RadioVaticana.va

   18. 10. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denní­ch pořadů       

Hlavní­ stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.3470
Poslechem z webových stránek.2252
Četbou textů na webových stránkách.4016
Poslechem i četbou.2325


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání­

Odkazy


Zasílání­ novinek

Nejčtenější­

Duchovní zesvětštění poznáme a zničíme jen před křížem

Papež: Obavám se, že jsem špatně interpretován; podstupuji pastorační riziko

Papež: Bůh je opakem egoismu




Eeská provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Eeská republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory senioru

Návštěva papeže v České republice





 
Svatý otec

 Promluvy 

2.6.2016 

Kněžská duchovní obnova 2016

Tři meditace papeže Františka

Česká sekce RV

Dobrý den, drazí kněží!
Začínáme tento den duchovní obnovy. Myslím si, že nám prospěje modlit se za sebe navzájem, jedny za druhé, tedy ve společenství. Obnova, ale ve společenství všech. Jako téma jsem zvolil milosrdenství.

Milosrdenství je ve svém ženském aspektu mateřskou láskou, která jihne ve vztahu ke svému právě narozenému stvoření, objímá jej a zahrnuje vším, co se mu nedostává, aby mohlo žít a růst (rachamim); ve svém mužském aspektu je mocnou věrností Otce, jenž neustále podporuje, odpouští a přivádí svoje děti zpět na cestu. Milosrdenství je natolik plodem „smlouvy“ – a proto se říká, že Bůh pamatuje na svoje milosrdenství (chesed) - nakolik je nezištným „skutkem“ přejícnosti a dobroty, jež vycházejí z našeho nejhlubšího nitra a vyjadřují se navenek činem (eleos se stává almužnou). Tato inkluzivita umožňuje, aby bylo vždycky obecně srozumitelným milosrdné jednání, hnutí soucitu s trpícím, dojetí vůči tomu, kdo je v nouzi, nevole či rozhorlení vzhledem ke zjevné nespravedlnosti ve snaze učinit nápravu situace. A počínaje tímto niterným citem je obecně srozumitelné spatřovat Boha z perspektivy tohoto prvního a posledního atributu, se kterým nám Jej zjevil Ježíš: Jméno Boží je Milosrdenství.

Když meditujeme o milosrdenství, děje se něco zvláštního. Dynamika Duchovních cvičení se umocňuje zevnitř. Milosrdenství umožňuje nahlédnout, že objektivní cesty klasické mystiky – očistná, osvětná a sjednocující – nikdy nenásledují po sobě, takže by bylo možné je nechávat za sebou. Stále potřebujeme nové obrácení, více kontemplace a obnovu lásky. Tyto tři fáze se mísí a vracejí. Nic nesjednocuje s Bohem více než skutek milosrdenství – a to není přehnané. Nic nesjednocuje s Bohem více než skutek milosrdenství, ať už jde o milosrdenství, kterým nám Pán odpouští naše hříchy, anebo o milost, kterou nám uděluje, abychom prokazovali skutky milosrdenství v Jeho jménu. Nic neosvěcuje víru více než očista od našich hříchů, nic není jasnějšího než 25. kapitola Matouše a ono „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“ (Mt 5,7) pro pochopení Boží vůle a poslání, které nám dává. Na milosrdenství lze aplikovat Ježíšovo učení: „Jakou mírou měříte, takovou se naměří vám“ (Mt 7,2). Dovolím si tady říci, že myslím na ony zpovědníky, kteří jsou netrpěliví, plísní a napomínají kajícníky... Tak s tebou ovšem bude zacházet Bůh! Právě tak. Alespoň proto si tak nepočínejte. - Milosrdenství nám umožňuje stát se z adresáta milosrdenství jeho dárcem. Pocit zahanbení nad vlastními hříchy může žít spolu s pocitem důstojnosti, k níž nás pozvedá Pán. Můžeme bez okolků přejít od distance ke slavnosti jako v podobenství o marnotratném synovi a používat svůj hřích jako skrýš milosrdenství. Opakuji: toto je klíč první meditace, tedy používat svůj hřích jako skrýš milosrdenství. Milosrdenství nás nabádá přejít od osobního ke komunitnímu. Jednáme-li milosrdně jako v zázracích rozmnožení chlebů, plynoucích z Ježíšova soucitu s Jeho lidem a s cizinci, množí se chleby v té míře, s jakou jsou rozdělovány.

Tři podněty

Radostná a svobodná důvěrnost, která vzniká na všech úrovních mezi těmi, kdo se k sobě vztahují svazkem milosrdenství – důvěrnost Božího království popisovaná Ježíšem v podobenstvích – mne přivádí k tomu, abych vám nabídnul tři podněty pro vaši dnešní osobní modlitbu.

První má co do činění s dvěmi praktickými radami svatého Ignáce – omlouvám se za rodinnou reklamu. Ten říká: „Nenasycuje a neuspokojuje duši, jestliže mnoho ví, nýbrž pociťuje-li a zakouší-li Boží věci vnitřně“ (Duchovní cvičení, 2). Svatý Ignác dodává, že tam, kde dotyčný nachází a zakouší, po čem touží, je třeba se zastavit, zastavit a „klidně prodlévat až do úplného uspokojení, aniž bych se úzkostlivě staral o postoupení k dalšímu“ (tamt., 76). V těchto meditacích o milosrdenství může tedy každý začít, kde se mu líbí, a zastavit se tam, poněvadž skutek milosrdenství vás povede dál. Začneme-li děkováním Pánu, který nás podivuhodným způsobem stvořil a ještě podivuhodnějším způsobem vykoupil, určitě nás to přivede k zakoušení bolesti nad vlastními hříchy. Pokud začneme zakoušet soucit s nejchudšími a vzdálenými, zajisté také pocítíme nezbytnost milosrdenství přijmout.

Druhý podnět k modlitbě má co do činění s novým způsobem používání slova milosrdenství. Jak jste zaznamenali, rád mluvím o milosrdenství za pomoci slovesa: „Je třeba milosrdenství prokazovat (španělsky misericordiar), aby bylo možné jej přijmout (ser misericordiados).“ Skutečnost, že milosrdenství uvádí lidskou bídu do kontaktu s Božím srdcem, způsobuje bezprostřední zrod tohoto činu. Nelze meditovat o milosrdenství, aniž by se přistoupilo k činu. V modlitbě proto neprospívá intelektualizování. Neprospívá. S pomocí Milosti se náš dialog s Pánem musí hned konkretizovat na onom hříchu, který si žádá, aby na mně spočinulo Tvé milosrdenství, Pane, a tam, kde pociťuji větší zahanbení a větší touhu po odčinění; a hned musíme mluvit o tom, co nás nejvíce dojímá, o tvářích, které nás přivádějí k intenzivní touze po utišení jejich hladu a žízně po Bohu, spravedlnosti a něze. Milosrdenství se kontempluje v činnosti. Avšak v činnosti, která je všezahrnující: milosrdenství zahrnuje veškeré naše bytí – nitro i ducha – a všechny bytosti.

Poslední podnět se týká plodu exercicií, totiž milosti, o kterou je třeba prosit a která spočívá v tom, abychom se stali kněžími schopnějšími přijímat a prokazovat více milosrdenství. Jedna z nejkrásnějších věcí, které mne dojímají, je zpověď kněze. Je krásná a velká, protože tento muž vyznává svoje hříchy a potom naslouchá srdci druhého člověka, který se mu zpovídá. Můžeme se soustředit na milosrdenství, protože je to skutečnost podstatná a definitivní. Po stupních milosrdenství (srov. Laudato si´, 77) můžeme sestoupit až na dno lidství – včetně slabosti a hříchu – a vystoupit až k božské dokonalosti: „Buďte milosrdní (dokonalí) jako je milosrdný váš Otec.“ Avšak jen proto, abychom „sklízeli“ ještě více milosrdenství. Odtud musejí pocházet plody obrácení naší institucionální mentality: pokud naše struktury nejsou vnímány a používány tak, aby bylo více přijímáno Boží milosrdenství a abychom byli milosrdnější k druhým, mohou se proměnit v něco velice odlišného a kontraproduktivního. Některé církevní dokumenty a některé papežské promluvy často zmiňují institucionální a pastorální konverzi.

Tato duchovní obnova se proto vydává stezkou této „evangelní jednoduchosti“, která chápe a plní všechny věci z hlediska milosrdenství. A to dynamického milosrdenství, nikoli zvěcnělého a definovaného substantiva, ani adjektiva, které život trochu zkrášlí, nýbrž slovesa – prokazovaného a přijímaného milosrdenství – které nás přivádí k činu v srdci světa. A také „stále většího“ milosrdenství, které roste a zvětšuje se, postupuje od dobrého k lepšímu a od menšího k většímu, poněvadž obrazem, který nám podává Ježíš, je Otec stále větší – Deus semper maior - a Jeho nekonečné milosrdenství, které – lze-li to tak říci - „roste“ a nemá ani vrchol, ani dno, protože vychází z Jeho svrchované svobody.

PRVNÍ MEDITACE: Od distance ke slavení

Pokud je milosrdenství evangelia Boží přemírou, jak jsme řekli, a neslýchanou záplavou, pak první, co je třeba učinit, je pohlédnout, kde dnešní svět a každý člověk nejvíce takovouto přemíru lásky potřebuje. Nejprve je třeba se ptát, co je skrýší tohoto milosrdenství, kde je vyprahlá a suchá zem pro tuto záplavu živé vody; jaká zranění potřebují tento balzámový olej, jaké osiření si žádá takovouto štědrost citů a pozornosti, jaká je distance tak obrovské žízně po objetí a setkání...

Nabízím vám k této meditaci podobenství o milosrdném Otci (srov. Lk 15,11-31). Vystavme se Otcovu tajemství. Začnu od srdce tím okamžikem, kdy se marnotratný syn ocitá mezi vepři, v pekle onoho egoismu, který dělal, co se mu chtělo, ale zjišťuje, že nedosáhl svobody, nýbrž upadl do otroctví. Pozoruje vepře, kteří žerou lusky,... závidí a zasteskne se mu. Nostalgie je klíčové slovo. Stýská se mu po čerstvě upečeném chlebu, který domácí měli k snídani v otcově domě. Stesk je mocný cit. Má co do činění s milosrdenstvím, protože nám rozšiřuje duši. Připomíná nám primární dobro – vlast, z níž pocházíme – a probouzí v nás naději návratu. V tomto rozlehlém horizontu stesku onen mladík, jak praví evangelium, šel do sebe a pocítil svoji ubohost. A každý z nás může hledat a se nechat přivést k tomu místu, kde se cítí nejubožejší. Každý z nás v sobě nosí tajemství své ubohosti.

Aniž bychom nyní opisovali bídu jeho stavu, přejděme k momentu, ve kterém, jakmile byl Otcem s nadšením objat a políben, ocitá se špinavý ve svátečním obleku. Otec jej totiž neposílá nejprve se umýt, ale hned jej svátečně obléká. Má navlečený prsten na znamení rovnosti s otcem. Na nohou má nové opánky. Je uprostřed slavnosti mezi lidmi. Něco podobného jako, když se nám někdy přihodí, že se vyzpovídáme přede mší a okamžitě se - „převlečení“ - ocitneme uprostřed obřadu.

Zahanbená důstojnost

Zastavme se u „zahanbené důstojnosti“ tohoto marnotratného a milovaného syna. Pokud se budeme snažit klidně setrvat srdcem mezi těmito dvěma krajnostmi – důstojností a zahanbením – a neopomineme ani jednu, možná zaznamenáme tlukot srdce našeho Otce. Úzkostný tlukot Jeho srdce, když vyhlížel z terasy. Co vyhlížel? Jestli se vrací syn. V tomto bodě, na tomto místě, kde existuje důstojnost i zahanbení, můžeme vnímat tlukot srdce našeho Otce. Můžeme si představit milosrdenství, které proudí jako krev. On vychází hledat nás – hříšníky – a přitahuje nás k Sobě, očišťuje a opět posílá, abychom - obnoveni - nesli milosrdenství všem do všech periferií. Jeho krev je Kristovou Krví, krví Nové a Věčné Smlouvy milosrdenství, prolité za nás a za všechny na odpuštění hříchů. Rozjímejme tuto krev, jak vchází a vychází z Jeho srdce a Otcova srdce. Je to náš jediný poklad, jediné, co můžeme nabídnout světu: krev, která očišťuje a smiřuje všechno a všechny. Krev Páně odpouštějící hříchy. Krev, která je pravým nápojem, který křísí a dává život tomu, kdo zemřel v důsledku hříchu.

Ve své klidné modlitbě, která přechází od zahanbení k důstojnosti, od důstojnosti k zahanbení – obojí spolu - prosme o milost pocítit toto milosrdenství jako ustavující základ svého života; milost pocítit, jak se tlukot Otcova srdce pojí s tlukotem toho našeho. Nestačí pociťovat Jeho milosrdenství jako gesto, které Bůh příležitostně činí, když nám odpouští nějaký velký hřích, ale v tom ostatním se zařizujeme už nějak sami autonomně. To nestačí.

Svatý Ignác podává rytířskou scénu vlastní jeho době, ale poněvadž oddanost mezi přáteli je trvalá hodnota, může nám pomoci. Tvrdí, že ke „studu a zděšení“, jež máme zakoušet nad svými hříchy (aniž bychom přestali vnímat milosrdenství), můžeme použít následující příklad: představit si „rytíře, který stojí před svým králem a jeho dvorem a stydí se a hanbí, poněvadž velice urazil toho, od něhož předtím dostal mnoho darů a projevů přízně“ (Duchovní cvičení, 74). Představme si tu scénu. Nicméně, sledováním dynamiky marnotratného syna na slavnosti si tohoto rytíře představme, jak jej král namísto zostuzení přede všemi naopak neočekávaně bere za ruku a vrací mu jeho důstojnost. A vidíme, že ho nejenom zve k následování ve své bitvě, ale staví jej do čela svých druhů. S jakou pokorou a oddaností mu potom tento rytíř bude sloužit! Tady se mi vybavuje poslední část 16. kapitoly proroka Ezechiela...

Ať už jako marnotratný oslavený syn či jako nevěrný rytíř povýšený na představeného, důležité je, aby každý stanul v plodném napětí, do kterého nás staví Pánovo milosrdenství: nejenom jako hříšníci, kterým bylo odpuštěno, ale jako hříšníci, kterým je propůjčena důstojnost. Pán nás nejenom očišťuje, ale také nás korunuje, dává nám důstojnost.

Šimon Petr nám skýtá služebnou podobu tohoto zdravého napětí. Pán jej postupně vychovává, formuje a vede k tomu, aby jej tímto způsobem udržoval: Šimon a Petr. Běžný muž se svými rozpory a slabostmi a ten, který je Skálou - Petrem, má klíče a vede ostatní. Když jej Ondřej přivádí ke Kristu tak, jak je, oděný jako rybář, dává mu Pán jméno Skála – Petr. Když jej pochválí za vyznání víry, která pochází od Otce, vzápětí mu ostře vytkne, že se pokouší naslouchat hlasu zlého ducha, který mu říká, aby se držel daleko od kříže. Vyzývá jej, aby kráčel po vodě, a nechává jej, aby se začal topit ve svém vlastním strachu, a teprve pak mu podává pomocnou ruku; jakmile vyzná, že je hříšníkem, dává mu poslání být rybářem lidí. Pán se jej opakovaně táže na jeho lásku, dává mu pocítit bolest a zahanbení za jeho nevěrnost a zbabělost, ale přesto mu třikrát svěří pastýřské poslání vůči svým ovcím. Stále jsou zde oba póly.

Musíme stanout zde, v prostoru, kde se snoubí naše nejostudnější bída s naší nejvznešenější důstojností. Co cítíme, když nám lidé líbají ruku, vnímáme svoji vnitřní bídu a Boží lid nám prokazuje poctu? To je další situace, která nám to umožňuje chápat. Opět tento protiklad. V tomto prostoru, kde se snoubí naše nejostudnější bída s naší nejvznešenější důstojností, musíme spočinout. Špinaví, nečistí, malicherní, samolibí - samolibost je hříchem kněží - sobečtí a zároveň s umytýma nohama, povoláni a vyvoleni, určeni rozdávat rozmnožený chléb, dobrořečeni, milováni a opatrováni svým lidem. Jedině milosrdenství dělá takovéto postavení snesitelným. Bez něho se buď považujeme za spravedlivé jako farizeové anebo se odtahujeme jako ti, kdo se necítí hodni. V obou případech dochází k zatvrzování srdce. Buď když se cítíme spravedliví jako farizeové anebo když se odtahujeme jako ti, kdo se necítí hodni. Tady je třeba se hanbit důstojně. Obojí spolu.

Jděme ještě více do hloubky. Ptejme se: Proč je tak plodné toto napětí mezi ubohostí a důstojností, distancí a svátečností? Řekl bych, že je plodné, poněvadž jeho udržování se rodí ze svobodného rozhodování. A Pán jedná zásadně na naší svobodě, třebaže nám ve všem pomáhá. Milosrdenství je otázkou svobody. Cit proudí bezdečně, a když tvrdíme, že je niterný, zdálo by se, že je to synonymum „živočišnosti“. Ve skutečnosti však zvířata neznají „mravně“ motivované milosrdenství, třebaže některá mohou zakoušet něco jako soucit, jako např. věrný pes, který zůstává po boku svého nemocného pána. Milosrdenství je pohnutí, jež nastává v nitru, ale může vytrysknout také z pronikavého intelektuálního vjemu, který je přímý jako paprsek, avšak není proto méně složitý. Mnohé věci se vytuší, zakusí-li se milosrdenství. Například se porozumí tomu, že druhý je v zoufalé, extrémní situaci; že se mu děje cosi, co přesahuje jeho hříchy či jeho viny; rozumí se také tomu, že druhý je stejný a že se lze ocitnout na jeho místě; a že zlo je natolik obrovské a devastující, že se nevyřeší pouhou spravedlností... Nakonec se dojde k přesvědčení, že je zapotřebí nekonečného milosrdenství, jež je vlastní Kristovu Srdci, aby se odstranilo tolikeré zlo a utrpení, jež vidíme v životě lidí... Méně než milosrdenství nestačí. Spoustu věcí pochopí naše mysl, když jen spatří někoho, kdo se za chladného rána bosý ocitl na ulici, anebo Pána přibitého na kříž kvůli mně!

Milosrdenství se přijímá a pěstuje, anebo svobodně odmítá. Nechá-li se někdo uchvátit, jedno gesto následuje druhé. Přejde-li okolo, srdce ochladne. Milosrdenství nám dává zakusit naši svobodu a právě v něm můžeme zakoušet svobodu Boha, který prokazuje milosrdenství těm, kdo jsou milosrdní (srov. Dt 5,10), jak pravil Mojžíš. Svým milosrdenstvím vyjadřuje Pán svoji svobodu. A my tu svoji.

Můžeme žít dlouho „bez“ Pánova milosrdenství. To znamená, že můžeme žít, aniž bychom si je uvědomovali a výslovně o ně prosili, dokud se nevšimneme, že „všechno je milosrdenství“ a hořce pak zapláčeme, že jsme jej nevyužili dříve, kdy jsme jej měli tolik zapotřebí!

Bída, o níž mluvíme, je bída morální, nepřenosná, taková, v níž člověk vezme na vědomí, že je tím, který v rozhodujícím momentě svého života jednal z vlastní iniciativy: učinil rozhodnutí a zvolil špatně. Toto je dno, kterého je třeba se dotknout, aby člověk vnímal bolest nad hříchy a opravdu litoval. V jiných oblastech se totiž necítí tak svobodný, ani nevnímá, že hřích negativně ovlivňuje veškerý jeho život a proto nezakouší vlastní bídu, přichází o milosrdenství, které působí jedině pod touto podmínkou. Do lékárny se nechodí se slovy: „Pro milosrdenství, dejte mi aspirin.“ Z milosrdenství se prosí o dávku morfia pro člověka, který trpí krutými bolestmi v terminálním stádiu nemoci. Buď všechno anebo nic! Buď se zajede na hlubinu anebo se nerozumí ničemu.

Srdce, které Bůh spojuje s touto naší mravní bídou, je Srdcem Krista, Jeho milovaného Syna, a které tluče jako jediné srdce spolu s tím, které je Otce i Ducha svatého. Vzpomínám si, že když Pius XII. napsal encykliku o Nejsvětějším Srdci, někteří říkali: „K čemu taková encyklika. Vždyť to jsou záležitosti srdce...“ Středem je Kristovo srdce. Je to střed milosrdenství. Řeholní sestry to asi chápou lépe než my, protože jsou v církvi matkami, jsou obrazem církve, obrazem Matky Boží. Středem je však Kristovo srdce. Prospěje nám, když si tento týden přečteme Haurietis Aquaas (zmíněná encyklika z 15. května 1956 – pozn.překl). Je předkoncilní! Ale je užitečná! Je možné ji číst. Velice nám prospěje. Srdce, které Bůh pojí s naší mravní ubohostí, je Srdce Krista, Jeho milovaného Syna, které tluče stejně jako to Otcovo i Ducha svatého. Je to srdce, které volí nejbližší cestu a které se váže. Je součástí milosrdenství, že si špiní ruce, dotýká se, dává se všanc, zaplétá se s druhým, obrací se k osobnímu tím, co je osobnější, „nezaobírá se případem“, ale zabývá se člověkem, jeho zraněním. Všímejme si svojí řeči. Kolikrát jenom nám bezděčně vyklouzne: „Mám jeden případ...“ Zastav se a řekni: „Mám jednoho člověka.“ Mluvit o „případu“ je velice klerikální. Mně se to také stává. Je v tom trochu klerikalismu, tedy redukování konkrétnosti Boží lásky, toho, co dává Bůh, člověka na případ. Tak se odtahuji, zůstávám netečným, nešpiním si ruce a dělám tak čistou, elegantní pastoraci, v níž nic neriskuji. Ani tam, kde – nepohoršete se! – nemám možnost nějakého nestoudného hříchu. „Milosrdenství překračuje spravedlnost a dává o tom vědět, dává to pocítit; jedno s druhým zaplétá. Milosrdenství poskytnutím důstojnosti – a to je klíčové - pozvedá toho, ke komu se snižuje, a oba činí rovnými, milosrdný je ten, kdo obdržel milosrdenství. Té se odpustilo hodně, protože hodně milovala, protože hodně hřešila.

Proto má Otec zapotřebí slavit, aby bylo obnoveno všechno najednou vrácením ztracené důstojnosti svému synovi. Umožňuje to hledět do budoucnosti novým způsobem. Ne že by milosrdenství nebralo zřetel na objektivnost škody způsobené zlem. Odnímá však zlu moc nad budoucností, odnímá mu moc nad životem, který jde dál. Milosrdenství je pravým postojem života, který oponuje smrti, jež je hořkým plodem hříchu. V tom je zřetelné. Milosrdenství není vůbec naivní. Ne že by nevidělo zlo, ale vidí, jak krátký je život, a vidí veškeré dobro, které je ještě třeba prokázat. Proto je nezbytné zcela odpustit, aby druhý viděl dopředu a neztrácel čas sebeobviňováním a lítostí nad sebou a nad důvody svého pochybení. Začne-li se pečovat o druhé, zpytuje se přitom i vlastní svědomí, a v míře, v níž se druhým pomáhá, odčiňuje se spáchané zlo. Milosrdenství je zásadně slibné.

Nechat se hnutím Otcova srdce přitáhnout a poslat znamená uchovávat se v onom zdravém napětí zahanbené důstojnosti. Nechat se přitáhnout středem Jeho srdce, jako krev, která se znečistí, když předává život nejvzdálenějším údům, aby nás očistil Pán a umyl nám nohy; nechat se poslat, naplnit kyslíkem Ducha a nést život všem údům, zejména těm nejvzdálenějším, nejslabším a nejvíce zraněným.

Jeden kněz kdysi vyprávěl o člověku, který žil na ulici a ke sklonku života se ocitl v jednom hostelu. Byl uzavřen ve své hořkosti a nereagoval na druhé. Byl to vzdělaný člověk, jak vyšlo později najevo. Po nějakém čase byl tento muž hospitalizován v důsledku terminálního onemocnění a vyprávěl knězi, že byl pohroužen do své nicotnosti a zklamání nad svým životem a kdosi, kdo byl na vedlejším lůžku, jej požádal, aby mu podal a potom vyprázdnil plivátko. A vyprávěl, že prosba někoho, kdo byl opravdu potřebný a byl na tom ještě hůře než on sám, otevřela jeho oči i srdce mocnému lidskému citu, touze druhému pomoci, nechal si pomoci od Boha a vyzpovídal se. Jednoduchý skutek milosrdenství jej tak spojil s nekonečným milosrdenstvím, nalezl odvahu druhému pomoci a sám si nechal pomoci: vyzpovídal se a zemřel v pokoji. Toto je tajemství milosrdenství.

S podobenstvím o milosrdném otci vás tedy nechávám „situované“ v oné chvíli, kdy syn cítí, že je špinavý a znovu oblečený, že je hříšníkem, kterému se dostalo důstojnosti, stydí se za sebe a je hrdý na svého otce. Znamením, podle kterého člověk pozná, zda je dobře situován, je touha být od nynějška ke všem milosrdný. Toto je oheň, který přinesl Ježíš na zem a který zapaluje další. Pokud se tento oheň nerozhoří, znamená to, že jeden z pólů neumožňuje kontakt. Buď je to přepjatým a neodizolovaným zahanbením, které se skrývá namísto otevřeného vyznání – „udělal jsem to či ono“; anebo je to přepjatou důstojností, která se dotýká věcí v rukavičkách.

Krajnosti milosrdenství

Jedinou krajností vzhledem k Božímu milosrdenství je přehánění v jeho přijímání a touze předávat jej druhým. Evangelium nám ukazuje mnoho krásných příkladů lidí, kteří přehánějí, jen aby přijali milosrdenství: ochrnulý, kterého přátelé, přehánějíce, spustí střechou na místo, kde promlouval Pán; malomocný, který opustí svých devět druhů, vrátí se, hlasitě velebí Boha, děkuje a pokleká před Pánem; slepý Bartimaios, který svým voláním přiměje Ježíše, aby se zastavil, dokáže překonat rovněž celnici kněží a dostává se k Pánu; žena, která trpěla krvácením, a ve své plachosti se rozhodne důvěrně přiblížit k Pánu, který, jakmile se ho dotkne - praví evangelium – pocítí, že z něj vyšla dynamis... – to všechno jsou příklady kontaktu, který zažehne oheň a spustí dynamiku pozitivní moci milosrdenství. Vyskytuje se také hříšnice, která projeví přemíru lásky k Pánu, jemuž slzami smáčí nohy a svými vlasy je osuší. Pro Pána jsou tyto projevy znamením, že se jí dostalo mnohého milosrdenství, které právě proto vyjadřuje takovýmto přehnaným způsobem. Milosrdenství vždycky přehání, je nepřiměřené. Nejprostší lidé, hříšníci, nemocní, posedlí... jsou okamžitě pozvednuti Pánem, který je převádí z vyloučení do plné inkluze, od distance ke slavení. Nelze to pochopit jinak než z hlediska naděje, apoštolského hlediska toho, kdo milosrdenství přijal, aby jej dával.

Můžeme končit modlitbou magnificat o milosrdenství, padesátým žalmem krále Davida, který recitujeme ve chválách každý pátek. Je to magnificat „zkroušeného a pokorného srdce“, které je ve svém hříchu veliké, když vyznává Boží věrnost větší než hřích. Bůh je větší než hřích! Situováni ve chvíli, kdy marnotratný syn očekával, že s ním bude zacházeno chladně, ale Otec kvůli němu naopak vystrojí hostinu, můžeme si jej představit, jak se modlí 50. Žalm. A modlit se s ním na dva chóry, ne na dva chóry mezi námi, ale na dva chóry spolu marnotratným synem. Můžeme slyšet, jak říká: „Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost...“ A my říkejme: „Já svou nepravost uznávám, můj hřích je stále přede mnou.“ A pak společně: „Jen proti tobě, Otče, jsem se prohřešil“.

Modleme se na základě tohoto niterného napětí, které zapaluje milosrdenství; napětí mezi zahanbením, jež říká: „Pokrop mne yzopem, a budu čistý, umyj mě a budu bělejší než sníh“. Důvěra se stává apoštolskou: „Vrať mi radost ze své ochrany a posilni mou velkodušnost. Bezbožné budu učit tvým cestám a hříšníci se budou obracet k tobě.“

DRUHÁ MEDITACE: Skrýš milosrdenství

Poté, co jsme se modlili nad oním důstojným zahanbením a zahanbenou důstojností, kterými je milosrdenství a které stojí na místě milosrdenství, pokračujme meditací o „skrýši milosrdenství“. Je to jednoduché. Mohl bych říci jednu větu a jít pryč, protože ona skrýš je pouze jedna: skrýší Milosrdenství je náš hřích. Je to tak jednoduché. Často se však stává, že náš hřích je jako cedník, děravý džbán, z něhož se milost vytratí za krátko: „Dvojí zlo spáchal můj národ: mne, pramen vody živé, opustili a kopali si cisterny, cisterny rozpukané, které nemohou udržet vodu“ (Jer 2,13). Odtud plyne nutnost, kterou Pán představuje Petrovi, aby „odpustil sedmasedmdesát krát“. Bůh neochabuje v odpouštění, ale nás unavuje stále žádat o odpuštění. Bůh neochabuje v odpouštění, i když vidí, že Jeho milost patrně nedokázala zapustit mocné kořeny do půdy našeho srdce a že cesta je udupaná, zaplevelená a kamenitá. Je to jednoduše proto, že Bůh není pelagián, a proto jej neunavuje odpouštět. Opět se vrací rozsévat svoje milosrdenství a odpuštění, vrací se a vrací...sedmdesátsedmkrát.

Znovustvořená srdce

Můžeme nicméně učinit další krok v tomto milosrdenství Boha, který je „vždy větší než naše vědomí“ hříchu. Pán nejenom neochabuje v odpouštění, ale obnovuje také měchy, do nichž jeho odpuštění přijímáme. Užívá nové měchy pro nové víno svého milosrdenství, aby nebylo jako záplata nebo starý měch. A tímto měchem je samo milosrdenství, Jeho milosrdenství, které zakoušíme v sobě a praktikujeme poskytováním pomoci druhým. Srdce, které přijalo milosrdenství, není záplatované, nýbrž nové, znovu stvořené. Takové, o kterém říká David: „Stvoř mi čisté srdce Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti“ (Žl 50,12). Toto nové, znovu stvořené srdce je dobrá schránka. Liturgie vyjadřuje duši církve, když nám vkládá do úst tuto krásnou modlitbu: „Bože, tys nás nejen podivuhodně stvořil, ale také jsi nás obnovil a vykoupil“ (srov. Velikonoční vigilie, Modlitba po prvním čtení). Toto druhé stvoření je proto ještě podivuhodnější než to první. Je to srdce, které ví, že bylo stvořeno fůzí svojí ubohosti a Božího odpuštění, a proto je „srdcem, které přijalo i dává milosrdenství“. Tak je to: zakouší dobrodiní milosti na svojí ráně a na svém hříchu, pociťuje, že milosrdenství usmiřuje jeho vinu, zaplavuje láskou jeho vyprahlost a opět zažíhá jeho naději. Proto jakmile zároveň a toutéž milostí odpustí tomu, kdo se provinil proti němu, a soucítí s těmi, kdo jsou rovněž hříšníky, zapouští toto milosrdenství kořeny v dobré půdě, kde se voda neztrácí, nýbrž dává život. V uplatňování tohoto milosrdenství, které odčiňuje zlo druhých, nikdo neposkytuje pomoc lépe než ten, kdo si uchovává v živé paměti, že byl sám adresátem milosrdenství v souvislosti s tímtéž zlem. Pohleď sám na sebe. Rozvzpomeň se na svůj příběh. Vyprávěj si ho. A najdeš v něm tolik milosrdenství. Vidíme, že mezi těmi, kdo se snaží bojovat proti závislostem, jsou ti, kdo vyvázli, obvykle těmi, kdo nejlépe chápou, pomáhají a kladou nároky. A nejlepší zpovědník je obvykle ten, kdo se sám nejlépe zpovídá. Můžeme si tu položit otázku – jak se zpovídám já? Skoro všichni velcí světci byli velkými hříšníky anebo si – jako svatá Terezička – uvědomili, že pouze předcházející ryzí milost způsobila, že se jimi nestali.

Pravou schránkou milosrdenství je tak samo obdržené milosrdenství, které znovu stvořilo srdce; „nový měch“, o kterém mluví Ježíš (srov. Lk 5,37); ozdravená studna.

Vstupme tak do tajemství Syna, Ježíše, který je vtěleným milosrdenstvím Otce. Definitivní obraz skrýše milosrdenství nacházíme skrze rány zmrtvýchvstalého Pána; je to obraz otisku Bohem odčiněného hříchu, který nemizí docela, ani se neinfikuje. Je jizvou, nikoli hnisavou ranou. Pánovy rány … svatý Bernard o nich má dvě krásná kázání. V Pánových ranách nacházíme milosrdenství. Svatý Bernard směle říká: Cítíš, že jsi ztracen, je ti zle? Vstup do Pánových útrob a tam nalezneš milosrdenství. V této „vnímavosti“ vlastní jizvám, které nám připomínají zranění, aniž by moc bolelo, a kúru, aniž bychom zapomínali na křehkost, sídlí božské milosrdenství. Sídlí v našich jizvách. Pánovy rány, které mu dodnes zůstávají, si odnesl s sebou. Má nádherné tělo, bez podlitin, ale s ranami, které si chtěl vzít s sebou. A jak je to s našimi jizvami? Každému z nás, pokud má nějakou jizvu a jde na lékařskou prohlídku, může lékař říci: „Co to bylo za operaci?“
Pohleďme na jizvy v duši – svědčí o zákroku, který jsi vykonal Ty, svým milosrdenstvím a léčbou… Ve vnímavosti zmrtvýchvstalého Krista, který uchovává rány nejenom na svých nohou a na svých rukou, ale i ve svém bolavém srdci, nacházíme správný smysl hříchu a milosti. Tam, v srdci posetém ranami. Rozjímáním bolavého srdce Páně zhlížíme se v Něm. Naše a Jeho srdce se připodobňují tím, že obě jsou raněná a resuscitovaná. Víme však, že Jeho srdce bylo čirou láskou a bylo raněno, protože se nechalo ranit; naše srdce je však čirou ránou, která je zahojena, protože se nechá milovat. Toto přijetí se stává skrýší milosrdenství.

Naši svatí přijali milosrdenství

Můžeme mít užitek z toho, že budeme rozjímat o těch, kteří si nechali znovu stvořit srdce milosrdenstvím, a pozorovat, do jaké „skrýše“ jej přijali.

Pavel jej přijal do tvrdého a neohebného úkrytu svého soudu vytvořeného Zákonem. Tvrdost jeho soudu jej přiměla být pronásledovatelem. Milosrdenství jej promění natolik, že se stane hledačem těch nejvzdálenějších, kteří mají pohanskou mentalitu, a na druhé straně má to největší pochopení a slitování pro ty, kdo jsou takoví, jakým byl on sám. Pavel si přál být zavržen, jen aby jeho vlastní byli spaseni. Jeho soud se upevňuje, když „nesoudí ani sebe“, nýbrž nechá se ospravedlnit Bohem, který je větší než jeho svědomí, a odvolává se k Ježíši Kristu, který je věrným obhájcem a od jehož lásky nemůže odloučit nikdo a nic. Radikálnost Pavlových soudů o nepodmíněném Božím milosrdenství, které překonává tu nejhlubší ránu způsobující, že máme dva zákony (těla a Ducha), je taková proto, že je schránkou mysli vnímavé k absolutnosti pravdy a raněné právě tam, kde se Zákon a Světlo stávají nástrahou. Pověstný „osten“, který mu Pán neodňal, je skrýší, do níž Pavel přijímá Boží milosrdenství (srov. 2 Kor 12,7).

Petr přijal milosrdenství do předsudku své vlastní rozumnosti. Byl rozumným mužem se solidním a zdravým úsudkem rybáře, který ze zkušenosti ví, kdy je možné se vydat na rybolov a kdy ne. Je to uvážlivost toho, kdo je nadšený chůzí po vodě i zázračným úlovkem, zahledí se příliš do sebe a umí prosit o pomoc jediného, kdo může zachránit. Petrovi se dostalo zahojení té nejhlubší možné rány, kterou je zrada na příteli. A stal se papežem. Možná proto mu Pavel vytýkal dvojjakost. Zdálo by se, že Pavel se považoval za „horšího“, než poznal Krista, avšak Petr zapřel Krista až poté, co jej poznal... Nicméně, uzdravení právě této rány přetvořilo Petra na milosrdného Pastýře, solidní kámen, na kterém lze vždycky stavět, protože je slabým kamenem, který byl sanován, nikoli kamenem, který dává klopýtnout tomu nejslabšímu svojí mohutností. Petr je učedník, kterého v evangeliu Pán napomíná nejčastěji. Dostává největší výprask. Napomíná jej ustavičně; i na konci oním: „Proč se o to staráš? – až po – Ty mně následuj!“ (Jan 21,22). Tradice praví, že se Pán zjevil Petrovi znovu, když utíkal z Říma. Petr ukřižovaný hlavou dolů je snad nejvýmluvnějším znamením skrýše tohoto tvrdohlavce, jenž se obrací hlavou dolů, aby mohl přijmout milosrdenství ve chvíli, kdy vydává nejvyšší svědectví lásky ke svému Pánu. Petr nechce zakončit svůj život vyznáním: „Poučil jsem se“, nýbrž jako by říkal: „Protože se moje hlava nikdy nepoučí, dám ji dolů“. Nejvýše se tak ocitají jeho nohy umyté Pánem. Tyto nohy jsou pro Petra skrýší, skrze niž se mu dostává milosrdenství od jeho Přítele a Pána.

Jan je uzdraven ze svojí pyšné vůle napravovat zlo ohněm a skončí jako ten, kdo volá „moje děti“ a působí jako jeden z těch dobrých dědečků, kteří mluví jenom o lásce; on, který byl „synem hromu“ (Mk 3,17).

Augustin byl uzdraven ve svém stesku, že se na setkání dostavil pozdě: „Pozdě jsem si tě zamiloval“; velmi tím trpěl, byl uzdraven ve svém stesku a nalézá kreativní způsob, jak vyplnit ztracený čas láskou, když píše svoje Vyznání.

František přijímal stále větší milosrdenství v různých chvílích svého života. Možná, že jeho definitivní skrýší, která se proměnila ve skutečné rány, není ani tak polibek daný malomocnému, zasnoubení s Naší Paní chudobou a pocit, že každý živý tvor je bratrem, ale spíše povinnost opatrovat v milosrdném mlčení řeholi, kterou založil. Toto považuji za Františkovi veliké hrdinství – musel zachovat „v milosrdném tichu“ řeholi, kterou založil. V tom spočívá jeho skrýš milosrdenství. František vidí, jak jsou jeho bratři rozděleni a praporem jejich sváru je sama chudoba. Démon nás podněcuje, abychom se mezi sebou přeli při obraně těch nejsvětějších věcí, avšak „ve špatném duchu“.

Ignác byl uzdraven ze svojí marnivosti, a pokud toto byla jeho skrýš, můžeme vytušit, jak velkou byla ona touha po světské cti, která byla proměněna na hledání větší Boží slávy.

V Deníku venkovského faráře podává Bernanos život jednoho venkovského faráře a inspiruje se životem svatého faráře arského. Jsou tu dvě velice krásné pasáže, které přibližují niterné farářovy myšlenky během posledních okamžiků jeho nečekané nemoci: „Poslední týdny, které mi Bůh dává, abych na sebe bral odpovědnost za farnost... se budu snažit nestarat se tolik o budoucnost, ale pečovat jenom o přítomnost. Zdá se, že tento typ práce je ušit na mou míru.... A potom, nemám úspěch v ničem jiném než v maličkostech. A pokud jsem byl často zkoušen neklidem, musím říci, že vítězím v malých radostech.“ Maličká skrýš milosrdenství je v nepatrných radostech našeho pastoračního života, tam kde můžeme obdržet a prokazovat nekonečné Otcovo milosrdenství malými skutky. Malá kněžská gesta…
Druhá pasáž říká: „Nyní je všemu konec. Onen druh nedůvěry, kterou jsem měl k sobě, nyní zmizel a věřím, že navždy. Boj skončil. Nyní k němu nevidím důvod. Smířil jsem se se sebou, s tímto reliktem, kterým jsem. Nenávidět sebe je snazší, než si myslíme. Milost spočívá v zapomenutí na sebe, avšak kdyby v nás odumřela veškerá pýcha, bylo by největší milostí ze všech mít pokorně rád sebe jako kohokoli z trpících údů Ježíše Krista.“ A to je ta schránka: „Pokorně milovat sebe jako kohokoli z trpících údů Ježíše Krista.“ To je společná schránka, jako starý džbán, který si můžeme půjčit od chudých.

Cura Brochero, blahoslavený Argentinec – trochu krajan, který bude zanedlouho kanonizován, „nechal své srdce, aby skrze ně působilo Boží milosrdenství“. Jeho skrýší se stalo samo jeho malomocné tělo. Toužil zemřít v trysku na koni, až se bude brodit horskou řekou na cestě za nemocným, aby mu udělil pomazání. Jedna z posledních jeho vět byla: „V tomto životě se nedosahuje slávy“; „jsem velice spokojen s tím, co se mnou udělal, pokud jde o můj zrak, a děkuji mu za to všechno. (Oslepl totiž kvůli malomocenství.) Když jsem byl s to sloužit lidem, uchovával moje smysly bez vady a při síle. Dnes, kdy už nemohu, mne zbavil jednoho tělesného smyslu. Na tomto světě se nedosahuje slávy, jsme plní ubohosti.“ Častokrát zůstanou naše věci udělány jen napůl, a vyjít ze sebe je tedy vždycky milost. Je nám uděleno „opouštět věci“, aby je požehnal a dokonal Pán. Nemáme se příliš starat. To nám umožní otevřít se bolestem a radostem našich bratří.
Kardinál Van Thuan řekl, že ve vězení jej Pán naučil rozlišovat mezi „Božími věcmi“, kterým se věnoval v životě, když byl na svobodě jako kněz a biskup, a Bohem samým, kterému se věnoval, když byl ve vězení (srov. Cinque pani e due pesci. San Paolo 1997). A tak bychom mohli pokračovat s dalšími světci a hledat jejich skrýše milosrdenství. Pojďme však k Matce Boží – jsme přece u ní doma…

Maria jako schránka a zdroj Milosrdenství

Vystupujeme-li při hledání schránek milosrdenství po schodech světců, dojdeme k Matce Boží. Ona je jednoduchá a dokonalá schránka, kterou se milosrdenství přijímá i rozdává. Její svobodné přitakání milosti je obráceným obrazem hříchu, který vedl marnotratného syna do nicoty. Ona uchovává plnost milosrdenství, které zároveň velice patří jí, naší duši i církvi. Jak praví Magnificat: ví, že dobrota pohlédla na její nepatrnost, a sama dokáže zahlédnout, jak Boží milosrdenství dosahuje všech pokolení. Umí vidět skutky, jež toto milosrdenství prokazuje a cítí, že je tímto milosrdenstvím „přijata“ spolu s Izraelem. Opatruje paměť a příslib nekonečného milosrdenství Boha vůči Jeho lidu. Její Magnificat stoupá z bezúhonného a neproděravělého srdce, jež hledí na dějiny a každého člověka s mateřským milosrdenstvím.

Během času, který mi dopřál mexický lid strávit o samotě s Marií, jsem se díval na Matku Boží, Guadalupskou Pannu, nechával jsem Ji, aby hleděla na mne, a prosil jsem za vás, drazí kněží, abyste byli dobrými kněžími. To už jsem řekl mnohokrát. A v promluvě k biskupům jsem řekl, že jsem dlouho přemýšlel o tajemství Mariina pohledu, Jejím jemnocitu a něze, která nám dává odvahu nechat se dostihnout Božím milosrdenstvím. Chtěl bych nyní připomenout několik „způsobů“, jakým Matka Boží hledí, zejména na kněze, protože chce jejich prostřednictvím hledět na svůj lid.

Maria se na nás dívá tak, aby každý cítil, že je přijat do jejího lůna. Učí nás, že „jediná síla schopná získat srdce lidí je Boží něha. To co podmaňuje a přitahuje, to co obměkčuje a získává, to co otvírá a snímá okovy, není síla nástrojů nebo tvrdost zákona, nýbrž všemohoucí slabost božské lásky, kterou je neodolatelná síla její něhy a nezvratný slib její slitovnosti“ (Promluva k biskupům, 13. února 2016). Národy v Mariiných očích hledají „lůno, kam lidé, neustálí sirotci a vyděděnci, chodí hledat útočiště, domov.“ K tomu se pojí způsoby, jakými hledí: její oči otevírají prostor lůna, nikoli tribunálu a „profesionální“ poradny. Když někdy zjistíte, že se váš pohled zatvrdil – to se všem může stát, kvůli práci nebo únavě – a přiblížíte-li se k lidem, zakoušíte nechuť anebo nic, zastavte se a pohleďte znovu na Ni. Dívejte se na Ni očima těch nejmenších, kteří žebrají o lůno, a Ona očistí váš zrak z každého „zákalu“, který znemožňuje nazírat Krista v duších; zahojí každou krátkozrakost, která vyvolává znechucení nad potřebami lidí, kteří patří ke vtělenému Pánu, a vyléčí každou dalekozrakost, která opomíjí detaily a „maličkosti“ tam, kde jsou ve hře důležité skutečnosti života církve a rodiny.

Další způsob, jakým se dívá Maria, souvisí s tkanivem: Maria pozoruje „tkaním“, dívá se, jak spojit s dobrým cílem všechny věci, které jí předkládá její lid. Mexickým biskupům jsem řekl, že „na plášti mexické duše utkal Bůh z míšeneckých vláken svého lidu tvář svého zjevení –Morenity.“ Duchovní mistr učí, že to, co se říká o Marii osobně, platí o všeobecné církvi a každé jednotlivé duši (srov. Izák z Hvězdy, Serm. 51). Vidíme-li, jak Bůh utkal tvář a postavu Guadalupské Panny na plášti Juana Diega, můžeme se modlit pohledem na to, jak tká naši duši a život církve. Prý se neví, jak byl obraz „namalován“. Vypadá jako tisk. Rád přemítám o tom, že zázrakem nebyl pouze „otisk či kresba tohoto obrazu“, nýbrž „znovu stvoření celého pláště“, který se proměnil od hlavy až k patě a každé vlákno – jež se ženy od malička učí tkát a na jemnější svršky používají vlákna z maguey, (druhu agáve), z níž se získávají vlákna – každé vlákno bylo na svém místě proměněno, přijalo viditelné zabarvení a spojilo se s dalšími taktéž přetvořenými vlákny umožňujícími spatřit tvář Matky Boží a celou její osobu i to, co je kolem. Milosrdenství s námi činí totéž; „nekreslí“ zvnějšku pohlednou tvář; neužívá photoshop, ale s týmiž vlákny našich ubohostí a našich hříchů protkaných s Otcovou láskou nás spřádá, aby obnovilo naši duši tím, že ji vrácí její podobu – Ježíšovu podobu. Buďte proto kněžími, „schopnými napodobovat tuto svobodu Boha, který volí to, co je nepatrné, k vyjevení majestátu Svojí tváře. Napodobujte tuto božskou trpělivost a tkejte z jemného vlákna lidskosti, jež se vám dostává, onoho nového člověka, kterého váš Otec očekává. Nenechte se uchvátit marnou snahou změnit lid – to je pokušení, kterému jsme vystaveni: „Požádám biskupa, aby mne přemístil.“ Nikoli, nenechte se uchvátit marnou snahou změnit lid, jako by snad láska Boží neměla dostatek síly jej změnit“ (Promluva k biskupům, 13. února 2016).

Třetím způsobem, jakým se Matka Boží dívá, je pozornost. Maria sleduje pozorně, věnuje se celá a cele se zaplétá s tím, koho má před sebou, jako matka, která má oči jen pro své dítko, když jí něco vypráví. Maminky také, když jsou jejich děti velmi malé, napodobují jejich hlas, aby zaslechla první dětská slova. Umenšují samy sebe…Jak učí krásná guadalupská tradice, Morenita opatruje pohledy těch, kdo ji kontemplují, a odráží tvář těch, kdo ji potkávají. Je třeba se naučit, že je něco neopakovatelného v každém z těch, kdo na nás hledí, když hledají Boha. Nikoli všichni na nás pohlížejí stejným pohledem. Je na nás, abychom nebyli pro tyto pohledy neproniknutelnými. Kněz, který nepropouští pohledy druhých, je uzavřen sám do sebe. Tyto pohledy máme v sobě střežit, uchovávat každý z nich v srdci a chránit je. Jedině církev schopná chránit tvář lidí, kteří přicházejí klepat na naše dveře, je schopna mluvit k nim o Bohu. Jestliže nejsi schopen uchovat si tvář lidí, kteří klepají na tvé dveře, nebudeš schopen mluvit k nim o Bohu. Pokud nedešifrujeme jejich utrpení, pokud si nevšimneme jejich potřeb, nebudeme moci nic nabídnout. Bohatství, které máme, vyjde najevo jedině, když se setkáme s malostí těch, kteří jdou prosit o almužnu, a právě toto setkání se uskutečňuje v našem srdci pastýřů“ (tamt.). Vašim biskupům jsem řekl, aby věnovali pozornost vám, svým kněžím, a nenechali je „vystavené osamocenosti a opuštěnosti jako kořist mondénnosti, která požírá srdce“ (tamt.) Svět nás sleduje pozorně, ale proto, aby nás „pozřel“ a transformoval na konzumenty... Všichni potřebujeme, aby se na nás hledělo pozorně, řekněme s nezištným zájmem. „Buďte pozorní - říkal jsem biskupům - a učte se číst jejich pohledy, abyste se radovali spolu s nimi, když jsou šťastní a vyprávějí o tom, co »učinili a učili« (srov. Mk 6,30), nestahovali se do pozadí, když se cítí trochu poníženi a nemohou než plakat, protože »zapřeli Pána« (srov. Lk 22,61-62), a podporovali je ve spojení s Kristem také tehdy, když někdo sklíčeně odejde s Jidášem »během noci« (srov. Jan 13,30). Ať v těchto situacích nikdy nechybí vaše otcovství jakožto biskupů vůči vašim kněžím. Podněcujte jejich společenství; utvrzujte je, že mohou svoje dary zdokonalovat; uvádějte je do vážných záležitostí, protože srdce apoštola nebylo učiněno pro maličkosti“ (tamt.).

A konečně – jaký je dále Mariin pohled. Maria se dívá celistvě, vše spojuje: naši minulost, přítomnost i budoucnost. Nemá zlomkovitý pohled: milosrdenství umí vidět celek a vytuší to nejnutnější. Jako je Maria v Káni schopna předjímat soucit kvůli nadcházejícímu nedostatku vína na svatbě a prosí Ježíše, aby pomohl, aniž by si toho někdo všimnul, tak můžeme celý svůj kněžský život vidět jako Mariino „předjímané milosrdenství“, které znala předem naše vady a opatřila všechno, co máme. Je-li v našem životě trochu „dobrého vína“, není to zásluha naše, nýbrž jejího „předjímaného milosrdenství“, které velebí chvalozpěvem Magnificat: „Pán shlédl na svou nepatrnou službenici“ a „pamatoval na své milosrdenství“, které „trvá od pokolení do pokolení“ vůči chudým a utiskovaným (srov. Lk 1,46-55). Maria interpretuje dějiny jako milosrdenství.

Můžeme skončit recitací modlitby Salve Regina, v jejíž invokacích se odráží duch Magnificatu. Ona je Matkou milosrdenství, života, sladkosti a naší naděje. A když na vás – kněží – přijde temnota a těžké chvíle, když v hloubi srdce nevíte, jak dál, neříkám: Pohleďte na Matku, ale udělejte pouze jediné: Jděte k ní a nechte v tichu na sobě spočinout Její pohled, třebaže vás přemůže spánek...Pak se v té špatné chvíli a možná také z mnoha omylů, kterých jste se dopustili a které vás tam přivedly, a z veškeré té špíny stane skrýš milosrdenství. Dovolte Matce, aby na vás pohlédla.

Její milosrdné oči berou zřetel na toho nejlepšího příjemce milosrdenství, takže z nich můžeme čerpat onen shovívavý a dobrotivý pohled, po kterém žízníme tak, jak lze žíznit po jediném pohledu. Její milosrdné oči nám také umožňují vidět skutky Božího milosrdenství v dějinách lidí a objevovat v jejich tvářích Ježíše. V Marii nacházíme zaslíbenou zemi – království milosrdenství založené naším Pánem, který přijde už v tomto životě po každém vyhnanství, do kterého nás žene hřích. Uchopeni jejíma rukama a držíce se jejího pláště – mám v pracovně jeden pěkný obraz – Rupnikův dárek a jeho dílo - Synkatabasis . Matka Boží svýma rukama jakoby tvoří schůdky, po kterých sestupuje Ježíš. Co se mi však nejvíce líbí, že Ježíš drží v jedné ruce svitek – naplnění Zákona - a druhou se drží Matčina pláště. Také On se přimyká k Matčině plášti. Ve starobylé mnišské ruské tradici se říká, že v čase duchovního nepokoje je třeba hledat útočiště pod pláštěm Matky Boží. První západní mariánská antifona říká: „Sub tuum praesidium“ – tedy plášť Matky Boží. Nestyďme se za to – není třeba velkých slov, jen stát, dát se přikrýt, dát na sebe pohlédnout. A plakat. Když najdeme kněze, který to dokáže – jít za Matkou a plakat, nad svými mnoha hříchy, potom mohu říci – je to dobrý kněz, protože je to dobrý syn. Bude dobrým otcem.

Uchopeni jejíma rukama a pod jejím zrakem můžeme radostně zpívat o velikosti Páně. Můžeme mu říci: Má duše tě velebí, Pane, protože jsi shlédl dobrotivě, pokorně a nepatrně na svého služebníka. Blahoslavený jsem já, kterému bylo odpuštěno! Tvoje milosrdenství, které jsi prokázal svým svatým a celému svému věřícímu lidu, dostihlo také mne. Zbloudil jsem a následoval sebe sama z pýchy svého srdce, ale neobsadil jsem žádný trůn, Pane, a mojí jedinou slávou je to, že mne tvá Matka vzala do náruče, přikryla svým pláštěm a drží mne u srdce. Toužím být Tebou milován jako jeden z nejmenších tvého lidu, sytit tvým chlebem ty, kteří hladovějí po Tobě. Pamatuj, Pane, na svoji smlouvu milosrdenství vůči tvým dětem, kněžím svého lidu. Kéž jsme spolu s Marií znamením a svátostí tvého milosrdenství.

TŘETÍ MEDITACE je ZDE

Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
2.3.17 Růst víry v kněžském životě
2.6.16 Kněžská duchovní obnova 2016 - dokončení
12.7.15 Kdo je Bohem povolán, nevyhledává uznání, ani pomíjivý aplaus
10.7.15 Být vděčnými svědky milosrdenství, které nás proměňuje
8.7.15 Nezapomenout na nezasloužené vyvolení



Hlavní­ stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Svatý otec: Veškerý náš život probíhá mezi úbočím víry a propastí strachu

Papež: Násilí a nespravedlnost ve jménu náboženství těžce uráží Boha

Apoštolský administrátor Mogadišu: Rezignací nad situací v Somálsku pácháme další atentát

Vatikánský pozorovatel při FAO: K odstranění hladu chybí vůle

Zemřel filipínský kardinál Ricardo Vidal

800 let františkánů na Blízkém východě

Kněz Neokatechumenátního hnutí propuštěn ze zajetí

Setkání pro katolíky „v neregulérní“ situaci

Méně peněz na kostely, více na charitu a uprchlíky

Kdo nenaslouchá Božímu slovu, zaměňuje víru za ideologii

Papež: Obavám se, že jsem špatně interpretován; podstupuji pastorační riziko

Papež potvrdil mandát františkánské kustodie Svaté země

 Nově na webu
Svatý otec: Blahoslavení mrtví, kteří umírají v Pánu

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): O problémech s papežem

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Libanonský cedr - 100 let Orientálu

Rozhovory: Caravaggio zevnitř

Homilie: O Crux, Ave Spes Unica

Archiv zpráv říjen 17
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     

Starší zprávy >

Náš tip

Adolescence není patologie

Potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konfliktů

Růst víry v kněžském životě