jež mohou napomáhat evangelizaci a lidskému i duchovnímu růstu.“[318]

294. „Rozhodnutí pro občanský sňatek anebo v některých případech pro faktické soužití velmi často není motivované předsudky nebo odporem proti svátostnému svazku, ale kulturními nebo nahodilými situacemi.“[319] V těchto situacích se mohou uplatňovat znamení lásky, která jakýmsi způsobem odrážejí Boží lásku.[320] Víme, že neustále roste počet těch, kdo po dlouhém společném soužití chtějí slavit svatbu v kostele. Prosté soužití je často volbou, jež je dána mentalitou všeobecného odporu vůči institucím a definitivním závazkům, ale také očekáváním existenční zajištěnosti (práce a pevný plat). A konečně v dalších zemích jsou faktické svazky velmi početné nejen z důvodu odmítnutí rodinných a manželských hodnot, ale především proto, že vstup do manželství je ze sociálních důvodů vnímán jako luxus a k faktickým svazkům nutí hmotná nouze.“[321] Nicméně „všem takovýmto situacím je třeba čelit konstruktivně a snažit se je proměňovat v příležitost pro cestu, směřující k naplněnému manželství a rodině ve světle evangelia. Jedná se o to přijmout je a doprovázet s trpělivostí a citlivostí.“[322] To učinil Ježíš se Samaritánkou (srov. Jan 4,1-26), když oslovil její touhu po opravdové lásce, aby ji osvobodil od všeho, co zatemňovalo její život, a vedl ji k plné evangelní radosti.

295. V tomto smyslu svatý Jan Pavel II. navrhoval „postupnou cestu“ s vědomím, že „člověk poznává, miluje a uvádí ve skutek mravní dobro podle stupně svého vlastního růstu.“[323] Není to „odstupňovaný zákon“, nýbrž postupnost rozvážného uplatňování svobodných úkonů těmi, kdo nejsou ve stavu plně chápat, docenit či praktikovat objektivní požadavky zákona. Poněvadž také zákon je Boží dar, který ukazuje cestu a je darem pro všechny bez výjimky umožňujícím žít silou milosti, kdy každý člověk „postupně přijímá Boží dary a požadavky Jeho nejvyšší a absolutní lásky do celého svého osobního a společenského života.“[324]

Rozlišování takzvaně „neregulérních“[325] situací

296. Synoda poukázala na různé situace slabostí či nedokonalostí. Rád bych v této souvislosti připomněl to, co jsem chtěl zřetelně naznačit celé církvi, aby se nám nestalo, že si popleteme cestu: „dvě logiky prostupují celými dějinami církve: marginalizace a reintegrace. [...] Cestou církve je neodsuzovat navěky nikoho, šířit milosrdenství Boží ke všem lidem, kteří po něm s upřímným srdcem touží. [...] Pravá láska je totiž vždycky nezasloužená, bezpodmínečná a nezištná!”[326] Proto „je však také nutno se přitom vyhýbat soudům, které neberou v úvahu komplexnost různých situací, a je potřebné být pozorný vůči tomu, jak lidé z důvodu svého postavení žijí a trpí.“[327]

297. Jde o to integrovat všechny, pomáhat každému nalézt vlastní způsob účasti na církevním společenství, aby cítil, že se mu dostává „nezaslouženého, bezpodmínečného a nezištného“ milosrdenství. Nikoho nelze odsoudit navždy, protože takové není logika evangelia! Nemám na mysli pouze rozvedené, kteří žijí v novém svazku, ale všechny, ať už se nacházejí v jakékoli situaci. Ovšemže, pokud někdo staví na odiv objektivní hřích, jako by byl součástí křesťanského ideálu, anebo chce ukládat něco jiného, než učí církev, nemůže si nárokovat, že bude katechizovat nebo kázat, a v tomto smyslu zde existuje něco, co jej od odděluje komunity (srov. Mt 18,17). Potřebuje znovu slyšet evangelium a výzvu k obrácení. Avšak i tento člověk může mít do určité míry účast na životě komunity: v sociálním nasazení, v modlitbě anebo v tom, co může z vlastní iniciativy nabídnout a pastýř rozlišit. O způsobu, jak jednat o různých takzvaně „neregulérních“ situacích, dosáhli synodální otcové všeobecného souhlasu, který podporuji: „Při stanovení pastoračního přístupu k lidem, kteří uzavřeli občanský sňatek, kteří jsou rozvedení a znovu sezdaní anebo prostě spolu žijí, církvi přísluší, aby jim ohlašovala božskou pedagogiku milosti v jejich životě a pomáhala jim dosáhnout plnosti Božího plánu s nimi,“[328] což je mocí Ducha svatého vždycky možné.

298. Například rozvedení, kteří žijí v novém svazku, se mohou nacházet ve velmi odlišných situacích, které netřeba katalogizovat nebo uzavírat do příliš rigidních tvrzení, aniž by byl ponechán prostor k adekvátnímu osobnímu a pastoračnímu rozlišení. Jednou věcí je druhý svazek s dalšími dětmi, který se konsolidoval v čase, vyznačuje se zřejmou věrností, velkodušnou odevzdaností, křesťanským nasazením, vědomím neregulérnosti vlastní situace a velkou těžkostí vrátit se zpět, aniž by svědomí vnímalo, že upadne do nových provinění. Církev uznává situace, kdy „se muž a žena nemohou z vážných důvodů – například kvůli výchově dětí – rozejít, jak by byli povinni.“[329] Existuje také případ těch, kteří vyvinuli velké úsilí na záchranu prvního manželství a byli nespravedlivě opuštěni, anebo těch, kdo „uzavřeli nový sňatek s ohledem na výchovu dětí, a mnohdy jsou ve svědomí subjektivně přesvědčeni, že dřívější, nenapravitelně rozbité manželství, nebylo nikdy platné.“[330] Jinou věcí je však nový svazek, který povstal z nedávného rozvodu se všemi důsledky utrpení a zmatku, kterými trpí děti a celé rodiny, anebo situace někoho, kdo opakovaně neplnil svoji rodinné závazky. Synodální otcové řekli, že pastýři musí jednotlivé situace „patřičně rozlišovat“[331] diferencovaným pohledem.[332] Víme, že neexistují „jednoduché recepty.“[333]

299. Chápu úvahy mnoha synodálních otců, kteří prohlásili, že „pokřtěné, kteří jsou rozvedení a znova civilně sezdaní, je třeba všemi možnými způsoby více začleňovat do křesťanských společenství a vyhýbat se přitom každé příležitosti k pohoršení. Logika jejich začleňování je klíčem k jejich pastoračnímu doprovázení, aby nejen věděli, že patří ke Kristovu tělu, jímž je církev, ale aby v něm mohli prožívat radostnou a plodnou zkušenost. Jsou pokřtění, jsou to bratři a sestry a Duch Svatý do nich vlévá dary a charizmata pro dobro všech. Mohou mít účast na různých církevních službách; proto je třeba rozlišovat, které z různých forem jejich vylučování, dnes praktikovaného, z oblasti liturgické, pastorační, výchovné a institucionální by bylo možno překonat. Nejen že se nesmějí cítit jako exkomunikovaní, ale mají žít a dozrávat jako živé údy církve a vnímat ji jako matku, která je vždy přijímá, stará se o ně s láskou a povzbuzuje je v životě podle evangelia. Integrace je potřebná také kvůli péči o jejich děti a jejich křesťanskou výchovu; ony mají být považovány za ty nejdůležitější.“[334]

300. Vezme-li se do úvahy bezpočet variant konkrétních situací, z nichž některé jsme výše zmínili, je pochopitelné, že by se neměla od synody nebo od této exhortace očekávat nějaká nová všeobecná normativa kanonického typu, použitelná na všechny případy. Je možné jenom znovu povzbudit k zodpovědnému osobnímu a pastoračnímu rozlišování jednotlivých případů, které by mělo uznávat, poněvadž „stupeň zodpovědnosti není ve všech případech stejný,“[335] že důsledky či účinky nějaké normy nemusejí být nutně vždy stejné.[336] Kněží mají za úkol „doprovázeli zainteresované osoby na cestě rozlišování podle církevního učení a podle usměrnění biskupa. Při tomto procesu bude užitečné vykonat zpytování svědomí prostřednictvím chvil reflexe a pokání. Rozvedení a znovu sezdaní by se měli ptát, jak se chovali ke svým dětem, když se manželský svazek dostal do krize; jestli byly pokusy o smíření; jaká je situace opuštěného partnera; jaké důsledky přináší nový vztah pro zbytek rodiny a pro společenství věřících; jaký příklad dává mladým, kteří se mají připravovat na manželství. Upřímná reflexe může posílit důvěru v Boží milosrdenství, které není nikomu upíráno.“[337] Jde o doprovázení a rozlišování, které „orientuje tyto věřící tak, aby si uvědomovali svou situaci před Bohem. Rozhovor s knězem na vnitřním fóru přispěje k utvoření správného úsudku o tom, co brání možnosti zúčastňovat se ve větší plnosti na životě církve a konat kroky napomáhající růstu takové účasti. Vzhledem k tomu, že v samotném zákoně neexistuje odstupňování (srov. FC 34), rozlišování nemůže nikdy přehlížet požadavky evangelní pravdy a lásky, jak je předkládá církev. Aby tomu tak bylo, mají se zaručovat potřebné podmínky pro pokoru, důvěrnost, lásku k církvi a k jejímu učení při upřímném hledání Boží vůle, v touze dospět k co nejúplnější odpovědi na ni.“[338] Tyto postoje jsou zásadní, aby se předešlo vážněmu riziku chybných signálů, jakým je idea, že nějaký kněz může rychle udělit „výjimky“, anebo že existují lidé, kteří mohou mít svátostné privilegium výměnou za protislužby. V případě, že člověk je odpovědný a diskrétní a nečiní si nárok klást vlastní přání nad obecné dobro církve a pastýř dovede rozpoznat vážnost otázky, kterou se zaobírá, zamezí se riziku, že určité rozlišení povede k myšlence, že církev zastává dvojí morálku.

Polehčující okolnosti v pastoračním rozlišování

301. K odpovídajícímu pochopení možnosti a nezbytnosti zvláštního rozlišování v některých takzvaně „neregulérních“ situacích je třeba mít neustále na zřeteli, že nikdy nejde o snahu redukovat požadavky evangelia. Církev dostatečně zvážila polehčující podmínky a okolnosti. Proto již není možné říkat, že všichni, kdo se nacházejí v takzvaně „neregulérní“ situaci, žijí ve stavu smrtelného hříchu, zbaveni posvěcující milosti. Omezení nezávisejí jenom na eventuální neznalosti normy. Dotyčný, přestože dobře normu zná, může mít velkou těžkost s pochopením „hodnot, o které jde u této mravní normy,“[339] anebo se může nacházet v konkrétních podmínkách, které mu nedovolují jednat odlišně a přijmout rozhodnutí, k němuž by se nepojily další viny. „Mohou existovat faktory, které omezují rozhodovací schopnost“,[340] jak to dobře vyjádřili synodální otcové. Již svatý Tomáš Akvinský uznával, že někdo může mít milost i lásku, ale nemůže dobře uplatňovat některou ze ctností,[341] takže i když má všechny vlité mravní ctnosti, nevykazuje jasně výskyt některé z nich, protože vnější úkony této ctnosti narážejí na obtíž: „Někteří svatí nemají určité ctnosti, vzhledem k tomu, že mají těžkost s jejich konáním, [...] třebaže obdrželi habitus všech ctností.“[342]

302. Vzhledem k těmto podmíněnostem Katechismus katolické církve praví rezolutně: „Přičítatelnost a odpovědnost za nějaké jednání může být snížena a dokonce potlačena neznalostí, roztržitostí, násilím, strachem, návyky, bezuzdnými vášněmi a jinými psychickými nebo sociálními činiteli.“[343] V jiném paragrafu znovu odkazuje na okolnosti, které tlumí mravní odpovědnost, a zverubně dále vypočítává citovou nezralost, sílu získaných návyků, stavů úzkosti nebo jiných psychických či sociálních činitelů.[344] Z tohoto důvodu v sobě negativní soud o objektivní situaci nezahrnuje soud o přičítatelnosti nebo vině daného člověka.[345] V rámci těchto přesvědčení považuji za velice příhodné to, co potvrdili mnozí synodální otcové: „Za určitých okolností mají lidé velké těžkosti jednat odlišným způsobem. [...] Pastorační posouzení má také brát v úvahu správně formované svědomí lidí a musí se ujímat těchto situací. Taktéž důsledky vykonaných skutků nejsou nutně ve všech případech totožné.“[346]

303. Na základě uznání váhy konkrétních podmínění můžeme dodat, že svědomí lidí musí být lépe zapojeno do církevní praxe v některých situacích, jež objektivně neuskutečňují naši koncepci manželství. Přirozeně je třeba pobízet k uzrávání osvíceného a formovaného svědomí, které je provázeno zodpovědným a seriózním rozlišováním pastýře a nabízet stále větší důvěru v milost. Toto svědomí však může uznat nejenom to, že určitá situace objektivně neodpovídá všeobecné nabídce evangelia; nýbrž může také upřímně a poctivě v dané chvíli rozpoznat velkodušnou odpověď, kterou lze Bohu dát, a s určitou morální jistotou objevit, že je to dar, který požaduje sám Bůh uprostřed konkrétní spleti omezení, byť dosud plně nejde o objektivní ideál. V každém případě pamatujme, že toto posouzení je dynamické a musí být vždycky otevřené novým etapám růstu a novým rozhodnutím, které umožní realizovat ideál plně.

Normy a rozlišování

304. Je malicherné zůstat pouze u zvažování toho, zda jednání člověka odpovídá určitému obecnému zákonu či normě nebo nikoli, protože to nestačí k rozlišení a zajištění plné věrnosti Bohu v konkrétním životě lidské bytosti. Vroucně prosím, abychom vždycky pamatovali na to, co učí svatý Tomáš Akvinský, a naučili se to vstřebat do pastoračního rozlišování: „Třebaže ve všeobecných věcech existuje jakási nutnost, v jednotlivostech se objevuje větší neurčitost. [...] Pravda či praktická norma týkající se jednotlivosti není pro všechny stejná na poli praxe, nýbrž jedině v tom, co je všeobecné. A ani u těch, kdo v jednotlivých případech přijímají tutéž praktickou normu, není tato norma poznávána všemi stejně. [...] Tato neurčitost se zvětšuje tím více, čím více se probírá jednotlivý případ.“[347] Je pravdou, že všeobecné normy představují dobro, které nesmí být nikdy zanedbáváno ani přehlíženo, ale jejich formulace nemohou obsáhnout absolutně všechny jednotlivé situace. Zároveň je třeba říci, že právě z tohoto důvodu nemůže být pozvednuto na úroveň normy to, co je součástí praktického posouzení jednotlivé situace. Vedlo by to nejenom k nesnesitelné kazuistice, ale ohrozilo by to i hodnoty, které je třeba opatrovat s obzvláštní pozorností.[348]

305. Proto se pastýř u těch, kdo žijí v „neregulérních“ situacích, nemůže spokojit jenom s aplikací mravních zákonů, jako by to byly kameny vrhané na život lidí. Je to případ uzavřených srdcí, která se často skrývají dokonce i za církevními naukami, jež „se usazují na Mojžíšovu katedru, odkud někdy nadřazeně a povrchně posuzují obtížné případy a zraněné rodiny.“[349] V tomtéž smyslu se vyslovila Mezinárodní teologická komise: „Přirozený zákon tudíž nemůže být prezentován jako již předem ustavený souhrn norem, jež se mravnímu subjektu ukládají apriorně. Přirozený zákon totiž představuje pramen objektivní inspirace v procesu, v němž mravní subjekt dospívá ke svému rozhodnutí. [350] V důsledku polehčujících podmínění či faktorů je možné, že v objektivní situaci hříchu, která není subjektivní nebo plnou vinou, je možné žít v milosti Boží, je možné milovat, a je možné také růst v životě milosti a lásky a dostávat za tím účelem pomoc církve.[351] Rozlišování má pomoci nalézt možné cesty, jak odpovědět Bohu a růst skrze omezení. Věříme-li, že všechno je bílé nebo černé, uzavíráme někdy cestu milosti a růstu a odrazujeme od posvěcování, které oslavuje Boha. Pamatujme, že „malý krůček uprostřed velkých lidských omezení může být Bohu milejší než zvnějšku korektní život toho, který prožívá své dny, aniž by čelil vážným těžkostem.“[352] Konkrétní pastorace kněží a komunit se nemůže obejít bez osvojení si této skutečnosti.

306. V jakékoli situaci jsou ti, kdo mají obtíž žít plně božský zákon, zváni k via caritatis. Bratrská láska je prvním zákonem křesťanů (srov. Jan 15,12; Gal 5,14). Nezapomínejme na příslib Písma: „Především se mějte navzájem vroucně rádi, protože láska přikrývá všechny hříchy“ (1 Petr 4,8); „překonej své hříchy spravedlivými skutky a svá provinění tím, že budeš prokazovat milosrdenství strádajícím“ (Dan 4,24); „voda uhasí planoucí oheň a milosrdenství usmíří hříchy“ (Sir 3,30). „Jako při požáru běžíme pro vodu, abychom jej uhasili… stejně tak, když ze slámy našich vášní vyšlehne plamen hříchu a zneklidní nás to, radujme se, je-li nám dána příležitost prokázat milosrdenství, jako by tento skutek byl pramenem, kterého se nám dostalo, abychom mohli uhasit požár.“[353]

Logika pastoračního milosrdenství

307. Aby se předešlo jakékoli odchylné interpretaci, připomínám, že církev v žádném případě nesmí přestat hlásat plný ideál manželství, Boží plán v celé jeho velikosti: „Mladé pokřtěné je třeba povzbuzovat, aby neváhali před bohatstvím, které jejich plánům lásky zajišťuje svátost manželství, a byli silní díky podpoře, kterou dostávají Kristovou milostí a možností plně se účastnit na životě církve.“[354] Vlažnost, jakákoli forma relativismu nebo přepjatý respekt, když je tento ideál hlásán, by byl nedostatek věrnosti evangeliu a také nedostatek lásky církve k mladým lidem samotným. Chápat výjimečné situace neznamená zakrývat světlo plnějšího ideálu ani předkládat méně, než nabízí člověku Ježíš. Pastorační snaha upevňovat manželství je dnes důležitější než pastorace nezdarů, kterým je tímto způsobem třeba předcházet.

308. Nicméně z našeho povědomí o tíži polehčujících psychologických, historických a také biologických okolností plyne, že,„aniž by se snižovala hodnota evangelního ideálu, je zapotřebí doprovázet milosrdenstvím a trpělivostí možné etapy růstu jednotlivých lidí, jež se utvářejí den po dni,“ a nechávat prostor „Pánovu milosrdenství, které nás podněcuje ke konání možného dobra.“[355] Chápu ty, kteří dávají přednost rigidnější pastoraci, která nevede k žádnému zmatku. Upřímně však věřím, že Ježíš chce církev pozornou k dobru, které Duch rozsévá mezi slabosti: Matku, která se ve stejné chvíli, kdy jasně vyjadřuje svoje objektivní učení, „nezříká možného dobra, ale vystavuje se riziku, že se zašpiní blátem z cest.“[356] Pastýři, kteří představují věřícím plný ideál evangelia i věrouku církve, mají usilovat také o to, aby věřící přijali logiku soucitu se slabými a vyhýbali se pranýřování či příliš tvrdým a nesnášenlivým soudům. Samo evangelium nás žádá, abychom nesoudili a neodsuzovali (srov. Mt 7,1; Lk 6,37). Ježíš „očekává, že přestaneme hledat osobní či společné úkryty, které nám umožní zachovávat si odstup od lidského dramatu, a odhodláme se opravdu vstoupit do kontaktu s konkrétní existencí druhých a zakusíme moc něhy. Když tak učiníme, život se nám vždy úžasně zkomplikuje.“[357]

309. Je prozřetelnostní, že tyto úvahy se rozvinuly v rámci Svatého roku milosrdenství, protože i v těch nejrozmanitějších situacích týkajících se rodiny, je „posláním církve zvěstovat Boží milosrdenství, které je tepajícím srdcem evangelia a skrze něž se má dostat k srdci a mysli každého člověka. Kristova nevěsta si osvojuje jednání Božího Syna, který vychází vstříc všem a nevylučuje nikoho.“[358] Dobře, že sám Ježíš se prezentuje jako Pastýř stovky ovcí, nikoli devětadevadesáti. Chce je všechny. Z tohoto vědomí plyne možnost, že „ke všem, věřícím i vzdáleným, dojde balzám milosrdenství jako znamení Božího království, které je již mezi námi.“[359]

310. Nemůžeme zapomínat, že „milosrdenství není pouze Otcovo jednání, ale stává se kritériem k pochopení, kdo jsou jeho pravé děti. Jsme zkrátka povoláni žít z milosrdenství, protože nejprve bylo prokázáno nám.“[360] Není to romantická nabídka či chabá odpověď Boží lásce, která neustále lidi povznáší, poněvadž „klenbou, která nese život církve, je milosrdenství. Veškerá její pastorační činnost by měla být proniknuta něhou, jež je určena věřícím; žádné její zvěstování a svědectví vůči světu nemůže postrádat milosrdenství.“[361] Je pravdou, že se někdy „chováme jako kontroloři milosti, a nikoli jako její nástroje. Církev ale není celnice, je otcovským domem, kde je místo pro každého i s jeho úmorným životem.“[362]

311. Učení morální teologie by nemělo opomíjet osvojení předchozích úvah, neboť, i když je pravdou, že je nutné zachovávat celistvost morálního učení církve, speciální pozornost musí být vždycky věnována ozřejmování a podporování těch nejvznešenějších a ústředních evangelních hodnot,[363] zejména primátu lásky jako odpovědi na nezištnou iniciativu Boží lásky. Někdy je nám hodně zatěžko dávat v pastoraci prostor nepodmíněné Boží lásce.[364] Klademe milosrdenství tolik podmínek, že jej zbavujeme konkrétního smyslu a skutečného významu, a to je ten nejhorší způsob ředění evangelia. Je kupříkladu pravdou, že milosrdenství nevylučuje spravedlnost a pravdu, ale především musíme říci, že milosrdenství je plnost spravedlnosti a nejzářivější projev Boží pravdy. Proto je třeba vždycky považovat „za neadekvátní jakoukoli teologickou koncepci, která v posledku zpochybňuje samu Boží všemohoucnost a zejména Jeho milosrdenství.“[365]

312. To nám poskytuje rámec i klima, jež nám zabrání rozvíjet chladnou morálku od psacího stolu při projednávání těch nejdelikátnějších témat a zasadí nás spíše do kontextu pastoračního rozlišování proniknutého milosrdnou láskou, která je vždycky ochotna chápat, odpouštět, provázet, doufat a především integrovat. Taková logika musí v církvi převážit, totiž „získat zkušenost otevřenosti srdce vůči těm, kdo žijí na nejbeznadějnějších existenciálních periferiích.“[366] Vybízím věřící, kteří prožívají komplikované situace, aby s důvěrou rozmlouvali se svými pastýři nebo laiky, kteří žijí v oddanosti Pánu. Ne vždycky u nich najdou potvrzení svých idejí a přání, ale určitě se jim dostane světla, které jim dovolí lépe pochopit, co se děje, a objevit cestu osobního zrání. A vybízím pastýře, aby jim naslouchali citlivě a klidně s upřímnou touhou dobrat se jádra lidských dramat, porozumět hledisku lidí a pomoci jim tak lépe žít a rozpoznat jejich místo v církvi.

POKRAČOVÁNÍ je ZDE


[311] Relatio Synodi 2014, 24.

[312] Tamt., 25.

[313] Tamt., 28.

[314] Srov. tamt., 41.43; Relatio finalis 2015, 70.

[315] Relatio Synodi 2014, 27.

[316] Tamt., 26.

[317] Tamt. 41.

[318] Tamt.

[319] Relatio finalis 2015, 71.

[320] Srov. Tamt.

[321] Relatio Synodi 2014, 42.

[322] Tamt., 43.

[323] Familiaris consortio, 34.

[324] Tamt., 9.

[325] Srov. Katecheze, 24.června 2015.

[326] Homilie při mši s novými kardinály, 15.února 2015.

[327] Relatio finalis 2015, 51.

[328] Relatio Synodi 2014, 25.

[329] Jan Pavel II., Familiaris consortio, 84. V těchto situacích mnozí, kdo znají a přijímají možnost soužití jako „bratr a sestra“, kterou jim církev nabízí, uvádějí, že nedostává-li se určitých intimních projevů, „nezřídka je ohrožena věrnost a poškozeno dobro dětí“ (Gaudium et spes, 51).

[330] Jan Pavel II., Familiaris consortio, 84.

[331] Relatio Synodi 2014, 26.

[332] Srov. tamt., 45.

[333] Benedikt XVI., Promluva na vigilii Světového setkání rodin, Milán 2.června 2012, pátá odpověď.

[334] Relatio finalis 2015, 84.

[335] Tamt. 51.

[336] Ani pokud jde o svátostnou disciplinu, poněvadž rozlišování může rozpoznat, že v dané situaci není těžká vina. Zde se aplikuje to, co jsem řekl v jiném dokumentu: srov. Evangelii gaudium, 44.47.

[337] Relatio finalis 2015, 85.

[338] Tamt., 86.

[339] Jan Pavel II., Familiaris consortio, 33.

[340] Relatio finalis 2015, 51.

[341] Srov. Summa Theologiae I-II, q.65, a.3, ad 2; De malo, q.2, a.2.

[342] Tamt., ad 3.

[343] KKC, 1753.

[344] Srov. tamt., 2352; Kongregace pro nauku víry, Iura et bona o eutanazii, 5.května 1980. Jan Pavel II., který kritizoval kategorii „činu základní volby“, uznával, že „bezpochyby mohou nastat z psychologického hlediska velice spletité a temné situace, které mohou mít závažný vliv na subjektivní vinu hříšníka“ (Reconciliatio et paenitentia, 2.prosince 1984, 17.

[345] Srov. Papežská rada pro výklad legislativních textů, Prohlášení o přistupování k eucharistii ze strany rozvedených, kteří uzavřeli nový sňatek, 24.června 2000,2.

[346] Relatio finalis 2015, 85.

[347] Summa Theologiae I-II, q.94, art. 4.

[348] V souvislosti s obecným poznáním normy a jednotlivým poznáním praktického rozlišení svatý Tomáš dochází k tvrzení, že „existuje-li pouze jediné z těchto poznání, je výhodnější, aby jím bylo poznání jednotlivé skutečnosti, která je blíže jednání.“ – Sententia libri Ethicorum, VI, 6.

[349] Promluva na závěr XIV. řádného zasedání biskupské synody, 24.října 2015.

[350] Hledání univerzální etiky: nový pohled na přirozený zákon, 59; viz: http://cchma.cz/docs/mtk_moral-etika.pdf

[351] V některých případech by mohlo jít také o pomoc svátostnou. Proto „kněžím připomínám, že zpovědnice nemá být mučírnou, nýbrž místem Pánova milosrdenství, které nás podněcuje ke konání možného dobra.“ (Evangelii gaudium, 44). Rovněž poznamenávám, že eucharistie „není odměnou pro dokonalé, nýbrž velkorysým lékem a pokrmem slabých“ (tamt.,47).

[352] Evangelii gaudium, 44.

[353] De catechizandis rudibus, I,14, 22.

[354] Relatio Synodi 2014, 26.

[355] Evangelii gaudium, 44.

[356] Tamt., 45.

[357] Tamt., 270.

[358] Misericordiae Vultus, 11.dubna 2015, 12.

[359] Tamt.,5.

[360] Tamt., 9.

[361] Tamt., 10.

[362] Evangelii gaudium, 47.

[363] Srov. tamt., 36-37.

[364] Možná ze skrupulí, skrývajících se za velkou touhou po věrnosti pravdě, požadují někteří kněží po penitentech kajícné předsevzetí nepoznamenané stínem, takže se milosrdenství ztrácí pod hledáním hypoteticky čisté spravedlnosti. Proto je vhodné připomenout učení svatého Jana Pavla II., který prohlásil, že předvídatelnost nového pádu „neohrožuje autenticitu předsevzetí“ (List kardinálu William W. Baumovi u příležitosti kursu o otázkách svědomí pořádaném Apoštolskou penitenciárií, 22.září 1996, 5).

[365] Mezinárodní teologická komise, Naděje na spásu pro děti, které umírají nepokřtěné, 2.

[366] Misericordiae Vultus, 15.



Další články z podrubriky Encykliky, exhortace

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
21.11.17 Opakem omylu není pravda
11.11.17 Arcibiskup Chaput: V případě nejasností interpretovat ve shodě s učením předchozích papežů
28.9.17 Papež: Amoris laetitia je nutné číst celou – její morálka není pochybná, nýbrž tomistická
15.2.17 Podle Amoris laetitia znovusezdaní ke svátostem pod dvěma podmínkami
18.12.16 Tak bych odpověděl na ony pochybnosti stran Amoris laetitia



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2024 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Nové internetové stránky Vatikánského rozhlasu

Bohoslužba k 30. výročí založení Visegradské skupiny a svátek sv. Cyrila a Metoděje ve Věčném městě

Nové Motu proprio zavádí snížení trestu a resocializační programy

Papež: Luštěniny jsou ušlechtilá potravina

Papež připomenul Světový den rozhlasu

Posvátná kniha syrské katolické církve se vrátí do Karakoše

Láska se raduje z růstu druhého člověka, píše papež v poselství k postní době

Papež František: Vytvářejte komunikaci dovolující zahlédnout pravdu věcí

Papež: Kultura setkávání může být východiskem k jednotnějšímu a smířenému světu

Papež František vybízí k solidaritě s křesťany ve Svaté zemi

Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica vyjde také v ruštině

Papež: Kéž nový lunární rok přinese ovoce bratrství a solidarity

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba v každodenním životě

Publicistika: Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů

Publicistika: 90 let papežského rozhlasu

Rozhovory: Papeže by chtěli všichni

Homilie: Mlčení víry

Archiv zpráv březen 24
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti