Úryvek z evangelia, který jsme slyšeli (srov.
Jan 20,19-31), vypráví o
místě, o
učedníkovi a o
knize.
Místem je to, kde se nacházeli učedníci večer o Velikonocích. Jediné, co se o něm říká, že bylo za zavřenými dveřmi (srov. v.19). Osm dní poté byli učedníci opět v onom domě a dveře byly ještě zavřené (srov. v.26). Ježíš vstoupí, stane uprostřed a přináší svůj pokoj, Ducha svatého a odpuštění hříchů: jedním slovem Boží milosrdenství. Na tomto uzavřeném místě zazní mocná výzva, kterou Ježíš adresuje svým: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (v. 21).
Ježíš posílá. Od počátku touží, aby církev vycházela, šla do světa. A chce, aby to dělala tak, jako On, který byl do světa poslán Otcem: nikoli jako mocný, ale jako služebník (srov. Flp 2,7), nikoli „aby si dal sloužit, ale aby sloužil” (Mk 10,45) a šířil radostnou zvěst (srov. Lk 4,18); tak posílá ty svoje v každé době; chce, aby otevřeli dveře a vyšli ven šířit Boží odpuštění a pokoj mocí Ducha svatého.
Toto povolání platí také pro nás. Jak nepociťovat ozvěnu velkého pozvání svatého Jana Pavla II: „Otevřte brány!“? V našem kněžském a zasvěceném životě však můžeme z bázně či pohodlnosti nezřídka zakoušet pokušení zůstat poněkud uzavření v sobě a svých prostředích. Cesta, kterou nám Ježíš ukazuje, je však jednosměrná: vyjít ze sebe. Je to cesta bez zpáteční jízdenky. Jde o to uskutečnit exodus z našeho já, ztratit život pro Něho (srov. Mk 8,35) a ubírat se cestou sebedarování. Na druhé straně, Ježíš nemiluje cesty vykonané napůl, přivřené dveře a dvojité životy. Žádá, abychom se vydali na cestu zlehka, zřekli se svých jistot, vyšli a byli pevní pouze v Něm.
Jinými slovy, cesta jeho nejdůvěrnějších učedníků, jimiž jsme povoláni být, je tvořena konkrétní láskou, to znamená službou a ochotou; je to život, kde neexistují uzavřené prostory a soukromé vlastnictví našeho pohodlí – anebo by přinejmenším existovat neměly. Kdo se rozhodl veškerý svůj život připodobnit Ježíši, nevybírá si už svoje místa, ale jde tam, kam je poslán. Je připraven odpovědět tomu, kdo jej volá, a nevolí si ani vlastní časový rozvrh. Dům, který obývá, mu nepatří, protože církev a svět jsou otevřenými prostorami jeho poslání. Jeho poklad spočívá tom, že klade Pána do středu života a nehledá si nic jiného. Uniká tak uspokojením, která by stavěla do středu jeho, nestoupá si na vratké piedestaly světské moci a nelibuje si v pohodlí, které oslabuje evangelizaci; neplýtvá časem, aby si plánoval jistou a dobře placenou budoucnost. Tak mu nehrozí, že upadne do samotářství a zasmušilosti a uzavře se do malicherného sobectví postrádajícího naději i radost. Spokojen v Pánu, nespokojí se s průměrným životem, ale hoří touhou svědčit a dostihnout druhé; rád riskuje a vychází, nepřipoután k prochozeným trasám, nýbrž je otevřený a věrný ukazatelům Ducha, odporuje živoření a evangelizace jej těší.
Za druhé se v dnešním evangeliu objevuje postava jediného jmenovaného učedníka – Tomáše. Ve své pochybnosti a žádosti po pochopení se nám tento poněkud zarputilý učedník trochu podobá a je nám vlastně sympatický. Aniž by to věděl, dává nám veliký dar: přivádí nás blíže k Bohu, protože Bůh se neskrývá před tím, kdo Jej hledá. Ježíš mu ukazuje svoje oslavené rány, nechává ho, aby se rukou dotknul nekonečného Božího jemnocitu, živých znamení toho, co vytrpěl z lásky k lidem.
Pro nás učedníky je velmi důležité uvádět svoje lidství do kontaktu s Pánovým tělem, tedy přinášet Mu s důvěrou a naprostou upřímností to, co jsme, až do dna. Ježíš je rád, jak řekl svaté Faustyně, když mu říkáme všechno, nenudí Jej naše životy, které již zná, očekává naše sdílení, ba dokonce vyprávění o našich dnech (srov. Deníček, 6. září 1937, str. 477, KNA, Kostelní Vydří, 2001). Takto se hledá Bůh. V modlitbě, která je transparentní a neopomíjí svěřovat a odevzdávat ubohosti, námahy a vzdor. Ježíšovo srdce je uchváceno upřímnou otevřeností, srdcem, které umí uznávat a oplakávat svoje slabosti v důvěře, že právě přitom působí božské milosrdenství. Co po nás Ježíš chce? Přeje si opravdu zasvěcená srdce, která žijí z odpuštění, která přijala od Něho, aby jej soucitně převedla na bratry. Ježíš hledá srdce otevřená a něžná vůči slabým, nikoli srdce tvrdá, ale poddajná a transparentní, která se nepřetvařují před tím, jenž má v církvi poslání udávat směr cesty. Učedník neváhá klást si otázky, má odvahu pojmout pochybnost a předložit ji Pánu, formátorům a představeným, bez kalkulací, rezistencí a zdráhání. Věrný učedník bděle a neustále rozlišuje, poněvadž ví, že srdce je třeba vychovávat denně, počínaje city, aby unikl každé dvojakosti v postojích i v životě.
Apoštol Tomáš se na konci svého vášnivého hledání dobral nejenom víry ve vzkříšení, ale objevil v Ježíši veškerý život, svého Pána, když mu řekl: „Pán můj a Bůh můj“ (v.28.). Prospěje nám, když se budeme těmito nádhernými slovy denně modlit a říkat Mu: jsi mé jediné dobro, cesta mého putování, srdce mého života, mé všechno.
V posledním verši, který jsme slyšeli, se nakonec mluví o knize. Tou je evangelium, ve kterém není řeč o mnoha jiných znameních, která Ježíš vykonal (v.30). Po velkém znamení Jeho milosrdenství bychom si mohli domyslet, že už není třeba nic dodávat. Jedna výzva tu však ještě je, totiž prostor pro znamení, která vykonáme my, kteří jsme přijali Ducha lásky a jsme povoláni šířit milosrdenství. Dalo by se říci, že evangelium, živá kniha Božího milosrdenství, kterou je třeba číst neustále znovu a znovu, má vlastně ještě nepopsané stránky: zůstává otevřenou knihou, kterou jsme povoláni psát stejným stylem, totiž prokazováním skutků milosrdenství. Zeptám se vás: jak vypadají v této knize vaše stránky? Jsou psány denně? Jsou trochu psány a trochu ne? Jsou bílé? Kéž nám v tom pomůže Matka Boží. Ona, která do svého života plně přijala Boží Slovo (srov. Lk 8,20-21), ať nás obdaří milostí být živými pisateli evangelia; naše Matka milosrdenství ať nás učí konkrétně pečovat o Ježíšovy rány v našich bratřích a sestrách, kteří jsou v nouzi, těch blízkých i těch vzdálených, nemocných i migrantů, neboť sloužíme-li tomu, kdo trpí, uctíváme Kristovo tělo. Panna Maria ať nám pomáhá vydat se až do dna ku prospěchu věřících, kteří nám byli svěřeni, a nést vzájemně svoje břemena jako opravdoví bratři a sestry ve společenství církve, naší svaté Matky.
Drazí bratři a sestry, každý z nás opatruje ve svém srdci tu nejosobnější stránku knihy Božího milosrdenství, která zachycuje dějiny našeho povolání, hlas lásky, která přitáhla a proměnila náš život, přiměla nás opustit všechno, dát na Jeho Slovo a následovat Jej (srov. Lk 5,11). Oživme dnes vděčně památku Jeho povolání, které je silnější než každý vzdor a vyčerpání. Slavením eucharistie, která je středem našeho života, vzdávejme díky Pánu, protože vstoupil do našich zavřených dveří svým milosrdenstvím, protože nás jako Tomáše povolal jménem a protože nám dává milost nadále psát Jeho evangelium lásky.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie