Nový portál Vatikánského rozhlasu

Ctihodný a drahý bratře, nejvyšší patriarcho a katoliku všech Arménů,
pane prezidente,
drazí bratři a sestry!
Požehnání a pokoj Boží s vámi!
Velmi jsem toužil navštívit tuto milovanou zemi, vaši zemi, která jako první přijala křesťanskou víru. Je to milost, nacházet se v těchto výšinách, pod horou Ararat, kde se zdá, že k nám promlouvá i ticho, a kde kamenné kříže – chačkary - vypravují o jedinečných dějinách, poznamenaných skálopevnou vírou a nezměrnými utrpeními, dějinách bohatých na velké svědky evangelia, jejichž jste dědici. Přišel jsem jako poutník z Říma, abych se s vámi setkal a projevil vám sympatie, které vycházejí z hloubi srdce. Jsou to sympatie vašeho bratra, bratrské objetí celé katolické církve, která vás má ráda a je vám nablízku.

Návštěvy a setkání mezi našimi církvemi, které byly vždy srdečné a nezřídka nezapomenutelné, se v posledních letech, díky Bohu, zintenzivnily. Prozřetelnost tomu chce, že právě v den, kdy jsou zde připomínáni svatí Kristovi apoštolové, jsme znovu spolu, abychom posílili apoštolské společenství mezi sebou. Jsem Bohu velice vděčný za „reálnou a důvěrnou jednotu“ mezi našimi církvemi (srov. Jan Pavel II., Ekumenická bohoslužba, Jerevan, 26. září 2001) a děkuji vám za vaši často hrdinskou věrnost evangeliu, která je nedocenitelným darem pro všechny křesťany. Naše setkání není jenom výměnou idejí, je výměnou darů (srov. Ut unum sint, 28): sklízíme, co v nás zasel Duch jako dar pro každého (srov. Evangelii gaudium, 246). S velkou radostí spolu sdílíme četné kroky již značně pokročilé společné cesty a hledíme opravdu s důvěrou ke dni, kdy s pomocí Boží budeme sjednoceni u oltáře Kristovy oběti v plnosti eucharistického společenství. Na cestě k tomuto kýženému cíli „jsme poutníci a putujeme společně [...] a své srdce očištěné od nedůvěřivosti otevíráme před svými souputníky“ (tamt. 244).

Na této trase nás předcházejí a doprovázejí mnozí svědkové, zejména mnoho mučedníků, kteří společnou víru v Krista zpečetili krví: jsou to hvězdy našeho nebe, které září nad námi a ukazují cestu, kterou nám na této zemi zbývá ujít směrem k plnému společenství. Jedním z velkých otců, které chci zmínit, je svatý Katholikos Nerses Shnorhali, který choval mimořádnou lásku ke svému lidu a jeho tradicím a zároveň měl vztah k ostatním církvím v neúnavném hledání jednoty a toužil po uskutečnění Kristovy vůle, aby všichni věřící „byli jedno“ (Jan 17,21). Jednota totiž není strategickou výhodou, kterou je třeba hledat kvůli společnému zájmu, nýbrž tím, co po nás žádá Ježíš a co máme uskutečňovat dobrou vůlí a všemi silami, abychom plnili svoje misijní poslání: koherentně dávat světu evangelium.

K uskutečnění nezbytné jednoty nestačí podle svatého Nersese dobrá vůle někoho v církvi, ale je zapotřebí modlitby všech. Je krásné být zde shromážděni, abychom se modlili jedni za druhé, jedni spolu s druhými. A je to především dar modlitby, o kterou vás přicházím dnes večer požádat. Ze své strany vás ujišťuji, že při obětování chleba a kalicha na oltáři nikdy neopominu předložit Pánu arménskou církev i váš drahý lid.

Svatý Nerses vnímal také potřebu růstu vzájemné lásky, protože pouze láska smazává předsudky a umožňuje uznat, že otevřenost vůči bratrovi očišťuje a zdokonaluje vlastní přesvědčení. Podle onoho svatého Katolika je na cestě k jednotě podstatné napodobovat styl, jakým miloval Kristus, který „se ponížil“ (Flp 2,8), „ačkoli byl bohatý“ (srov. 2 Kor pokorné lásky, která je požehnaným olejem křesťanského života, cenným duchovním pomazáním, které hojí, posiluje a posvěcuje. „Nedostatky nahraďme jednomyslnou láskou,“ psal svatý Nerses (Lettere del signore Nersese Shnorhaliho, Catholikos degli Armeni, Benátky 1873, 316), ba dokonce - jak vysvětlil - zvláštním jemnocitem lásky, který obměkčuje tvrdost srdcí křesťanů, kteří jsou nezřídka stažení do sebe a svého vlastního prospěchu. Nikoli kalkulace a výhody, nýbrž pokorná a velkodušná láska přitahuje Otcovo milosrdenství, požehnání Krista a hojnost Ducha svatého. Modlitbou a „upřímnou i vroucí vzájemnou láskou“ (srov. 1 Petr 1,22) s pokorou a otevřenou myslí se připravme na přijetí božského daru jednoty. S rozhodností pokračujme v naší cestě, ba běžme k plnému vzájemnému společenství!

„Svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám“ (Jan 14,27). Slyšeli jsme tato slova evangelia, která nás disponují, abychom prosili Boha o pokoj, který tento svět tak klopotně hledá. Jak obrovské jsou dnes překážky na cestě k míru a jak tragické jsou důsledky válek! Myslím na obyvatelstvo nucené opustit všechno, zvláště na Blízkém východě, kde mnoho našich bratří a sester trpí násilím a pronásledováním kvůli zášti a konfliktům neustále podněcovaným metlou výroby zbraní a obchodováním s nimi, pokušením použít sílu a nedostatkem úcty k člověku, zejména slabému, chudému a tomu, kdo žádá pouze důstojný život.

Nedovedu nepomyslet na hrůzné zkoušky, které zakusil váš lid. Právě uplynulo sto let od „Velkého Zla“, které na vás dolehlo. Toto „nezměrné a šílené vyhlazování“ (Homilie, mše sv. s účastí křesťanů arménského obřadu, 12. dubna 2015), toto tragické tajemství špatnosti, které váš lid prožil na svém těle, zůstává vtištěné do paměti a hoří v srdci. Chci zdůraznit, že vaše utrpení nám patří: „je to utrpení údů mystického Kristova Těla“ (Jan Pavel II., Apoštolský list u příležitosti 1700. výročí křtu arménského lidu), připomínat je není jenom vhodné, ale zavazující: je to neustálé varování, aby svět už nikdy neupadl do spirály podobných hrůz!

Rád bych současně s obdivem připomněl, že křesťanská víra „byla i v těch nejtragičtějších chvílích arménských dějin tvůrčím podnětem, který poznamenal začátek obnovy zkoušeného lidu“ (tamt. 276). Je vaší pravou silou, která umožňuje otevírat se tajemné a spásonosné cestě Velikonoc: otevřené rány, způsobené krutou a nesmyslnou nenávistí, se určitým způsobem mohou podobat ranám vzkříšeného Krista, jemuž byly zasazeny a který je stále nosí na svém těle. Oslavené je ukázal učedníkům večer o Velikonocích (srov. Jan 20,20): úděsně bolavé rány z kříže byly proměněny láskou a staly se zdrojem odpuštění a pokoje. Tak i ta největší bolest, proměněná spásonosnou mocí Kříže, jehož jsou Arméni hlasatelé a svědkové, může být semenem budoucího pokoje.

Paměť prostoupená láskou je totiž uschopněna vydat se na nové a překvapivé stezky, kde se stopy nenávisti obracejí v plány smíření, kde lze doufat v lepší budoucnost pro všechny a kde jsou „blahoslavení tvůrci pokoje“ (Mt 5,9). Všem prospěje, zasadí-li se o položení základů budoucnosti, která do sebe nevstřebá klamnou sílu pomsty; budoucnosti, která nikdy nepoleví ve vytváření podmínek pokoje, totiž důstojné práce pro všechny, péče o ty, co jsou v nouzi, a neúnavného boje proti zkaženosti, kterou je třeba vymýtit.

Drazí mladí lidé, vám patří tato budoucnost: osvojením si velké moudrosti svých starců si přejte být tvůrci pokoje, nikoli notáři status quo, nýbrž průkopníci. Bůh ať žehná vaší budoucnosti a „obdaří vás započetím cesty smíření mezi arménským a tureckým lidem a také mírem na Náhorním Karabachu“ (Poselství arménskému lidu, 12. dubna 2015).

V této perspektivě bych rád zmínil svědka a tvůrce Kristova pokoje, svatého Řehoře z Nareku, jehož jsem prohlásil Učitelem církve. Mohl by se nazývat také Učitelem pokoje. Ve svojí knize, o níž rád přemýšlím jako o „duchovní ústavě arménského lidu“, tento autor napsal: „Pamatuj, [Pane...] na ty, kdo jsou v lidském rodu našimi nepřáteli, ale k jejich dobru jim prokaž odpuštění a milosrdenství. [...] Nevyhlaď ty, kdo mne trýzní, ale proměň je! Vykořeň neřestné pozemské jednání a zapusť kořeny toho dobrého ve mně i v nich“ (Kniha nářků, 83,1-2). Narek, „hluboce si vědom každé nouze“ (tamt. 3,2), se identifikoval se slabými a hříšníky všech dob a míst, aby se přimlouval za všechny (srov. tamt. 31,3; 32,1; 47,2) a „modlil se za celý svět“ (ibid. 28,2). Tato jeho všeobecná solidarita s lidstvem je obrovským křesťanským poselstvím pokoje, důrazným voláním, které úpěnlivě prosí o milosrdenství pro všechny. Arméni, přítomní v mnoha zemích, které chci odtud všechny bratrsky obejmout, ať jsou hlasateli této touhy po společenství a „velvyslanci pokoje“ (Jan Pavel II., Apoštolský list u příležitosti 1700. výročí křtu arménského lidu, 1). Celý svět potřebuje tuto vaši přítomnost a vaše nejryzejší svědectví. Cha´ra´rutiun amenetzun! (Pokoj vám!).

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy