Německý filosof a mimo jiné také přítel Benedikta XVI. Robert Spaemann se v souvislosti s apoštolskou exhortací
Amoris laetitia rozhodl v rozhovoru pro
Catholic News Agency adresovat papeži Františkovi zásadní, ba zarážející výtku. Papež podle něho „vytváří v církvi chaos a vede církev ke schismatu“. Výroky i u nás známého, katolicky orientovaného filosofa, jsou šokující a bohužel nejsou v dnešním katolickém prostředí ojedinělé. Nebude od věci pokusit se zjistit, proč tomu tak je, a dobrat se názoru nezakládajícímu se na prchavých emocích. Těch je totiž kolem Františkova pontifikátu nakupeno velké množství, což nepochybně souvisí s mírou emocí, které jsou vlastní také jeho vystoupením.
Co je příčinou tak vyostřeného soudu německého filosofa? Už loňská biskupská synoda jednoznačně smetla ze stolu nápovědy světských médií ohledně homosexuálních svazků, když prohlásila, že „neexistuje žádný základ umožňující stanovit, byť i jen vzdálenou podobnost či analogii mezi těmito svazky a Božím záměrem s manželstvím a rodinou“ (Amoris laetitia, 251). Zmíněná mediální nápověda, která se neprávem dovolávala papežových slov „kdo jsem já, abych soudil“ ve vztahu k homosexuálům (tiskovka z 30. července 2013), proto vydáním posynodální exhortace o lásce v rodině přestala na veřejné mínění zabírat.
Pro německého profesora etiky je kamenem úrazu přístup papežské exhortace Amoris laetitia k párům, které žijí v takzvaných neregulérních situacích, a k podmínkám jejich účasti na eucharistii. Robert Spaemann má za to, že papež František podlehl pokušení situační etiky, odmítnuté Janem Pavlem II. v encyklice Veritatis splendor, a otevírá tak pro kněze i laiky dveře svévolným individualistickým interpretacím katolické víry, pokud se týče nauky o svátostech.
Takovýto závěr ovšem odporuje celkovému a zásadnímu postoji katolické víry, a to nehledě na samotný výklad zmíněné otázky, která kulminuje v odstavci 305 apoštolské exhortace a která zejména pro zpovědníky nepochybně představuje nemalou výzvu. Nároky, které na duchapřítomnost věřících klade papež František, nejsou malé, nýbrž maximální. Přívětivost a shovívavost, které vyzařují z promluv nynějšího Petrova nástupce, jsou však cílené přesně, a připustit, že jsou určeny hříchům a nikoli právě a pouze hříšníkům, by se rovnalo odpadnutí od víry ve Spasitelův příslib, že Petrova víra nezanikne (Lk 22,32).
Pocit bezradnosti nad magisteriem nynějšího Petrova nástupce se však mezi katolíky zjevně vyskytuje, což ukazuje nejen významný filosof s mezinárodní pověstí, jakým Spaemann bezpochyby je. Vyvěrá patrně z upřílišněného očekávání, které nebývá oproštěno od záludných tužeb po sobeckých jistotách a po zabydlenosti v tomto světě. Především se však tento pocit pojí s odklonem od tajemství víry, která pomine Posledním soudem na konci dějin a které je vlastní určitý prvek dramatičnosti. Nikoli nejistoty, pokud jde o věčné trvání Boží lásky k nám, ale pokud jde o to, jak obstojíme my a v neposlední řadě naši drazí před Božím milosrdenstvím, které se člověku nevnucuje.
Ústup pokud možno ze všech zbývajících pozic papežského majestátu ve snaze zbavit se i jen náznaku duchovního zesvětštění spolu s častým zdůrazňováním Božího soudu (25. kapitola Matouše); vnímání pozemské pomíjivosti lidského přebývání a s tím související uplatňování emotivity; morální apel na dobré skutky, které musejí nezbytně vyvěrat z pravé víry, a nakonec nejzazší apel na Boží smilování spojený s maximalistickým čili bezmezným uznáním hříšnosti sebe sama – to jsou některé z charakteristických rysů pastoračního vedení věřících za pontifikátu papeže, který přišel „téměř z konce světa“.
Jejich společným jmenovatelem je právě důraz na dimenzi tajemství a s tím související svěřování se do rukou Božích tělem i duchem. Není to však výraz ústupu od pravdy, kterou církev věří, byť se to tak může jevit, nýbrž určité znamení; signál, jehož význam nebývá ani v církvi vždycky plně chápán v důsledku celkově sníženého vnímání prorocké dimenze křesťanského poselství, pokud jde o dějiny lidstva. Kristův náměstek se umenšuje, omezuje svou pravomoc soudit na nejmenší možnou míru a vytváří tak prostor pro Boží milost, která jedině obohacuje lidskou svobodu.
Není náhodou, že papežské povzbuzení k lásce v rodině - Amoris laetitia - má silnou eklesiologickou konotaci. Právě v manželském svazku se totiž stvoření a vykoupení pojí v jediném tajemství Krista a církve. Rozuzlení, ke kterému dějiny dramaticky spějí, činí věřícího šťastným.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"